Jitření citů a útěcha

„Řád německých rytířů“ či jen „německý řád“, psávají noviny, třeba v souvislosti se soudním rozhodnutím ohledně navracení moravského hradu Bouzova. Určitě to není jen tím, že by chtěly děsit vlastence – pravý dnešní název řádu je nemediálně dlouhý. Ostatně city rozbouřené jeho restitučními žádostmi se dost uklidnily, a to je dobře. Nedovedu se vžít do něhy, kterou Řád bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě chová k někdejším majetkům. Hrad Bouzov, národní kulturní památka, mi připadá spíše legrační než romantický. Vůbec pokud jde o restituce, promlouvají ke mně argumenty spíše pragmatické (privatizace podle jasných pravidel) než morální (ná­prava křivd). Zkoumat mravnost cesty, jakou kdo k majetku v minulých staletích přišel, je asi nad síly státu i soudů. Nedovedu se ale vžít ani do těch, kteří sní o vozových hradbách proti cizáckým vetřelcům. Je tedy dobře, že city už nejsou tak rozbouřené: památkáři říkají, že na osudu památek by se po případné restituci nic nezměnilo, politikové „respektují usnesení nezávislého soudu“ (zvlášť když je podle jejich gusta). A přece se po soudním rozhodnutí v neprospěch řádu dočteme (třeba v Olomouckém dni 5. května 2006): „Také vesnice Bouzov získala po včerejšku jistotu, že turisté sem budou mířit i nadále.“ Dostává slovo i starosta, podle něhož by bylo špatné, kdyby byl hrad změněn na hotel. Nikdo si sice vážně nemyslí, že by restituent změnil hrad na hotel (kdo by se tam ubytovával?), starosta byl patrně jen nucen slušně odpovědět na otázku, ale drobné jitření citů nemůže – obchodně – kodit. Avšak je v tom i útěcha: pro ty, kteří se obávají, že vydavatelství Vltava-Labe-Press dost nešet­ří našich vlasteneckých citů.