Vyhlášení laureáta Nobelovy ceny za literaturu bylo letos očekáváno s velkým napětím. Boj mezi hlavními favority Philipem Rothem a Harukim Murakamim byl nakonec rozhodnut naprosto neočekávaně – oceněna byla britská spisovatelka íránského původu Doris Lessingová.
Očekávaní laureáti letošní Nobelovy ceny, tedy Philip Roth a Haruki Murakami, jsou u nás dostatečně známi. Téměř jako jistota se zdálo zvolení Philipa Rotha – jeho literární kvality jsou nesporné, loni i letos vydal oceňované romány a Američan dostal tuto cenu naposled v roce 1993 (Toni Morrisonová). Nemalé šance měl i Japonec Haruki Murakami, jehož dílo je v současnosti celosvětově překládané a uznávané a ani spisovatel z Asie už dlouhou dobu tuto cenu nezískal (naposledy Číňan Kao Sing-ťien v roce 2000). Doris Lessingovou ale nečekal snad téměř nikdo. V „nobelovské matematice“ byla nanejvýš nepravděpodobným kandidátem (sázková kancelář Ladbrokes na ní ani nevypsala kurz). Naposledy se o ní mluvilo v roce 2004, kdy však cenu získala ještě radikálnější feministka Elfriede Jelineková, navíc v roce 2005 dostal tuto cenu krajan Lessingové Harold Pinter. S tím souvisí také dohady jednoho z literárních blogů, podle nějž byli v roce 2005 vybráni dva laureáti, tedy Pinter a Lessingová, což však nakonec neprošlo, a tak byl s roční přestávkou oceněn i druhý vybraný kandidát.
Nobelovské počty vyžadují nicméně docela jednoduchý vzoreček, sestávající většinou z politické angažovanosti a literární „zasloužilosti“. Loňský držitel ceny Orhan Pamuk splnil kritéria politická – postavil se proti nesmyslnému tureckému zákonu a mluvil o věcech, které jsou v jeho domovině trestné, jakkoliv jsou pravdivé. Navíc je jeho literární tvorba velmi kvalitní. Lessingová spadá spíše do skupiny, která získává cenu za zasloužilost. Svým románem The Golden Notebook (1962) se spolupodílela na rozmachu feminismu v šedesátých letech, její ostatní tvorba je však spíše průměrná. Ke zvolení jistě přispěl i její věk 87 let, s nímž se stala nejstarší laureátkou Nobelovy ceny všech dob. S Rothem nebo Murakamim se dá srovnávat jen těžko, i když je třeba ocenit to, že se věnuje i tak „pokleslému“ žánru, jako je sci-fi (sama označuje svou pentalogii Canopus in Argos za své nejdůležitější dílo a vědeckofantastickou literaturu považuje za nejlepší formu social fiction).
Poselství mimozemských civilizací
Americký literární kritik Harold Bloom vzápětí označil letošní volbu Lessingové za „čistou politickou korektnost“, její romány z posledních patnácti let za „nečitelné“ a sci-fi tvorbu za čtvrtiřadou. Česky vyšel její román naposledy v roce 1974 a ještě navíc to byl její literární debut Tráva zpívá (The Grass Is Singing), který autorka vydala už v roce 1950 (v loňském roce se na knihkupeckých pultech objevil znovu, zásluhou nakladatelství Alpress, opatřen odpudivou obálkou, evokující spíše čtivo z červené knihovny). Jedna její sci-fi povídka, Zpráva o Ohroženém městě, pak vyšla v antologii Playboy v roce 2003 (BB art) v překladu Richarda Podaného. Jde o zprávu, kterou vysílají vyspělí mimozemšťané o lidech, když se pokouší varovat je před hrozícím zemětřesením. Tato stvoření sestávající ze světla se napojují na lidské myšlenky a komunikují lidem své informace; v jednu chvíli se vtělí do tří mladíků, kteří jsou zrovna pod vlivem jakési drogy, jejich poselství však nikdo nevěří, a tak se později sami zhmotní do lidské podoby. Lessingová o lidech mluví jako o stvořeních, která „o hrozícím nebezpečí vědí a nevadí jim to“, nejmocnější uskupení na Zemi pak „jsou zcela ovládána válečnými funkcemi. Ba spíše každé uskupení je těmito válečnými funkcemi, protože jeho hospodářství, jednotlivé životy, jeho hnutí jsou vždy podřízena potřebě vést válku nebo se na ni chystat.“ Vyčteme tu i vlastní obhajobu: „Lidem, kteří si osvojili názory protiřečící současným myšlenkovým standardům, se nevěří a bývají označováni za tvrdohlavé. Nejsnadněji si toto označení vyslouží ženy a mladí lidé.“ Nezní to na nositele Nobelovy ceny za literaturu trochu naivně? Pravda, autorka se hlásí k myšlenkám komunismu a období její tvorby v letech 1944–1956 je označováno jako komunistické. Sem spadá i román Tráva zpívá, který popisuje společenskou nerovnost mezi bílými farmáři a jejich černými sluhy v Africe, kde autorka sama prožila své mládí.
Lessingová publikovala několik románů také pod pseudonymem Jane Somers, údajně proto, aby ukázala, jak těžké je prosadit se jako nový autor, a také proto, aby její díla nebyla automaticky zaškatulkována v rámci její předchozí tvorby. Nakladatelství ve Velké Británii její knihy pod tímto pseudonymem odmítla, přijal je až americký Knopf.
Výsledkem loňské volby bylo u nás to, že většina důležitých románů Orhana Pamuka má být letos a příští rok vydána v češtině. Jaký bude efekt volby letošní? Doufejme, že nakladatelé sáhnou po románu The Golden Notebook – ale stojí za přeložení ještě něco jiného?