V pátek 12. května odmítl Václav Klaus podepsat novelu zákona o Státním fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie a vrátil ji Poslanecké sněmovně. Samo o sobě to není nic nového, je to už sedmadvacátý zákon, který Klaus vetoval. A není to ani překvapivé – v rozhovoru pro Hospodářské noviny se několik dní předtím český prezident vyjádřil o filmařích takto: „Možná si vzpomenete, že se první finanční škrty, které jsem udělal jako federální ministr financí, dotkly nejrůznějších skupin obyvatel a jejich návyků. První masivní skupinový souboj s tehdejším ministrem financí překvapivě nesvedli horníci, hutníci nebo zemědělci, ale útok přišel od skupinky představitelů kulturní fronty, kterou bych zvýraznil trojicí jmen Chytilová, Menzel, Krejčík. Tihle lidé doufali, že teď už nastává rajský svět neomezeného přístupu k penězům.“
V odůvodnění, proč zákon vrátil, je Klaus obecnější: především je filmový průmysl podle jeho názoru „standardním obchodním odvětvím“ a nevidí důvod, proč by měl být financován z veřejných zdrojů. V tom s ním nesouhlasím. Kdyby byl filmový průmysl pouze obchod, zaměřoval by se jen na výrobu komerčně zajímavých filmů. Víme však, že se točí – a mnohdy právě s podporou Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie – i filmy pro náročného diváka či dokumenty, které zajímají jen menší část divácké obce, a jež proto jen těžko mohou být ziskové. Předpokládám, že záměrem zákonodárců není, jak se domnívá Václav Klaus, „podporovat podnikatele ve filmovém průmyslu“, ale umožnit vznik filmů, které by bez podpory fondu vzniknout nemohly a které přitom přinášejí něco nového a společnost obohacují.
Musíme si uvědomit, že film se od jiných uměleckých oborů liší tím, že je nepoměrně dražší, náklady se pohybují v milionech a desítkách milionů. Zde také tkví odpověď na další prezidentovu výhradu. Klaus pokládá za neobhajitelné, „že chce stát touto formou podporovat podnikatele ve filmovém průmyslu, a ne například českou hudbu, české výtvarné umění či architekturu, českou literaturu, české divadlo anebo český sport“. Český stát však přece sport podporuje prostřednictvím Sazky. Právě kvůli podpoře sportu získala tato sázková kancelář svého času licenci na služby on-line, což – jak se někteří domnívají – zmařilo šance jiné loterie, která měla ze svých výtěžků podporovat kulturu.
Mezi literaturou a filmem je značný rozdíl – autor může napsat knihu a hledat nakladatele, který ji vydá. A mezi nakladateli se najdou i osvícení, existuje například nakladatel, který z výtěžků z komerčních titulů vydává ediční řady poezie, jež výnosné nejsou. Natočit film a pak hledat někoho, kdo ho koupí, je takřka nemožné, náklady jsou příliš vysoké, než aby je mohl tvůrce či skupina tvůrců pokrýt. A není mi známo nic o tom, že by firmy, které se věnují výrobě reklamních šotů, za utržené peníze točily umělecky hodnotné a nevýnosné filmy. Jenže právě umělecky hodnotné filmy mohou být naší vizitkou v cizině, nehledě k jejich přínosu ke kultivaci místního prostředí. Československo se v oblasti filmu proslavilo filmovou novou vlnou šedesátých let. Ony dnes už legendární filmy se z hlediska komerční úspěšnosti pochopitelně nedají srovnávat s hollywoodskou produkcí, vytvářenou s ohledem na diváckou úspěšnost. Dost pochybuji, že by tohle český prezident nevěděl.
Nemá asi mnoho smyslu zabývat se tím, proč Václavu Klausovi vadí, že mají být preferovány filmy „podporující evropskou identitu“; jeho názory na EU jsou všeobecně známé. Snad ale stojí za připomenutí, že Evropa není Evropská unie, nýbrž kontinent, který má svébytné kořeny, tradice i kulturu.
Český stát podporuje kulturu ve srovnání s vyspělými západoevropskými zeměmi chabě, to je všeobecně známo. Přesto však existují státní ceny, státní stipendia a další – byť skrovné – možnosti. V případě filmu nemají desetitisícové částky smysl, bez velkorysosti to nejde. Obavy Václava Klause, aby peníze nesklouzly do kapes hrabivých podnikatelů a „určitých zájmových skupin“, se snad dají i pochopit. Pochopit se dá i jeho nevole vůči tomu, že členové rady fondu mohou podporu přidělit i někomu ze svého středu – to jistě nedělá dobrý dojem. Tomu však lze zabránit: jednak úpravou zákona, ale hlavně volbou takových členů rady, u kterých bude mít veřejnost jistotu, že svého postavení nezneužijí. Je snad takový problém najít několik slušných a nezkorumpovaných lidí, kteří budou o penězích rozhodovat nezištně a svědomitě? Vypadá to, že si to Václav Klaus myslí.
Autorka je publicistka.