Je zvláštní a těžko pochopitelné, jak málo a povrchně se česká média věnují tomu, že Rusko Ukrajině na začátku letošního roku zatáhlo kohoutek s plynem. V jiných zemích se tím noviny zabývají jako prvořadou událostí, analytikům se jen kouří od pera, a tady až na pár výjimek jen sem tam zmínka, a to ještě pouze o aktuálních krocích: nedohodli se, dohodli se.
Přitom snad každý, kdo se zabývá děním na východ od našich hranic, musí vědět, jak důležitým nástrojem ruské politiky jsou právě ty „roury“ – tedy naftovody a plynovody. Nejen že se Rusko prostřednictvím strategických surovin, jimiž ropa a zemní plyn bezesporu jsou, snažilo ovlivnit nejedny volby v baltských státech a v Gruzii, ale mnozí analytici soudí, že otázky spjaté se stavbou nových ropovodů a plynovodů v devadesátých letech významně ovlivnily všechny války a veškeré dění na severním i jižním Kavkaze.
Potrestat Ukrajinu…
Nelze pochybovat o tom, o čem se zmínila i česká média – že téměř pětinásobné zdražení plynu pro Ukrajinu je trest za „oranžovou“ revoluci a Juščenkovo volební vítězství v prezidentských volbách. Ruským protagonistou byl Juščenkův protikandidát Janukovyč a dalo se čekat, že by šel Moskvě na ruku víc než Juščenko. Rusko Ukrajinu potřebovalo a potřebuje, mimo jiné i proto, že Ukrajina pro ně představuje dveře do Evropy. Málo platné, bez silničního a železničního spojení s Evropou kolos neobstojí ani ve věku globalizace a internetu.
Jedním ze spojů, bez nichž se Rusko neobejde, jsou právě zmiňované „roury“. Prodej těchto surovin tvoří asi čtyřicet procent ruského hrubého domácího produktu. Suroviny do Evropy putují především přes Ukrajinu a Bělorusko (přes Ukrajinu přitom teče 80 % ruského plynu pro Evropu). „Hodné“ Bělorusko platí za tisíc kubíků plynu 47 dolarů, „neposlušné“ baltské státy a také Moldavsko a Gruzie 110 dolarů, ale po klíčové „vzpurné“ Ukrajině chtěl nový ruský vicepremiér Dmitrij Medveděv (byl jmenován v listopadu a velí mimo jiné ruskému ropnému koncernu Gazprom) rovnou 230 dolarů.
Ukrajina pochopitelně odmítla, už proto, že ukrajinská společnost Neftehaz předloni uzavřela s Gazpromem dohodu, podle které není jednostranné zvýšení cen bez dohody s partnerem možné. Zde musíme podotknout, že Moskva s bývalým ukrajinským prezidentem Kučmou vyjednávala – a skoro vyjednala – konsorcium, které by Gazpromu umožnilo ukrajinský Neftehaz ovládnout. Tím by se Ukrajina dostala do podobné situace jako Bělorusko: Lukašenko předal Gazpromu plynovod celý a má vystaráno. Je na Rusku zcela závislý.
…a rozeštvat Evropu
Bylo by však naivní si myslet, že v této plynové roztržce, urovnané nepochybně jen na čas, jde pouze o Ukrajinu. Byli jsme svědky toho, že dopad rozkolu mezi Ruskem a Ukrajinou pocítily i jiné státy – ruská ropa a plyn nejsou pro Evropu vůbec zanedbatelné. Nepochybně je v zájmu evropských zemí, aby se oba státy dohodly. A tady je ten největší háček. V době začátků „oranžové revoluce“ bylo zřejmé, že pro Evropu nějaká Ukrajina valnou důležitost nemá, kdyby nebylo především polských politiků, nejspíš by po zfalšovaných ukrajinských volbách na evropském dvorku ani neštěkl pes. Značně větší význam ukrajinskému obratu směrem na západ přikládali Američané. A bylo by vskutku tragické, kdyby si Ukrajina, která „dělá potíže“ (tj. nechce poslouchat někdejšího hegemona), vysloužila evropskou nelibost, a navíc se stala záminkou pro další klín vražený do euroatlantických vztahů.
Nebylo by to nic zvlášť překvapivého, vždyť blouznivců, kteří Spojeným státům vyčítají imperiální choutky, je v západní Evropě dost a dost. Můžeme klidně slyšet přání, aby Američané odškodnili černochy za to, že je drželi v otroctví, aby odškodnili indiány a podobně. Jaktěživa jsem však neslyšela, že by někdo navrhl, aby Rusko odškodnilo národy, které drželo v područí a které Stalin vyvražďoval po desetitisících a statisících, a v případě Ukrajiny po milionech. Ale abych uklidnila podezíravé: ani já po takovém odškodnění nevolám, jen připomínám, jak odlišně část západní veřejnosti vnímá Spojené státy a Rusko.
Nemyslím si, že by Evropa měla Rusko nějak „trestat“ za jeho chování k Ukrajině a potažmo i k evropským zemím. Ráda bych jen apelovala na zdravý rozum a na to, abychom měli na paměti dějiny aspoň do minulého století. Opravdu máme pocit, že Rusko už je demokratická země? Aspoň tak demokratická, jako třeba Česká republika? Opravdu máme pocit, že ruské imperiální choutky úplně zanikly? Opravdu jsme si jisti, že pokud ještě v nějaké – patrně „civilizované“ – podobě trochu přežívají, týkají se nanejvýš Ukrajiny a do té nám nic není? Pokud je tomu tak, nejspíš nám není pomoci. Můžeme se klidně dívat na VyVolené a nechat věcem volný průběh.
Autorka je novinářka.