Vězení (ženského) břicha

Soudě podle autorčina úvodního slova, odrá­ží nová kniha její vlastní rozčarování z falešných nadějí spojených s teleologickou vizí emancipace. (V)hodné tělo (The Good Body) se zrodilo ze zjištění, že radostný a slastný okamžik znovuobjevení vagíny a překonání sexuálního útlaku, tak jak se odehrává v Monolozích, není okamžikem konečného a celistvého sebepřijmutí, sebeobjevení a „osvobození“ žen. „Neochabující nenávist se jednoduše jen přesunula do jiné části mého těla.“ (s. 9) Břicho se stalo vakem, do něhož se ukládá „toxický odpad“ negativního vztahu k vlastnímu tělu a potažmo k sobě samé.

(V)hodné tělo bezesporu přichází jako důležitý kontrapunkt průmyslu krásy, reality show, které ukájejí naše voyeuristické choutky a dovolují nám účastnit se toho, jak je kousek po kousku odsáván, obrušován, zvětšován, osekáván, cvičen a líčen každý kousek těl vybraných žen, „šťastlivkyň“, které pod naším dohledem smějí zdokonalovat svou „osobnost.“ (V)hodné tělo také na rozdíl od dokumentu Ženy pro měny Eriky Hníkové nečiní z žen, které touží po jiném, krásnějším těle, hlupačky. Tam, kde Hníková zesměšňuje, Enslerová pracuje se sebeironií, vtipem a komikou. „Seš tady. Seš v prdeli.“ (s. 29), lakonicky vítá čtenáře Bernice, jedna z jejích vypravěček, do světa „hubených krav“ a „prdelózního labutího jezera“ (s. 31). Bohužel takových momentů není v knize mnoho.

Podobně jako Naomi Wolfová i Eve Enslerová pracuje s vizí, že disciplinace ženského těla je politickým prostředkem k rozdělení moci a vyřazení žen z veřejného prostoru. Obě poukazují na to, že v důsledku této internalizované disciplinace se „tělo“ a péče o něj definuje (nepřekročitelnou) hranicí „ženského“ světa. Autorka tvrdí, že „naprosto všude ženy nenávidí jednu část svého těla. A tráví většinu času tím, aby ji opravily, aby ji zmenšily, jako kdyby dostaly vlastní zemičku, jež se nazývá tělo, kterou pak mohou tyranizovat, likvidovat nebo ovládat, zatímco přehlížejí opravdový svět.“ (s. 17)

Falešné unisono

(V)hodné tělo má být pestrou směsicí ženských hlasů, které autorka zachycuje ve svých rozhovorech se „ženami na klinikách plastické chirurgie v Beverly Hills, na erotikou překypujících plážích Rio de Janeira, v posilovnách v Mumbai (sic), New Yorku, Moskvě, Jižní Africe a Římě.“ (s. 10) Kromě podivnosti výběru míst zaráží i to, že proklamovanou mnohohlasost zkušenosti žen záhy přetavuje do pomyslného „ženského“ unisona. Téměř nepochopitelné se zdá, že naprosto ignoruje kulturní, sociální i etnické rozdíly, které nutně určují i tělesnou zkušenost ženy různého věku a na různých místech zeměkoule.

Podobně problematický je i způsob, jakým vytváří a romantizuje protiklad mezi civilizací, kapitalismem a sebeodcizením západního světa, a přirozeností světa takzvaně necivilizovaného. Frustrující zkušenost západních žen z „kapitalistického trenažéru“, na kterém se snaží shodit své odporné břicho, až se jim škvíří podrážky u cviček, Enslerová staví do konstrastu se sebepřijetím žen třetího světa. V Africe, u čtyřiasedmdesátileté masajské ženy, u Indky středního věku a u přítelkyň v Afghánistánu „žena“, za niž autorka mluví, nachází záblesky sebepřijetí, sebelásky a především dochází k uvědomění vlastního útlaku. Ve výsledku k nám tak opět mluví hlas bílé, dobře situované intelektuálky, která na jedné straně hovoří o obdobné „ženské“ zkušenosti s útlakem a přivlastňuje si, a tudíž i umlčuje zkušenosti jiných „žen“, na straně druhé s nostalgií konstruuje kulturní, etnickou a/nebo rasovou odlišnost mezi „ženami“ prvního, respektive třetího světa.

Konstituování ženské zkušenosti?

Argumentace, na níž je celá kniha (a tím pádem celé představení) postavena, se tak točí v pomyslném kruhu. Jesliže Eve Enslerová začíná s kritikou „patriatriarchálního“ a kapitalistického systému, který ženy váže k jejich tělům, a využívá moci imperativu mýtu krásy k tomu, aby je přikoval k jejich nutně nedokonalé a selhávající tělesnosti, pak ani ona sama začarovaný kruh prastaré rovnice žena = tělo nikterak ne(na)ruší. Tělo a prožitek těla spojuje se všemi ženami světa. Bez výjimky.

(V)hodné tělo je zakončeno emotivně velmi silnou pasáží, která se pokouší dodat nový rozměr spojení „hodné tělo“. „Jím za ni... Jím za moskevskou překladatelku, která mi řekla, že si myslela, že celulitida je antikomunista, a která miluje svou nefalšovanou ruskou tloušťku. Jím za Ninu a její ztracený prsa... Jím za svou matku… Jím za sebe… Možná, že to, čeho jsem se snažila zbavit, je ta nejhodnější část mne samé… Naše tělo je naše země…, jediné, co kdy máme… Naše tělo je nositelem příběhů světa, země, matky. Naše tělo je matka. Naše tělo vzešlo z Matky. Naše tělo je náš domov… Našly jsme se. Jsme ženy…“ (s. 92). Jedno z nejsilnějších míst textu je zároveň i místem, které vykresluje limity autorčiny vize. Toto prohlášení se pro ni stává novým východiskem společenské kritiky stejně jako východiskem politické emancipace žen.

Tato pozice se však v kontextu feministické kritiky jeví jako svazující a omezující právě pro své normativní konstituování „ženské“ zkušenosti. Nutně iluzorní představa takového jednotného a univerzálně sdíleného prožitku sama sebe uzavírá. Potenciální (politická) síla založená na této univerzalistické vizi pak znamená upozadění rozdílností jednotlivých ženských hlasů, stejně jako zastření mocenských, rasových, etnických nerovností mezi ženami apod. To, že Enslerová neproblematizuje „ženskost“ a neproblematizuje ani konstruování „ženského těla“, považuji za vpravdě promarněnou šanci. Jestliže se Monologům podařilo předestřít čtenářům/divákům velmi barevnou škálu zkušeností, emocí a zážitků a právě skrze tuto rozmanitost působivě propojit divadelní, estetickou performanci s rozměrem politické kritiky, (V)hodné tělo tuto sílu nemá.

Autorka je anglistka, působí na katedře genderových studií FHS UK.