Jedna neobyčejná sobota

…Dallowayová Virginie Woolfové zhušťuje klíčové momenty hrdinova života do příběhu jednoho dne. Sobotu, kterou společně s Henry Perownem prožíváme, si bude leckterý čtenář pamatovat. Ten den se v Londýně, stejně jako v dalších městech Evropy, konaly rozsáhlé demonstrace proti válce v Iráku.

Píše se 15. 2. 2003. Sobota Henryho Perowna, milujícího manžela, obětavého otce a úspěšného neurochirurga na vrcholu kariéry, začne dříve než ostatní víkendy. Snad je to předtucha, nebo výsledek vyčerpání, co jej nad ránem probudí do dne, kdy se vzácné minuty odpočinku (squash s kolegou) střídají s rodinnými povinnostmi. Nad ránem sleduje Perowne město, které se rozprostírá pod okny ložnice vily poblíž Euston Square. Jako ve vytržení pozoruje dokonalý organismus, zhmotnění symbiózy století minulých a současného. Povznesení nad uměleckým dílem, kterým se Perownovi Londýn v tuto chvíli zdá, i nad odkazem historie a dějinnou kontinuitou, náhle prořízne silueta hořícího letadla. Tímto budiž načrtnuta základní osa románu, který je pevně zasazen do světa po jedenáctém září. Ztráta pocitu bezpečí a latentní hrozba teroristických útoků, která visí nad euro-americkou civilizací, se stala – i vzhledem k loni naplněné hrozbě – nepřehlédnutelnou součástí londýnské přítomnosti.

Co s takovou scénou?

Symbolickým vyvrcholením celého dne, okamžikem, ve kterém se jednotlivé příběhové linie protnou a dovedou děj k vyvrcholení, je scéna, která sklenuje příběh jedné soboty a která jako by chtěla črtat paralelu k situaci současného světa. Rodina se schází ke sváteční večeři u příležitosti vydání první básnické sbírky Perownovy dcery. Slavnostní chvíle je ale narušena vpádem dvou gangsterů, kteří si s Perownem chtějí vyrovnat účty z dopolední malicherné roztržky. Jejich pozornost se zaměří na Perownovu dceru. Od znásilnění ji ochrání pouze těhotenstvím zaoblené břicho. Stojí uprostřed pokoje, před zraky všech, nahá, ponížená a vystrašená. Tehdy dochází k vpravdě nečekanému zvratu. Zrak jednoho z gangsterů padne na sbírku básní, její prvotinu. Gangster donutí básnířku předčítat její vlastní verše. Následuje ohromené ticho, mladá žena je přinucena recitovat báseň ještě jednou. Gangster je dojat, síla zla zlomena, přemožena krásou lidské imaginace. Zbývá prozradit, že básnířka v rozrušení nebyla schopna recitovat žádnou ze svých básní, a utekla se k ódě na krásné bílé útesy doverské od klasika 19. století Matthewa Arnolda.

Co si s touto scénou počít? Lze dnes uvěřit v transformující sílu elitní kultury, jak nás nabádá Arnold? Lze věřit, že konflikty světa po jedenáctém září mohou být usmířeny a svět zbaven svých problémů skrze „kulturu“, která je tak úzce provázána s viktoriánskou ideologií „vysoké kultury“, hegemonií střední třídy a rolí anglického impéria? A co si počít s romantickou vizí milostné dvojice na doverském břehu, která se odvíjí před Perownovýma očima, zatímco jeho nahá dcera recituje verše, které celou rodinu ochrání před násilím? Jak smířit vizi bělostných doverských skal s obrazy, které nacházíme například v románech autorů a autorek z bývalých britských kolonií? V jejich vyprávěních jsou bílé doverské útesy velmi často zahaleny hustou mokrou mlhou.

Spořádaná citlivost

Mnozí angličtí kritici chválí McEwana za to, že se mu v románu Saturday podařilo nalézt tvar a výraz pro novou politickou citlivost a že vystihl, co obnáší a přináší život v současném Londýně. Nicméně, právě politickou citlivost McEwanovy knihy považuji za nejméně přesvědčivou. Ponechme stranou argumenty, které Perowne artikuluje pro svůj nesouhlas s protiválečnou demonstrací, jež se odehrává na pozadí děje románu, slyšeli jsme je mockrát. Zůstane pak jen silný pocit nejistoty a ohrožení světa, jehož hranice jsou pro Perowna – jak se zdá – pevně stanoveny rodinným životem a téměř idealizovanou protestantskou pracovní etikou. Na okraj, McEwanovi čtenáři budou překvapeni tím soudržným, ukázkově středostavovským rodinným světem, kde se manželé milují vřelou láskou milenců, kde děti ctí rodiče stejně jako rodiče děti. Ohrožení, které jako zlověstná kometa nad ránem signalizovalo havarující letadlo, se postupně zhmotňuje v hrdinových úvahách o terorismu, islámském fundamentalismu, až nakonec překročí hranice rodinné vily.

Jako motto románu si McEwan zvolil citát z Bellowova Herzoga. Jeho ústy vznáší otázky, které předznamenávají Perownův den. „Například? …Co znamená být mužem. Ve městě. V tomto století. V okamžiku proměny. Jako součást masy. Proměněn vědou…“ Otázky jistě stále aktuální. Pomyslné odpovědi, které Saturday nabízí, však zavánějí silným anachronismem. Ani potěšení z (opět) mistrně vystavěné formy, modernistických ozvuků, pestrého, a přesto charakteristicky uměřeného jazyka či hravosti intertextuálních odkazů nemůže zmírnit rozpaky a rozčarování nad tím, kde román spatřuje jistoty ve světě existenciálních nejistot.

Autorka působí na Katedře genderových studií FHS UK.