Divokým Afghánistánem

Žánr reportážního komiksu u nás známe zejména v podání Američana Joe Sacca nebo Kanaďana Guye Delisla. Mohli bychom sem ale zařadit i Francouze Emmanuela Guiberta s trilogií Alanova válka (La guerre d’Alan, 2000–2008), v níž komiksový kreslíř a scenárista zreprodukoval vzpomínky vojáka první světové války. Právě Guibert se díky nakladatelství Meander vrací do českých knihkupectví s dalším svým komiksem Fotograf, který je dokonce ambicióznější než jeho předchozí dílo. Zpracovává v něm daleko čerstvější afghánské vzpomínky – svého uměleckého kolegy, fotografa Didiera Lefèvra.

Dokumentární komiks

Vyšší ambice má Guibertova novinka už proto, že se tvůrce ve spolupráci s Frédérikem Lemercierem, který komiks graficky upravil a Guibertovy obrázky koloroval, rozhodl přímo do komiksu začlenit mnoho fotografií, které Lefèvre v Afghánistánu pořídil. Vznikla tak komiksově-fotografická koláž, tedy formát, který čtenáři znalému fotorománů z „Bravíčka“ nebude znít kdovíjak lákavě. Ve výsledku se však autorům podařilo vytvořit knihu, v níž spojení fotografie a komiksových obrázků funguje nad očekávání dobře.

Guibert si s množstvím Lefèvrových fotografií různě pohrává. Hned třetí stránka komiksu je složena následovně: v horním pruhu se nacházejí dva pásy filmu o šesti okénkách; v druhém pruhu jedno textové a jedno komiksové okénko, na něž navazuje širokoúhlá fotografie; v třetím pruhu pak textové okénko a vedle dvě fotografie s opakujícím se výjevem; a konečně čtvrtý pruh, který se skládá ze tří komiksových políček. Jako by se tu kresba a fotografie zavíjely do sebe. Využití sledu fotografií v pruzích filmu je tu vcelku časté a výsledek je analogický sledování dokumentárního filmu. Většina stran obsahuje jen komiksová políčka, párkrát je využita třeba jen jedna fotografie rozprostírající se na dvou stranách alba. Nutno dodat, že fotografie jsou černobílé, tedy s ostrými konturami zobrazených lidí či předmětů. Kresba a fotografie se přitom nijak neruší – naopak, fotografie nám někdy dodá realističtější představu, kresba zase vyplňuje místa, k nimž obrazový materiál chybí, a zasazuje události do obrazového kontextu. Ostatně stejně Guibert postupoval i v případě Alanovy války, kde však musel bez pomocí fotografického materiálu zrekonstruovat téměř vše.

Náročné putování

Lefèvrovo vyprávění je strhující a zároveň prostoupené skutečnou bídou a zmarem, které fotograf při své cestě zdokumentoval. Už tím komiks provokuje čtenáře příslušící „západním mocnostem“, jež se v těchto oblastech angažují, ale zároveň za ně nechtějí nést odpovědnost. Lefèvrova cesta se sice nejprve jeví jako jedno velké dobrodružství, poté ale přichází na řadu fyzicky náročné putování, které se často protahuje až do ranních hodin, protože některá místa je lepší procházet pod rouškou tmy. Vzhledem k tomu, že fotograf doprovází skupinu dobrovolníků z organizace Lékaři bez hranic, setkává se po cestě s bolestí, která se netýká jen dospělých, kteří, jakkoliv nechtěně, válku vedou, ale zejména dětí, které buď rovnou umírají, anebo si do života nesou trvalé postižení, a to nejen fyzické. Krásy přírody jsou náhle přebity odpudivostí života, jenž se točí jen kolem války a není v rukou těch, kteří ho žijí.

Lefèvrovu vyprávění nechybí humor, zejména v podobě sebeironie, ale i kontrastu mezi rozdílnými životními zkušenostmi místních a Evropana, který se do exotického prostředí vypravil poprvé. Zároveň tu naštěstí nenajdeme žádné zveličování vlastních zážitků, vše je vyprávěno s odstupem a pokorou. Sám Lefèvre se při cestě mění, a to nejen fyzicky, ale i vnitřně. Ostře tak kontrastují první stránky, které zachycují seznamování s lidmi z Lékařů bez hranic, plné zábavných hrátek, s pozdějšími vážnějšími pasážemi, kdy se fotograf kvůli spěchu neuváženě rozhodne podniknout „kratší“ cestu zpět i za cenu toho, že bude cestovat sám.

Důležitost náboženských postojů

Pozoruhodná je i perspektiva pohledu na mudžáhidy v dobách boje proti Sovětskému svazu, ve kterých působí jako hodní ochránci tradic, kteří brojí proti svým utlačovatelům. Titíž lidé ovšem dnes vystupují jako členové Tálibánu a jsou považováni především za teroristy, jejichž jediným cílem je zkáza všeho, co není muslimské. Těžko však kdekoliv z knihy vyčíst, že by snaha o rozšíření islámu jakkoliv překračovala hranice blízkého regionu. Zřetelná je ale důležitost náboženských postojů v oblasti. Vypravěč se jako ateista dostává do svízelných situací, v nichž by přiznání bezvěrectví mohla být větší chyba než lhaní o víře v křesťanského Boha. Nevěřit zkrátka není slušné.

Fotograf patří v žánru reportážních komiksů k tomu nejlepšímu, co u nás kdy vyšlo. Podobně jako u reportáží Joea Sacca i v Guibertově, Lefèvrově a Lemercierově díle získáváme lepší vhled do problematiky, která se tentokrát kvůli našemu zapojení do „mírových misí“ v Afghánistánu týká tak trochu i nás. Lefèvre předpovídá, že děti, které vyrostou ve válečných podmínkách, nikdy nebudou schopné žít normálně. Právě tady můžeme hledat kořeny současné krize. Představa, že zlikvidováním Tálibánu se problém vyřeší, se ukázala jako falešná.