Pochopit „fikční světy“

V literárněvědném uvažování u nás začíná v poslední době hrát nemalou roli pojem možných světů, zejména dík překladu knihy Lubomíra Doležela Heterocosmica: Fikce a možné světy, který vyšel v roce 2003, ale také dík knize Petra Bílka, publikované v témž roce pod názvem Hledání jazyka interpretace. V obou je přitom patrná snaha hledat právě v americkém prostředí modely pro literárněvědnou analýzu, snaha, která u Doležela nachází výslovnou formulaci, když vyjadřuje politování, že v anglosaské literární vědě jsou „francouzské a německé ,dovozy´ populárnější než ,domácí´ analytická filozofie“; u Petra Bílka souvisí pak zájem o „možné světy“ s jeho dlouhodobějším působením ve Spojených státech na Brown University v Providence. Kniha Ruth Ronenové Možné světy v teorii literatury, kterou nyní můžeme číst v překladu Miroslava Červenky, souvisí s jejím studiem právě pod vedením Lubomíra Doležela;. knihu ovšem vydala až deset let po ukončení studia v Torontu. V současnosti je Ronenová profesorkou na univerzitě v Tel Avivu – nikoli však profesorkou teorie literatury, nýbrž filosofie. Je tedy obzvlášť kompetentní k tomu, aby byla s to rozeznat, co je na ztotožňování fikčních světů literatury s možnými světy logiky problematické.

Že toto ztotožňování je neobhajitelné, konstatoval ve své knize už Doležel, i když to zdůvodňoval především tím, že literární fikční světy jsou „artefakty vytvořené estetickými činnostmi“. Ronenová zdůrazňuje v této souvislosti zejména „potíže příznačné pro přejímání pojmů přes hranice disciplín“ a fakt, že „při přenášení možných světů do literatury ztrácí tento pojem svůj původní význam a stává se rozplývavou metaforou“. Ten v logice slouží k vyjádření relativní pravděpodobnosti výskytu určitého stavu věcí, možné světy tu ztělesňují pouze abstraktní logickou kategorii možnosti a představují alternativní způsoby, jimiž by svět mohl být, kdežto u fikčního světa o takovouto alternativní možnost nejde. Roli, jakou možné světy hrají v analytické filosofii, Ronenová velmi přesně charakterizuje zejména ve druhé kapitole své knihy a vyslovuje pochybnost o tom, že by možné světy ve své běžné literárněteoretické interpretaci plnily skutečně nutnou funkci. Toto její přesvědčení nachází výraz i v závěru knihy, když hovoří o nutnosti vyhnout se produkování teorií, které přesahují rámec disciplíny, v němž by měly být normálně hodnoceny, a které jsou vytvářeny, aniž by byly dostatečně zvládnuty tradice, z nichž byly jejich nástroje původně převzaty. Jestliže „možný svět“ logiky se od aktuálního stavu věcí „odvětvuje“ jako potenciální alternativa, fikční svět je k němu paralelní.

Vlastnosti fikčních světů

Zdálo by se tedy, že používání pojmu „možné světy“ pro označování fikčních světů literatury může takto vést jen do slepé uličky. Ronenová nicméně soudí, že jeho metaforické použití se ukázalo prospěšné jako „pojmový nástroj k popisu děje a jeho pohybu“ a že „z možných světů vyplynulo několik metafor, které prokázaly svou užitečnost jako pracovní hypotézy pro studium narativu“. Důraz klade ovšem na metaforičnost takového použití.

Fikční svět je charakterizován, jak autorka ukazuje, rozlišením na to, co je v něm předkládáno jako oblast faktů a co v něm představuje závislé světy, oblasti vztažené k věrám, přáním, předpovědím a výmyslům postav. Děj je takto souhrnnou strukturou, v níž aktualizované události tvoří jen část vyprávění. Přitom fikční svět poskytuje svá vlastní kritéria k odlišení toho, co má být faktem a co jím být nemá: rozhodující je přitom perspektiva, s níž jsou ty které výpovědi vyprávění spojeny. Větší „konstrukční síla“ tu připadá vnějšímu mluvčímu než mluvčímu, který je v konstruovaném světě obsažen. Je-li zdrojem vyprávění postava situovaná ve fikčním světě, může do svého pole vnímání začlenit i předměty vyvolané pamětí, fantaziemi a touhami, a je tak vybavena nižším stupněm autority než vypravěč vnější, který ovšem sám může být zase pojat jako vypravěč spolehlivý nebo nespolehlivý, eventuálně pak jako vypravěč vševědoucí. Způsob, jakým je fikční svět strukturován, je tak motivován perspektivami, z nichž se prvky vyprávění nazírají, a právě tak se tedy ovlivňuje i způsob, jakým jsme při četbě s to tento svět rekonstruovat. Pro toto uplatnění perspektivního hlediska razil G. Genette termín fokalizace, a Ronenová dovozuje, že fokalizace je jeden z principů určujících, co se má vyprávět, kdežto úvahy o tom, jak se má vyprávět, přistupují teprve ve druhém stadiu. Je proto přesvědčena, že takové pojetí otevírá cestu k výzkumu fikčního světa, který samotnému vyprávění předchází.

Zatímco pro možné světy logiky platí, že jsou s aktuálním světem časoprostorově spjaty, že aktuální svět i jeho možné verze, třeba i verze nejfantastičtější, jsou k sobě navzájem vztaženy v jednom časoprostorovém systému, každý fikční svět naproti tomu zahrnuje svůj vlastní časoprostorový systém.

Na rozdíl od objektivního fyzikálního času fikční čas existuje právě jen skrze hlediska, která určují informaci o světě fikce, a nedá se tu rozlišovat mezi způsoby umístění věcí v čase a způsoby, kterými se o věcech podává zpráva, protože neexistuje žádné časové pořadí, které by předcházelo perspektivisticky určenému způsobu sdělení. Rozlišení existuje pouze mezi narativní přítomností jako popředím a nepřítomným pozadím, mezi situacemi prezentovanými jako aktuálně se objevující ve světě vytvářeném vyprávěním a těmi, o kterých se pouze vyslovují hypotézy nebo které jsou očekávány.

Korektura „klasického strukturalismu“

Při všech výhradách vůči způsobu, jakým se stírá metaforický smysl pojmu „možné světy“, pokud se používá v literární vědě, Ronenová v jeho uplatnění spatřuje prospěšný korektiv některých tendencí příznačných pro klasický strukturalismus.

Jak jsme viděli, události fikčního děje jsou konstruovány jako systémy možností, z nichž některé jsou podle pravidel vládnoucích danému fikčnímu světu aktualizovány, a jiné nikoli. Skutečnost, že vyprávění konstruuje takto své vlastní univerzum, k němuž referuje, nebylo podle Ronenové strukturalismem dostatečně zohledněno, protože ten obecně charakterizuje „antireferenční koncepce“. Zmiňuje ovšem i práce Bremondovy, v nichž jsou dějové struktury popisovány jako mechanismus aktualizace alternativních možností volby, nebo roli, jakou v Greimasově naratologii hraje třeba sloveso „vědět“ jakožto charakterizující určitou třídu narativních výpovědí, anebo Todorovovu kategorii „modu“ jako vztahu, který k narativní větě zaujímá postava. V tom všem ale autorka vidí právě jen jisté spojení mezi „ranými strukturalistickými modely“ a modely významově zaměřenými, které charakterizují současný stav naratologie a které jako centrální pojímají právě hru mezi alternativními způsoby aktualizace. Dosvědčuje to podle jejího soudu „dialektický vývoj od starší ideologie klasického strukturalismu k postupnému převládnutí sémantiky v novější teorii narativu“.

Snaha postihnout to, co tvoří na rozdíl od pouhého sledu událostí jednotu příběhu, vedla u strukturalistů k pokusům definovat narativní logiku založenou na jediném principu organizace. Pro to, co Ronenová označuje jako narativní sémantiku, je naproti tomu charakteristické poznání, že dějová struktura je vytvářena řadou možných významových vztahů – vztahů časového pořadí, kauzality, motivace nebo ekvivalence – a že dynamika děje může být vysvětlena jen společným působením celé řady pravidel. V narativní sémantice vidí nicméně „přímé pokračování pojmové tradice a typu otázek, jež byly vyjádřeny v raném strukturalistickém období“.

Snaha takto rozlišit vývojová stadia v historii naratologických zkoumání určuje ve značné míře strukturu celé knihy a právě tak má být nakonec zdůvodněna i pozitivní role, jakou sehrála metafora „možných světů“ v této oblasti literární vědy. Tím je také dáno, že plné pochopení autorčiny argumentace vyžaduje často značnou obeznámenost s různými naratologickými koncepcemi prezentovanými v dílech, která zůstávají nedostupná těm, kdo jsou odkázáni pouze na české překlady (lze se s nimi však seznámit alespoň prostřednictvím českého překladu druhého svazku Ricoeurova díla Čas a vyprávění, který vyšel v roce 2002). Ronenová se nicméně neomezuje jen na konfrontaci některých současných pojetí naratologie s modely strukturalistickými: v souvislosti s problematikou fikčního světa je tu probíráno třeba fenomenologické pojetí Ingardenovo, ale i Lotmanova analýza způsobu, jakým je omezený svět uměleckého díla s to modelovat nekonečný svět vnější. A tak tu najde řadu pozoruhodných témat i ten, kdo nebude schopen sledovat její výklad v úplnosti.

Autor je filosof a literární vědec.