Letošním nositelem Ceny Franze Kafky se stal japonský spisovatel Haruki Murakami. Do češtiny byly doposud přeloženy dva jeho romány: Norské dřevo (2002) a Na jih od hranic, na západ od slunce (2004). Otištěná ukázka je vybrána z předposledního Murakamiho románu a na stránkách 16-17 doplněna o zamyšlení, v němž se japanista Tomáš Jurkovič pokouší zasadit dílo tohoto rozporuplně přijímaného spisovatele do širších souvislostí japonské literární tradice.
Nakonec se ocitli na nároží v nějaké obytné čtvrti. Jen samé veliké domy a nikde ani noha. Do jednoho z domů pes vstoupil. Byla tam starodávná kamenná zeď a dnes už nevídaná honosná dvoukřídlá vrata. Jedno křídlo bylo doširoka otevřené. V přístřešku za vraty stálo veliké auto. Bylo stejně černé jako pes, a nablýskané bez jediné skvrnky. I vchod do předsíně byl otevřený dokořán. Pes bez nejmenšího zaváhání vešel dovnitř. Pan Nakata si zul své staré sportovní botky a položil je ke vchodu špičkami ven, jak se sluší, svou horolezeckou čepici smekl a složil do tašky, důkladně ometl trávu, která se mu zachytila na kalhoty a vystoupil do chodby s prkennou podlahou. Pes počkal, dokud pan Nakata nedokončí všechny přípravy, a pak jej po naleštěných prknech vedl někam dozadu do domu, do jakéhosi přijímacího pokoje, nebo snad pracovny.
Místnost to byla velice temná. Slunce už se chýlilo k západu a na oknech do zahrady byly zatažené tlusté závěsy. Nebylo rozsvíceno. Vzadu v místnosti stál veliký stůl a zdálo se, že u něj někdo sedí. Oči nepřivyklé tmě toho ale moc nerozeznávaly. Ze tmy nejasně vyplouval jen černý obrys, jako vystřihovaná silueta z pouti. Když pan Nakata vešel dovnitř, silueta se pomalu pootočila. Někdo se tam asi pohnul v otáčecí židli, aby lépe viděl. Pes se zastavil, posadil na podlahu a zavřel oči. Jako by dával najevo, že je jeho úkol splněn.
„Dobrý den,“ pozdravil pan Nakata černý obrys.
Nikdo mu neodpověděl.
„Nakata se moc omlouvá, že vás obtěžuje. Neračte se znepokojovat, prosím.“
Opět žádná odpověď.
„Nakatovi nakázal tenhle pejsek, aby šel s ním, a tak je prosím tady. Dovolil si prosím vejít až sem dovnitř. Moc se vám omlouvá. Pokud byste mu laskavě dovolil odejít...“
„Sedni si semhle do pohovky,“ řekl mužský hlas. Byl to tichý hlas, ale zaznívala v něm síla.
„Ano, prosím,“ odpověděl hlasu pan Nakata. A posadil se do pohovky pro jednoho, která stála před ním. Hned vedle seděl jako nehybná socha černý pes.
„Vy jste prosím pan starosta?“
„Můžeš si to myslet,“ pravil hlas do tmy. „Pokud to tak pro tebe bude srozumitelnější, měj si mě klidně za starostu.“
Muž se otočil, natáhl ruku a zatáhl za řetízek. Rozsvítila se stojací lampa. I světlo bylo starodávné, slabé a žluté, ale na osvětlení místnosti dokonale stačilo.
Objevil se vysoký muž v černém cylindru. Seděl v koženém otáčecím křesle a nohu měl přehozenou přes nohu. Na sobě měl červený přiléhavý svrchník s dlouhými šosy, pod ním černou vestu, na nohou vysoké černé holínky. Kalhoty měl bílé jako padlý sníh a velice úzké. Vypadaly málem jako nějaké spodky.
Zvedl ruku a zlehka se dotkl okraje klobouku.
Úplně jako gentleman, co zdraví nějakou dámu. Levačka dál spočívala na kulaté kovové rukojeti vycházkové hole. Podle klobouku se dalo hádat, že je to „chlap, co odnáší kočky“, o kterém mluvil pan Kawamura.
Ve srovnání se svým oblečením byl muž sám téměř nenápadný. Ani mladý, ani zvlášť starý. Ne zrovna hezký, ale ani ne nějak ošklivý. Pořádně ramenatý, červené tváře kypící zdravím. Obličej divně, kluzce mastný a bez jediného vousu. Oči měl přivřené a na rtech mu pohrával neurčitý, studený úsměv. Ten obličej si nešlo dost dobře zapamatovat. Oči se vám samy stáčely spíš na všechno to podivné oblečení. Kdyby si ten člověk oblékl na sebe něco jiného, možná byste jej ani nepoznali.
„Víš, kdo jsem?“
„Ne, prosím,“ odpověděl pan Nakata.
Muž se zatvářil trochu zklamaně.
„Opravdu ne?“
„Ano, prosím. Nakata vám to zapomněl říct, ale je prosím hloupý.“
„A co třeba takhle?“ Muž vstal ze židle, natočil se bokem a zeširoka se rozkročil, jako když si to někam rázuje. „Pořád nic?“
„Opravdu nic, račte prominout. Vás Nakata v životě neviděl.“
„Že by? Whisky asi nepiješ, co?“ zeptal se muž.
„Ano, prosím. Nakata nepije alkohol. Ani nekouří. Je tak chudý, že musí dostávat od města potvoru. Pití a kouření si nemůže dovolit.“
Muž si sedl zpátky do křesla a přehodil nohu přes nohu. Zvedl ze stolu sklenici a přihnul si z ní whisky. Zacinkal led.
„Já si každopádně dám. Doufám, že ti to nevadí?“
„Ani trochu, prosím. Pijte prosím, jak je vám libo.“
„Děkuji,“ řekl muž. Pak si pana Nakatu znovu krátce prohlédl. „Takže moje jméno tedy neznáš.“
„Ano, prosím, promiňte. Nakata neví, jak se račte jmenovat.“
Muž nepatrně pohnul rty. Studený úsměšek, co mu na nich visel, se během kratičké chvilky rozvlnil jako na vodě, na okamžik zmizel a nakonec se zase objevil.
„Kterýkoli milovník whisky by mě poznal okamžitě, ale nevadí. Mé jméno zní: Johnnie Walker. Johnnie Walker. Sotva se najde někdo, kdo by mě neznal. Nechci se chlubit, ale znají mě opravdu téměř na celém světě. Jsem hotový symbol, ikona. A vidíš, originál Johnnie Walker přesto nejsem. S tou anglickou palírnou nemám vlastně ani trochu společného. Celou svou podobu i jméno jsem si prostě jen vypůjčil z jejich nálepky, bez svolení ovšem. Nějakou tu podobu a jméno potřebujeme nakonec všichni, pravda?“
V místnosti se rozhostilo ticho. Pan Nakata naprosto nechápal, o čem muž mluví. Pochopil jen jedno: ten pán se jmenuje Džony Vókr.
„Takže... chcete, pane Džony, po Nakatovi něco?“
„Já myslím, že spíš ty budeš chtít něco po mně, ne?“ opáčil Johnnie Walker a znovu si lokl whisky s ledem. „Myslel jsem, že na mě už kolik dní čekáš na tom prázdném pozemku? Chtěl ses mě nejspíš zeptat, co se stalo s trojbarevnou Sezamkou, ne?“
„Ano, prosím. Přesně tak. Nakata ji prosím hledá už deset dní. Na žádost paní Koizumi. Vy račte o Sezamce něco vědět, pane Džony?“
„Znám tu kočku. Až moc dobře.“
„A neračte vědět, kde prosím je?“
„Ale jistě že to vím.“
Pan Nakata se na Johnnieho Walkera zadíval s pootevřenou pusou. Na okamžik spočinul pohledem na cylindru, pak se zas zahleděl zpátky na obličej. Tenké rty Johnnieho Walkera byly pevně, sebevědomě semknuté.
„A je to někde blízko?“
Johnnie Walker několikrát přikývl. „Je to opravdu velice, velice blízko.“
Pan Nakata se rozhlédl po pokoji. Žádná kočička tam ale nebyla. Jen psací stůl, Johnnieho otáčecí křeslo, pohovka, ve které seděl on sám, pak ještě dvě židle, stojací lampa a kávový stolek.
„Promiňte, prosím,“ řekl pan Nakata. „Mohl by si Nakata Sezamku odvést domů?“
„To bude záležet na tobě.“
„Na Nakatovi?“
„Přesně tak. Jen a jen na Nakatovi,“ řekl Johnnie Walker a nepatrně nadzdvihl jedno obočí. „Stačí jediné tvé rozhodnutí, a můžeš si Sezamku odvést. Paní Koizumiová i její holky se budou radovat. Anebo si Sezamku už neodvedeš. To bys je ale všechny zklamal. A to ty nechceš, že ne?“
„Ano, prosím. Nakata nechce vůbec nikoho zklamat.“
„To jsme tedy dva. Ani já nechci nikoho ani trochu zklamat. To by tak hrálo.“
„Co tedy má Nakata prosím udělat?“
Johnnie Walker zatočil svou vycházkovou holí. „Budu po tobě chtít splnit jistý úkol.“
„Jen jestli to Nakata dokáže?“
„Já po lidech nežádám nemožné. Tím bych přece jenom ztrácel čas. Nemyslíš?“
Pan Nakata se znovu zamyslel. „Ano, prosím. Bude to nejspíš tak.“
„Nejdříve teorie: Jakékoli hypotézy vyžadují vždy protiargumenty.“
„Co prosím?“ otázal se pan Nakata.
„V případě, že hypotézám scházejí protiargumenty, nemůže být ani řeči o nějakém vědeckém pokroku,“ švihl Johnnie Walker znovu holí o holínku. Tentokrát velice vyzývavě. Pes znovu naježil slechy. „To je fakt.“
Pan Nakata mlčel.
„Abych byl upřímný, už dlouho hledám někoho podobného, jako jsi ty, Nakato,“ řekl Johnnie Walker. „Jenže je to pěkná dřina. Onehdá jsem tě ale náhodou viděl, jak si povídáš s kočkami, a řekl jsem si: Ano, to je ono. Tohle je člověk podle mého gusta. A tak jsem si tě nechal zavolat. Doufám, že ti to nevadí.“
„Ne, prosím. Nakata má prosím spoustu času,“ pravil pan Nakata.
„Takže, Nakato, dovolil jsem si udělat o tobě několik hypotéz,“ pravil Johnnie Walker. „Samozřejmě, že jsem nezapomněl ani na nějaký ten protiargument. Bude to taková hra. Mentální hra pro jednoho hráče. Každá hra ale musí mít své vítěze a poražené, jinak to ani není hra. V našem případě půjde o to ověřit správnost oněch hypotéz. Čemuž asi moc nerozumíš, co?“
Pan Nakata mlčky zavrtěl hlavou.
Johnnie Walker dvakrát švihl holí o holínku. Pes vstal.
Zvedl se a odvedl pana Nakatu do kuchyně. Šlo se tam z pracovny malý kousek tmavou chodbou. Oken bylo v kuchyni málo a byla taky tmavá. Bylo tam pěkně uklizeno, ale poněkud neživotně, jako by se ocitli v nějaké školní laboratoři. Pes se zastavil před dveřmi veliké lednice a ledovými zraky se ohlédl na pana Nakatu.
Otevři levou půlku dveří, pravil pes hlubokým hlasem. Ale i panu Nakatovi už bylo jasné, že to vlastně nemluví pes. Doopravdy mluvil Johnnie Walker. Promlouval tu k panu Nakatovi pomocí psa. A jeho očima si teď pana Nakatu i prohlížel.
Pan Nakata poslušně otevřel levé křídlo dveří avokádově zelené lednice. Byla větší než on sám. Když se dveře otevřely, suše zacvakal termostat a tiše se rozbzučel motor. Zevnitř se jako mlha vyvalil bílý kouř. V pravé polovině lednice byl mrazák, a nejspíš nastavený na pěkně nízkou teplotu.
Uvnitř bylo úhledně seřazeno něco, co vypadalo jako nějaké kulaté ovoce. Mohlo toho tam být takových dvacet kusů. Jinak byl mrazák úplně prázdný. Pan Nakata se sehnul a zadíval dovnitř. Když se většina bílého kouře vyvalila ze dveří ven, poznal, že to, co je v lednici tak pěkně seřazeno, není vůbec žádné ovoce. Byly to kočičí hlavy. Usekané hlavy různě velkých a barevných koček, seřazené na třech regálech mrazáku jako pomeranče ve výloze zeleniny. Všechny byly dokonale mražené a dívaly se směrem k panu Nakatovi. Pan Nakata jen zalapal po dechu.
Podívej se dobře, rozkázal pes. Je mezi nimi Sezamka? Hezky se přesvědč sám.
Pan Nakata poslušně přejel pohledem kočičí hlavy, hezky jednu po druhé. Ani mu to nenahnalo zvláštní strach. Myslel hlavně a především na to, že musí vypátrat zaběhnutou Sezamku. Pečlivě přezkoumal každou z hlav a přesvědčil se, že mezi nimi Sezamka opravdu není. Přesně tak. Nebyla tam žádná trojbarevná kočka. Kočky, ze kterých tu zbývaly jen hlavy, měly všechny ve tváři podivně prázdný výraz. Ani na jedné z nich nebylo vidět jakékoli utrpení. Pan Nakata měl tak svůj úkol alespoň o něco lehčí. Několik koček mělo oči zavřené, ale většina se jich nepřítomně dívala kamsi do jednoho místa před sebou.
„Vypadá to, že tu Sezamka není,“ řekl pan Nakata psovi dočista bezbarvým hlasem. Pak si odkašlal a zavřel mrazák.
Jsi si naprosto jistý?
„Docela určitě, prosím.“
Pes se zvedl a vrátil se s panem Nakatou zase do pracovny. Čekal je tam ve svém otáčecím koženém křesle Johnnie Walker, přesně tak, jak ho tam nechali. Když pan Nakata vešel do místnosti, přiložil Johnnie ruku ke střeše svého cylindru, jako kdyby salutoval, a mile se usmál. Pak dvakrát tleskl, až to zadunělo. Pes vyšel z pokoje.
„Ty kočičí hlavy jsem všechny uřezal já,“ řekl Johnnie Walker. Vzal sklenici a lokl si whisky. „Sbírám je, víš?“
„Tak to vy jste, pane Džony, ten člověk, co chytal na nezastavěném místě kočičky a pak je zabíjel, viďte?“
„Správně. Přesně tak. Slavný zabiják koček Johnnie Walker osobně.“
„Nakata nerozumí jedné věci. Mohl by se vás prosím zeptat?“
„Ale jistě,“ pravil Johnnie Walker. Pak zvedl sklenici s whisky do výše. „Ptej se, Nakato, na co jen budeš chtít. Zodpovíme si to hezky popořadě. Abychom ale neplýtvali časem, dovolím si pro urychlení malou nezdvořilost a řeknu za tebe, že tě jistě velice zajímá, pročpak asi zabíjím ty ubohé kočky. Copak mě asi nutí do sbírání kočičích hlav, nemám pravdu?“
„Ano prosím. Přesně tak. To chce Nakata opravdu vědět.“
Johnnie Walker postavil sklenici zpátky na stůl a zadíval se panu Nakatovi přímo do očí.
„To je ovšem přísně tajná věc, kterou se jen tak někdo nedozví. Ale pro někoho jako vy, pane Nakato, samozřejmě uděláme výjimku. Za předpokladu ovšem, že to hned někomu dalšímu nevytroubíš. On by ti to tak jako tak sotva někdo uvěřil,“ zachichotal se Johnnie Walker.
„Kdepak, nedělám to vůbec pro zábavu. Takový zvrhlík ještě nejsem, abych mordoval kočky čistě pro radost. Anebo možná nemám tolik času. Ono je takové lovení a zabíjení koček docela pracné. Já to dělám, protože chci duše těch koček. Z jejich sesbíraných duší vyrábím speciální flétnu. A na tu pak budu pískat a vábit si další, větší duše, a z nich vyrábět ještě větší píšťaly. Nakonec možná vyrobím flétnu velikou jako celý vesmír. Ale začít musím kočkami. Musím nasbírat dost kočičích duší. To je základ všeho. Nic naplat, všechny věci mají svůj pevný řád. A jeho dodržování, to je projev úcty, to je respekt. Zvlášť když má jeden co do činění s dušemi. S těmi se přece nemůže zacházet jako s nějakými ananasy. Nebo melouny. No nemám pravdu?“
„Ano, prosím,“ odpověděl pan Nakata, i když se v tom všem ani trochu nevyznal. Flétny? Mají to být zobcové? Nebo snad příčné? A jak asi hrají? Každopádně je prý vyrábí z kočičích duší. Něco takového ovšem jaksi přesahovalo chápání pana Nakaty. Jasno měl jen v jedné jediné věci: musí vypátrat a vrátit paní Koizumiové její trojbarevnou Sezamku.
„Ty si samozřejmě chceš Sezamku odvést s sebou,“ řekl Johnnie Walker, jako by mu četl myšlenky.
„Ano, prosím. Přesně tak. Nakata by moc rád odvedl Sezamku zpátky domů.“
„Takový je tvůj úkol,“ odtušil Johnnie Walker. „Na světě má každý nějaký ten úkol. To se rozumí. A když už jsme tak u toho, hrát flétnu z kočičích duší jsi samozřejmě ještě neslyšel, viď?“
„Ano, prosím. Neslyšel.“
„Jak bys taky mohl? Je to flétna, která hraje neslyšně.“
„Flétna, která hraje neslyšně?“
„Přesně tak. Já ji ovšem slyším. Jinak by to celé ani nemělo smysl. Ale normální člověk to nedokáže. A i kdyby dokázal, stejně o tom ani nebude vědět. I kdyby ji zaslechl, stejně na to hned zapomene. Je to neobyčejná flétna. I když – ty bys ji možná zaslechnout mohl. Kdybych ji tu měl, stálo by to za pokus, ale bohužel, zrovna teď nemůžu sloužit,“ pravil Johnnie Walker. Pak, jako by se naráz rozpomenul, zvedl do vzduchu prst. „Upřímně řečeno, pane Nakato, zrovna jsem se chtěl pustit do usekávání kočičích hlav. Čas sklizně se kvapem blíží, že. Tu prázdnou parcelu jsem vybílil téměř dokonale, a příliv se nám neúprosně zvedá výš. Trojbarevná Sezamka, kterou hledáš, je taky v dávce připravené na sklizeň. S uříznutou hlavou by se ovšem paní Koizumiové asi moc nelíbila, co?“
„Ano, prosím, přesně tak,“ pravil pan Nakata. Uříznutou hlavu paní Koizumiové přinést opravdu nemůže. Její dvě malé holčičky by z toho nejspíš přestaly jíst na hezky dlouho.
„Co se týká mě, já Sezamce hlavu uříznout chci. Co se týká tebe, ty o něco takového pochopitelně nestojíš. Naše dva svěřené úkoly, naše profity a zájmy tu na sebe narážejí. To se na světě stává skoro pořád. A tak přichází ke slovu vzájemná transakce. Takže, milý Nakato, stačí, abys pro mě udělal jistou věc, a já ti Sezamku dám, živou a zdravou, s jediným vláskem nezkřiveným.“ Pan Nakata si začal hladit dlaní svůj prošedivělý krátký sestřih, jako vždycky, když nad něčím opravdu ze všech sil přemýšlel.
„Jen jestli to Nakata bude umět?“
„Myslel jsem, že tohle jsme si spolu už vyjasnili,“ ušklíbl se Johnnie Walker.
„Ano, prosím. Přesně tak,“ vzpomněl si honem pan Nakata. „Máte prosím pravdu. To jsme si už opravdu spolu ujasnili. Račte prosím prominout.“
„Není čas na řeči. Takže si to řekneme natvrdo a bez obalu. Nechci po tobě nic jiného, než abys mě zabil. Abys mě připravil o život.“
Pan Nakata se s rukou ve vlasech zadíval Johnniemu Walkerovi do očí.
„Nakata má zabít pana Džonyókra?“
„Přesně tak,“ pravil Johnnie Walker. „Řeknu ti, Nakato, mne už život dost unavuje, víš? Už to všechno trvá tak nějak moc dlouho. Tak dlouho, že bych na to nejradši úplně zapomněl. Tak dlouho, že už mě to ani nebaví. Ani to zabíjení koček už vůbec není, co bývalo. Ale dokud žiju, musím v něm pokračovat, nedá se svítit. Musím dál sbírat kočičí duše. Hezky popořádku postupovat od jedničky do desítky a z té se zas vracet k jedničce. Věčně to samé, pořád dokola, dál a dál. Je to otravné, je to únavné, nikomu se tím nezavděčíš a nikdo si tě za to neváží. Ale je to dané, a já nemůžu jen tak přijít a říct: „Končím.“ A ani zabít se nemůžu. I na to jsou pravidla. Sebevražda je tabu. Je to moc přísně hlídané. Pokud chci umřít, musím někoho poprosit, aby byl tak hodný a zabil mě. A já chci, abys to byl ty. Abys ses mě bál, nenáviděl mě a pak mě zabil. Nejdřív strach. Potom nenávist. Nakonec smrt.“
„Ale proč...“ nechápal pan Nakata. „Proč právě Nakata? Nakata prosím ještě vůbec nikoho nezabil. Nakata se na to nehodí.“
Přeložil Tomáš Jurkovič.
Ukázka byla vybrána z románu Kafka na pobřeží.
Galerie
Pocta strojům
Na okraji širšího proudu německého malířství dvacátých a začátku třicátých let 20. století tzv. nové věcnosti (Neue Sachlichkeit), lze nalézt polozapomenutou uměleckou osobnost, která se svým dílem naprosto identifikuje s tehdejší industriální společností. Vzhledem k tomu, že dnes prožíváme dobu určité „industriální nostalgie“, projevující se například památkovou ochranou průmyslového dědictví, budováním technických a technologických muzeí, zakládáním paměťových databank v podobě specializovaných archivů a ústavu na jejich zpracování, ale i častou konverzi někdejších průmyslových městských zón a jednotlivých objektů k novému společenskému využití, je vzpomínka na tohoto v lecčems bizarního umělce vlastně na místě.
Carl Grossberg, narozený 6. 9. 1894 v Ebersfeldu u Wuppertalu, studoval před první světovou válkou architekturu na vysokých školách v Cáchách a Darmstadtu, to ale musel přerušit kvůli válečné vojenské službě. V roce 1919 se zájmově přeorientoval a zapsal se nejprve na výmarskou Hochschule für bildende Künste jako žák Waltera Klemma a roku 1919 přešel na státní Bauhaus (také ve Výmaru) jako žák Lyonela Feiningera (obory: malířství, dekorativní malířství, prostorová tvorba), kde absolvoval v roce 1921. Téhož roku podnikl ze studijních důvodů rozsáhlou cestu po jižním Německu a usadil se nedaleko Würzburgu. Od roku 1927 cestuje stále intenzivněji, aby poznával a kompletoval reálie pro své typické obrazy strojů, průmyslových a městských krajin. Stále častěji dostává čistě průmyslové zakázky, například v roce 1932 od Norta-Tapetenfabrik v městě Harzu nebo roku 1937 od firmy Oetker v Biefeldu. Od let 1933–34 se systematicky zajímá o techniku a výrobní technologie, a to až v encyklopedických dimenzích. Vytkl si cíl: chce malovat a malbou zmapovat nejdůležitější industriální systémy a provozy tehdejšího Německa. Tento záměr si sám pro sebe nazval „průmyslovým plánem“. Po nástupu nacismu a následné přípravě na válku se Grossbergovi drasticky zhoršily přísuny zakázek, pokoušel se tedy přes své různé obchodní kontakty do Ameriky uskutečnit svůj záměr za oceánem. Chystaná cesta do USA v roce 1939 mu však byla úřady zamítnuta s odůvodněním, že nesmí jako důstojník v záloze opustit zemi. Ještě téhož roku byl povolán do vojenské služby. V těchto posledních dvou letech mohl Grossberg na malování úplně zapomenout. V lese nedaleko francouzské obce Compiègne u Laonu dne 19. 10. 1940 uprostřed války zahynul při tragické autonehodě malíř, jehož „průmyslový plán“ zůstal nedokončen.
Petr Vaňous