Omnis ars naturae imitatio est

Komu se dostala do ruky nenápadná brožura s hnědou obálkou a titulem Život čmelákův – což je, jak se dozvíme v závěru knihy, aluze na montypythonovský Život Brianův –, tomu patrně probíhala hlavou otázka o jaký žánr se jedná.

Podobně se s tím, co vlastně píšou, vyrovnávají sami autoři, když v podtitulu používají slovo koláž a dále v knize tvrdí, že „toto není vědecká kniha, takže si můžeme hrát a spekulovat“ a že jde o popularizující formu, případně žasnutí nebo básnění. „Podle volby jsme se pohybovali na škále od molekul až k polím poetických náznaků, od algoritmů k příběhu, od vyhlášek a nařízení k vyprávění, od řešení rovnic k umělecké tvorbě“ (s. 195). A dodejme: od polemiky k traktátu.

V textu stále přítomnou polemickou snahou distancovat se od stále ještě panujícího, leč čím dál méně hajitelného modelu vědy naznačují autoři, že jim jde o sdělení něčeho zásadního. A upřímně řečeno, to zásadní, nové se (nejen) v této knize vynořuje spíš v podobě negace toho starého a kritizovaného. Asi však patří k rozhraní mezi ústupem jednoho a úsvitem druhého pojetí světa přítomnost zárodků kritizovatelnosti toho nového. Přesto lze pocítit sílu traktovaného a nadšení autorů z jeho poznání. Slovy Henryka Skolimowského (Účastná mysl, česky 2001, překlad Daniel Micka): „Na úsvitu je totiž holistické pojímání. A starý scientismus jakéhokoliv druhu, se svým dogmatickým důrazem na kognitivní poznání a svou nedotknutelnou svatyní empirismu a fyzikalismu, je pomalu, ale jistě na ústupu.“

Nitro prostoru

Tomáš Daněk i Anton Markoš se hlásí ke Zdeňku Neubauerovi, Zdeňku Kratochvílovi a dalším nekonvenčním myslitelům spojujícím zájmy a působností oblast přírodních věd a filosofie. Zaměření na popis života čmeláků, jinak zřejmě zcela na výši dnešního stavu tradičního bádání, je autorům neukrývanou záminkou k neubauerovskému překročení zavedených hranic vědy, k uchopení vědy jako východiska novodobého mýtu.

Čmeláčí prostředí se filosofujícím přírodovědcům nechce popisovat na základě newtonovské fyziky: „[Newtonovský] prostor není vystavěn pro vznik nových věcí, pro historii, evoluci: prostor je už daný, věčný a nemůže vznikat či zanikat; lze vypočítat jeho chování do budoucna i do minula. Nic nového, tj. něco, co by nešlo odhalit výpočtem, se nemůže objevit. Pokud někde ‚ještě‘ přetrvává zdání záhady či tajemství, pak jedině proto, že nemáme dostatek informací. (...) Navlečeme-li však geometrický ideální prostor na celé jsoucno, začnou se bouřit věci nové a především pak věci živé“ (s. 53). Kniha se tak dotýká tématu prostoru, ať už v jeho ideální geometrické (zde autoři vycházejí z další domácí autority, Petra Vopěnky), nebo v jeho krajinné podobě. Poukazují také na skutečnost, že podobně neobvyklé způsoby vyjadřování dnes volí krajinářské disciplíny. Po kritice geo­metrického prostoru tedy hovoří o prostoru přirozeném: „Domníváme se, že tím nejpřirozenějším a nejvhodnějším místem k pobývání a také poznávání je člověku právě krajina (nikoli laboratoř či virtuální digitální svět počítačů). (...) Podoba našeho života je vyjádřením podoby typu krajiny, již obýváme“ (s. 118). „Přirozený prostor, tělesně obývaný, má nitro, jádro, cosi, co je možno vy-jádřit, na rozdíl od pouhé matematické výplně prostoru klasické fyziky – oné univerzální nádivky, kterou jsou ‚vycpána‘ geometrická tělesa. (...) Jen pro ty nejnenasytnější můžeme velmi opatrně říci, že nitro je to, co se projevuje na každé bytosti jako její osobitost“ (s. 119).

Dalšími důležitými a úzce souvisejícími po­jmy, s nimiž autoři pracují při popisu živé přírody, jsou nápodoba a empatie: „Mimetičtí tvorové své vzory neproměřují a nesrovnávají, oni se k nim připodobňují skrze empatii“ (s. 150). Zde naznačují autoři širokou propojenost všeho živého: „Jestliže nějaký tvor produkuje neadresné vlastní jevy, čili zdánlivě se předvádí ‚jen tak‘, pak to znamená, že se předvádí někomu, že ví o existenci jiných bytostí, které jeho kreace mohou vnímat!“ (s. 135) Omnis ars naturae imitatio est – Všechno umění je nápodobou přírody (Senekova sentence). S čmeláčím bzukotem se k nám vrací odmrštěná aristotelská zásada jako podstata i univerzální kód života i umění.

Knížku završuje obhajoba či nabídka – záleží, z jakého úhlu věc sledujeme – básnického obrazu ve spojení s fundovaným popisem světa: „Obydlí se nabývá budováním a budováním je také básnění, právě básnění nechává člověka bydlet ve vlastním smyslu – básnění je budování vůbec (budovat od slova bude)“ (s. 190). A čtenáři jsou vyzýváni k vlastní tvůrčí aktivitě: „Celé toto putování lze donekonečna opakovat – s novými postavami a s jinými autory, kteří by mohli sloužit jako stafáž k dokreslení názorů. Vraťte se na začátek a zkuste si to sami“ (s. 193).

Novodobé traktáty

Od raného novověku svádí zápas věda s náboženstvím. Svým odvoláním se na empirii založila věda poznání na jiných základech, než je náboženské dogma, po svém vyřešila i nejednoznačnost pravdy, kterou si nárokovali představitelé jednotlivých nábožensko-politických uskupení. Vítězná empirická věda se stává novou církví, akceptovanou, podporovanou i zneužívanou novodobým státem. Teologický diskurs buď ustupuje do scholastického skanzenu, nebo přijímá jazyk vítěze. Svět nevypočitatelné imaginace – bytostně lidské dimenze –, který kdysi měl své místo v náboženství, se v době nastalého dělení na stále speciálněji zaměřené oblasti různých věd uchyluje především do svébytné oblasti umění. Přestupování hranic mezi striktně vymezenými diskursy bývá následně strážci těchto diskursů zatracováno, a to dodnes například v úzkostném dodržování takzvaného neutrálního vědeckého stylu. Je vlastně nasnadě, že disidentské hnutí, které může prolomit nastavené bariéry, muselo vzejít z dominující většinové „církve“ – vědy, a to pokud možno z věd přírodních (autoři odkazují na hlavní hybný tlak: kvantovou fyziku). A speciálně v českém prostředí dodejme, že po „úspěšné“ destrukci humanitních věd, provozované u nás s různou intenzitou v letech 1939–1989, z níž se humaniora dosud nevzpamatovala, suplují ve společnosti přírodovědci, lékaři, ba i technici nezřídka roli intelektuálů.

Písemné projevy těchto nespokojenců dnes překvapivě přinášejí potřebný vzruch do zabahněných tůní tematicky vyčerpané literatury. Evoluční pojetí popisu přírody, jež zůstává i těmto buřičům kanonickým východiskem, samo přeje popisům vývojových procesů, tedy příběhům. Téma prostoru zase fascinuje, asi jako před sto lety fascinovalo téma času. Novodobé traktáty mají zkrátka co vyprávět a mají i schopnost spontánně integrovat různé žánrové typy, nové holistické „náboženství“ zřejmě opouští konkrétní lidský příběh jako rámec nadřazený literárnímu vyprávění, aniž přitom rezignuje na erós chápaný jako poznání (k tomu vybízí i autory užitý úvodní citát ze Zdeňka Kratochvíla), jako nutný přesah lidského bytí. Přičteme-li k tomu expresivní styl, který se nevyhýbá slovním hříčkám a v krajním případě ani vulgarismům, či schopnost udržet žánrově proměnlivý text v sevřeném celku, vynořuje se nám spoza horizontu očekávatelného cosi nového. Řádně pojmově zafixo­vat to zatím naštěstí nedokážou ani sami autoři.

Autor je bohemista a polonista.