Literární tvorba Vladimira Sorokina není tuzemským čtenářům neznámá – jeho poslední román Telurie u nás vyšel před nedávnem. Klíčová trojdílná próza s lakonickým názvem Trilogie, jejíž ukázku najdete na straně 23, se však českého vydání zatím nedočkala. Kniha prostřednictvím různých stylizací a žánrových hrátek vypovídá o zmechanizovaném světě.
Skupina bytostí, které jsou přesvědčeny o svém mimozemském původu, hledá sobě rovné mezi běžnými lidmi. Celkem jich má být na Zemi třiadvacet tisíc. Reinkarnují se po tisíciletí v nových a nových lidských tělech, jež mají bez výjimky světlé vlasy a modré oči. Při svém pátrání závodí s časem – jejich cílem je shromáždit se v jeden čas a na jednom místě. Při zvláštním rituálu odříkávání třiadvaceti „srdečných slov“ se pak mají z lidské podoby proměnit v paprsky „prvotního světla“, v jejichž podobě se na Zemi při jejím vzniku původně dostaly. Rituál rozplynutí se ve světle má být zároveň okamžikem zániku lidstva i Země, kterou bratři světla považují za pouhou chybu jinak dokonalého vesmíru… To je nástin do češtiny zatím nepřeloženého románu Trilogija (Trilogie) ruského konceptualistického prozaika Vladimira Sorokina. Kniha se skládá z částí Puť Bro (Cesta Bro, 2004), Ljod (Led, 2002) a 23 000 (2005), které ovšem autor nepsal v pořadí odpovídajícím ději.
Ruský kosmismus
Téměř sedmisetstránková Trilogie se čte jako defilé nejrůznějších postav a prostředí, ale také literárních stylů, a na časové lince pokrývá celé 20. století. Dekonstrukce různých sfér kulturní a sociální praxe definovala Sorokinovu tvorbu od jejích počátků v prostředí moskevského undergroundu až do devadesátých let – například v románu Norma (1994) se zaměřil na sovětský diskurs, v románu Fronta (1985, česky 2003) na všednodennost a v Románu (1994) na ruské literární klasiky. V Trilogii jsou dekonstruktivní strategie zarámovány čtivým apokalyptickým příběhem s akčními momenty. Sorokinova tvorba se tak obrací k širší čtenářské veřejnosti a předmětem dekonstrukce se stává samotná postmoderní estetika. Obrat začal před patnácti lety románem Goluboje salo (Teplý špek, 1999), který byl částí kritiky i veřejnosti vnímán negativně jako projev komercionalizace a dokonce jako popření dosavadní autorovy metody. Nový směr však potvrdil i následující Den opričníka (2000, česky 2009), čtivá antiutopie nepříliš rafinovaně věštící neblahou politickou budoucnost Ruska.
Vraťme se však k Trilogii. Klíčovým nástrojem vzájemného vyhledávání bratrů světla je led vesmírného původu ponořený v sibiřské bažině. Na začátku první knihy ho nalezne účastník jedné z výprav pátrajících v roce 1928 po stopách Tunguzského meteoritu. Z nálezce se tak stane prvním probuzeným bratrem jménem Bro. Z ledu pak společenství světla vyrábí ledová kladiva. Údery do hrudi obětí doprovázené výkřikem „Mluv srdcem!“ člověka buď zabijí či zraní, anebo (jen velmi zřídka) probudí k novému životu pod novým jménem. Mystická filosofie bratrstva má mnoho do činění s ruským kosmismem a jeho pojetím člověka, který má být stejného složení jako vesmír, podobat se mu a zároveň ho utvářet.
Jak psala ruská kritika po vydání Ledu, konceptualista Sorokin se v Trilogii posunul k bezprostřednější autorské výpovědi a sám poprvé „promluvil srdcem“. Lineární děj knihy navíc dokáže upoutat čtenářskou pozornost. Nicméně Sorokin nezůstává nic dlužen ani svému sklonu ke stylizaci a parodii – v Trilogii jsou využity málem všechny současné žánry a střídají se perspektivy vyprávění, z nichž každou v knize reprezentuje specifický jazyk. V napětí jsou čtenáři udržováni postupy komerčního thrilleru. Některé kapitoly působí velmi vizuálně, před očima se nám rovnou odvíjí film, který by se dal podle nich natočit. Experimenty se tu však šetří – i když umanuté opakování popisu rozbíjení hrudních košů ledovým kladivem a následných prožitků těch, kdo ho podstoupili, samozřejmě patří do rejstříku konceptuální posedlosti a pokouší trpělivost čtenářů.
Spiknutí bratrstva světla
Bratři světla dělí bytosti na ty, které mají skutečně živé srdce, a na všechny ostatní, jimž říkají „stroje z masa“ a k nimž se chovají s náležitou necitelností. Historické reálie (od revoluce v roce 1917 přes sovětský teror třicátých let a druhou světovou válku až po útok na newyorská Dvojčata) jsou vykresleny s detailní přesností, ale v bizarní perspektivě scifi mýtu o spiknutí bratrstva světla, jehož aktivity se prolínají se sovětskými, nacistickými i současnými politickými a zločineckými mocenskými strukturami. Pro bratry není problém nechat založit na Sibiři speciální gulag na dobývání ledu, kde vězni v extrémních podmínkách nosí na zádech krychlové metry kýžené tajemné hmoty. Účel světí prostředky a společenství na cestě za světlem využívá lidské maso ke svým cílům. Ty se sice radikálně liší od cílů státních mašinerií i mafií, také se však zcela míjejí s lidskými záležitostmi. „Jeli jsme z centra města po ulici, kterou stroje z masa pojmenovaly na počest jednoho stroje z masa, jenž byl v této zemi velmi slavný. Před osmdesáti osmi pozemskými lety ten stroj z masa za pomoci svých spolubojovníků svrhl dynastii strojů z masa, která více než tři sta let vládla zemi Ledu, a nastolil svou moc.“
Lhostejnost ke všemu lidskému je pro Bratrstvo světla typická. Jeho členové věří ve svou exkluzivní oduševnělost, „srdečnost“. Za svými cíli jdou bezohledně, život nově získaných členů se rozplývá v kolektivistické myšlence a od základu se proměňuje. Ztrácejí zájem o své rodinné příslušníky, které neváhají zabíjet, ale zároveň se u nich projevuje jakýsi radikální návrat k přírodě, úcta ke všemu živému, tedy s výjimkou lidí. Stávají se vegetariány, ztrácejí zájem o alkohol a sex, který považují za projev nesmyslného rodinného pinožení „masa“. Chladnými je nechává umění, čtení literatury se jim jeví jako absurdní činnost. Zato stroje z masa prožívají až patologicky vášnivý zájem o literaturu: „‚Tohle si přečti!‘ ukázala žena Olze knihu s komickým vyobrazením vojáka na obálce. ‚Osudy dobrého vojáka Švejka,‘ přečetla Olga. ‚Znáš to?‘ dívala se na ni úporně žena. ‚Nemám ráda vojenský humor…‘ odvrátila se Olga. ‚Jsi blbá! To je úplně nejlepší humor!‘ naštvaně vykřikla žena.“
Ezoterická blouznění
Jedinou krásu, kterou bratři uznávají, představuje uspořádání planet a vesmíru. Často se spolu objímají nazí, přestávají mluvit běžným jazykem a prožívají mimosmyslový citový kontakt, rozhovor srdcem. Mezi bratry a sestrami světla zaniká rozdíl věku, krásy, pohlaví, sociálního statusu: všichni k sobě pociťují stejnou náklonnost. Je to extrémní vítězství duchovnosti. Mladíci milují a opečovávají stařenu s umělým chrupem, retardovaný chlapec se stává jedním z nejsilnějších vůdců bratrstva, silnější pomáhají slabším, každý zaujímá místo podle „síly srdce“ a nezištně sleduje společný cíl. Společenství je takřka očištěné od tělesné existence. Vyhrocená fyziologičnost je v textu nicméně přítomná: vypravěč líčí vypouštění větrů a vyměšování všech postav, ať již jsou obyčejnými lidmi nebo bratry světla.
Vyprávění o zaslepeném následování cíle nese rysy antiutopie, čemuž nasvědčuje například i parodické nadužívání slov psaných s velkým písmenem a kurzivou i frekventovaný výskyt slovních spojení jako „Prvotní Světlo“, připomínajících prázdnotu ezoterického blouznění moderního člověka, který navíc často mívá sklon ke konspirativním teoriím. Sekta se však zároveň snaží odkrýt bytí převyšující pouhou existenci a vymknout se ze zmechanizovaného života ve společnosti descartovských tělstrojů. Rituál probouzení živoucího srdce se opakuje jako pravidelné psychoanalytické seance. Sociální stroj moderní racionalizované společnosti se touží osvobodit od automatizovaného myšlení a jednání.
Sorokin ambivalenci mezi stroji z masa a srdci z ledu buduje po celý třídílný román a pečlivě ji vyvažuje. Ani apokalyptickým závěrem s otevřenými vrátky pro dva přeživší zástupce obyčejných smrtelníků, kteří jako noví Adam a Eva dostávají šanci na další život, dvojznačnost nekončí. Otázka, kdo je pouhý robot a čí srdce hoří věčným plamenem, zůstává nezodpovězená.
Autorka je rusistka.