A jako Anarchie

Kreslíř David Lloyd v úvodu grafické novely Alana Moorea říká: „V jako Vendeta je určena pro lidi, kteří nevypínají zprávy.“ Tedy pro ty, kteří se zajímají o dění kolem sebe a pro něž stav světa není jen kulisou k vlastnímu, pokud možno ničím nenarušovanému životu. Pochmurný komiks se snaží zachytit svět, jak by mohl vypadat po studené válce, která byla v osmdesátých letech, kdy vznikal, na spadnutí. Chaos, jenž nastane poté, co je většina světa zničena, se stává bitevním polem pro všechny, kteří touží po moci, přičemž největší ramena má jakási neofašistická skupina, která si pořádek vykládá po svém. Do „čistého“ světa tudíž nepatří lidé odlišné barvy kůže, sexuální orientace a především názoru. V jednom z vyhlazovacích lágrů se však zrodí budoucí nepřítel, tajuplný V, skrývající se za maskou Guyho Fawkese.

Alan Moore v roce 1988 (v němž Margaret Thatcherová zahajovala své třetí volební období a mluvila o tom, že Konzervativní strana dovede Británii do příštího století) prohlásil, že přemýšlí, jak sebere celou rodinu a brzy z Anglie zmizí. „Vládne tu zima a zlé úmysly a mně se tu už nelíbí,“ řekl tehdy. Dystopická vize V jako Vendeta je jeho prvním rozsáhlým a politicky určitě nejvyhraněnějším komiksem.

Ten sice není tak složitě „sestrojen“ jako Mooreovi pozdější Strážci, nicméně i tady je narativní linie díla pozoruhodně narušována; různé děje jsou pospojovány dohromady jedním textem, který je dokáže logicky propojit, mistrovská je i hra s písmenem V, které se objevuje jako první hláska u všech kapitol. Na kresbě Davida Lloyda lze poznat, že pochází z dob před proměnou, která komiks zasáhla v devadesátých letech. Jednotlivé obrázky jsou uvězněny v rámečcích a barvy jsou již časem pobledlé, přesto je jejich skladba na svou dobu neobvykle živá a je na ní vidět, jak pečlivě byla připravována. Koresponduje s doprovodným textem a konkrétní atmosférou děje. Navíc dvě ze tří částí, z nichž se kniha skládá, začínají „hudebním“ preludiem (první ještě nevznikala pod tvrdým diktátem konceptu): v té druhé sedí V za pianem a na stránkách připomínajících ilustrovanou partituru představuje „krutý kabaret“, který na čtenáře, ale především na jeho schovanku a pozdější nástupkyni Evi čeká. Ve třetím oddílu ho zase sledujeme, když jako dirigent stojí nad Londýnem a synchronizuje jednotlivé výbuchy.

Ústředním uzlem zrůdného systému je Osud, obrovský počítač, na který jsou napojeny další složky státu. Patří k nim Oko, tj. kamery označené nápisy „Pro Vaši ochranu“, sledující občany na ulicích i v soukromí. Stejně všudypřítomná jsou i odposlouchávací zařízení spadající pod Ucho. Výkonná moc je pak delegována na policii – Prsty a tajnou policii – Nos. Důležitou složkou jsou také média, z nichž nejvýznamnějším je Hlas Osudu. Ten, kdo vládne Osudu, stává se zároveň nejmocnějším člověkem v zemi. Vůdce zde představuje citově frustrovaný Susan, který ze všeho nejvíc touží po tom, aby obrovský počítač opětoval jeho lásku k němu.

Z komiksu je jasně cítit Mooreova sympatie k anarchii, kterou vidí jako spásu lidstva, a s ní spojené uvědomění si vlastního Já, jež se stává cestou ke svobodě. „Anarchie má dvě tváře, tvář tvůrce a tvář ničitele,“ říká V, když umírá. Čtenář se nakonec nedozví, kým V opravdu je, a ani to není důležité. Postava V není jen komiksovým superhrdinou; zůstává především ztělesněním myšlenky, symbolem, který dokáže iniciovat revoluci vedoucí ze zajetí diktatury směrem k osvobozující anarchii.