Výtah. Ticho. Obezita

Why do the birds go on singing

Don’t they know it’s the end of the world?

                                    „The End of the World“

Momentálně jsem měl právě po kapsách tři pětisetjeny a osmnáct stojenů, padesátijenů bylo sedm a desetijenů šestnáct. Celková suma dělala 3810 jenů. Výpočet nedal skoro žádnou práci. Při takhle malém množství to šlo snáz než napočítat na prstech. Spokojeně jsem se opřel o nerezovou stěnu a zadíval se na dveře před sebou. Neotvíraly se.

Nemohl jsem pochopit, proč jim to tak dlouho trvá. Po chvíli přemýšlení jsem však dospěl k závěru, že hypotézu o poruše na zařízení nebo o tom, že mě ve výtahu nechali trčet z nepozornosti, můžu s klidným srdcem zavrhnout. Něco takového nepřicházelo reálně v úvahu. Tím netvrdím, že se výtahy nemůžou porouchat nebo obsluha být nepozorná. Je mi naopak docela jasné, že podobné nehody nastávají v reálném světě v jednom kuse. Chci jen říct, že v jistých zvláštních druzích reality – ano, mám na mysli tuhle pitomou nablýskanou zdviž – je naopak v rámci zjednodušení paradoxně třeba vyloučit jako neobvyklé všechny obvyklé situace. Když už si někdo dá práci a dokáže vyrobit takhle šílený výtah, bude pak zanedbávat jeho údržbu a bude v něm z nepozornosti zapomínat návštěvníky?

Do téhle chvíle přece vždycky jednali až úzkostlivě pozorně a metodicky. Věnovali takovou pozornost každému sebemenšímu detailu, že to vypadalo, že si snad každý svůj krok odměřují pravítkem. Ve vchodu do budovy mě zastavili dva vrátní, zeptali se, za kým jdu, ověřili si mě v seznamu návštěvníků, musel jsem ukázat řidičský průkaz, našli si mě v centrálním počítači, prohledali mě detektorem kovů a nakonec mě šoupli do tohohle výtahu. Takhle se nelustruje, ani když jdete na exkurzi do tiskárny cenin. A že by po tom všem, v tomhle stadiu, najednou něco zanedbali, je prostě vyloučené.

Zbývalo proto už jen jediné vysvětlení: že mě do téhle situace postavili vědomě. Nejspíš nechtějí, abych poznal, kam výtah jede. Takže ho nechávají jet tak pomalu, aby nebylo
možné uhodnout, jestli jede nahoru nebo dolů. Nejspíš tu někde mají i skrytou kameru. V místnosti ostrahy u vchodu byly televizních obrazovek celé řady a není nic divného na tom, když jedna z nich bude vysílat dění z výtahové kabiny.

Z nudy mě napadlo poohlédnout se po objektivu, ale když jsem se nad tím zamyslel, napadlo mě, že bych tím nic nezískal, i kdyby se mi nakrásně povedlo ho objevit. Jen bych tím vzbudil jejich pozornost a není vyloučené, že mít nějaké podezření, nechají výtah jet ještě pomaleji. A o to jsem opravdu nestál. Ještě bych přišel pozdě na smluvenou schůzku.

Takže jsem se nakonec rozhodl neudělat nic a jen v klidu a pohodě vyčkávat, co přijde. Koneckonců jsem tu jen proto, abych vykonal legální svěřenou pracovní povinnost. Není důvod bát se a zbytečně se stresovat.

Opřel jsem se o zeď, vrazil ruce do kapes a začal znovu počítat drobné. 3750 jenů. Naprosto bez námahy. Než bys řekl švec.

3750 jenů?

Výpočet neodpovídal.

Musel jsem někde udělat chybu.

Cítil jsem, jak se mi potí dlaně. Při počítání drobných po kapsách jsem se za poslední tři roky ani jednou nespletl. Ani jednou jedinkrát. Tohle bylo bez debaty špatné znamení. A bylo třeba, abych si bezpodmínečně znovu získal pevnou půdu pod nohama, než se z toho znamení stane skutečná katastrofa.

Zavřel jsem oči a úplně vyprázdnil pravou i levou hemisféru, jako když se čistí čočky brýlí. Pak jsem vytáhl ruce z kapes, rozevřel dlaně a osušil pot. Vykonal jsem tyhle prajednoduché přípravy s elegancí Henryho Fondy, když se ve Warlocku chystá na přestřelku. Film Warlock totiž miluju.

Když jsem se ujistil, že už mám dlaně úplně suché, strčil jsem znovu ruce do kapes a pustil se do třetího kola přepočtů. Pokud bude třetí výsledek odpovídat kterémukoliv z předchozích, mám po problému. Chyby dělá každý. Jednak tu bezpochyby hrají roli zvláštní podmínky, ve kterých jsem se ocitl, jednak si musím přiznat i to, že jsem zřejmě trochu sám sebe přecenil. Což byla možná moje první chyba. Teď je každopádně třeba ověřit přesnou cifru. To dozajista pomůže. Než jsem se k téhle pomoci ale mohl dopracovat, dveře výtahu se otevřely. Bez jakéhokoli varování, bez jakéhokoli zvuku se hladce rozjely do stran.

Jelikož jsem v tu chvíli byl plně soustředěný na drobné v kapsách, zprvu jsem si to ani pořádně neuvědomil. Nebo, když to řeknu o něco přesněji, i když jsem otevřené dveře viděl na vlastní oči, nedokázal jsem si chvíli pořádně uvědomit smysl toho, co vidím. Otevřené dveře samozřejmě znamenaly, že se propojily dva prostory, o jejichž souvislost mě ty dveře ještě před chvílí připravovaly. A současně to také znamenalo, že výtah, kterým jedu, dojel do místa určení.

Přestal jsem hýbat rukama v kapsách a vyhlédl z otevřených dveří ven. Byla za nimi chodba a na chodbě stála žena. Tlustá mladá dívka v růžovém kostýmku, s růžovými lodičkami na nohou. Šaty byly perfektně ušité, z hladké látky a dívčina tvář si s jejich hladkostí ani trochu nezadala. Dívka si mě okamžik prohlížela, jako když se potřebuje ujistit, pak mi pokynula hlavou. Docela jako by to byl signál: Pojď se mnou. Nechal jsem počítání počítáním, vytáhl ruce z kapes a vyšel z výtahu. Jen jsem to udělal, dveře za mnou se zavřely, jako by na to celou dobu čekaly.

Stál jsem v chodbě a snažil se porozhlédnout kolem sebe, nezahlédl jsem však nic, co by mi v mé situaci poskytlo jakoukoli stopu. Věděl jsem jen, že budu v nějaké chodbě uvnitř budovy, ale to by pochopil i každý školák z první třídy.

Vnitřek budovy byl divně bezvýrazný. Stejně jako ve výtahu, kterým jsem přijel, byl interiér z prvotřídních materiálů, ale nebylo možné se tu ničeho zachytit. Podlaha byla z nablýskaného mramoru, zdi byly, stejně jako muffin, který každé ráno snídám, bílé s nádechem žluti. Po obou stranách chodby se táhly řady masivních dřevěných dveří, na všech kovové tabulky s číslem místnosti, ve kterých však nebyl ani náznak systému. „936“ sousedilo s „1213“, to zase s „26“. Takhle bez ladu a skladu se místnosti neřadí nikde. Něco tady nehrálo.

Dívka téměř nepromluvila. Řekla mi sice: „Tudy prosím“, jenže to řekly pouze její rty a nezazněla přitom ani hláska. Než jsem vzal tuhle práci, chodil jsem dva měsíce na kurs odezírání ze rtů, takže jsem jakžtakž porozuměl, co mi dívka říká. V první chvíli mě dokonce napadlo, jestli nemám něco s ušima. Po jízdě odhlučněným výtahem, kde si člověk nezakašle ani nezapíská, jsem, pokud jde o zvuky, pomalu ztrácel 
sebedůvěru.

Zakašlal jsem. Znělo to pořád dost tiše, ale na rozdíl od kašlání ve výtahu byl tohle zvuk, jak má být. Takže jsem si oddechl a znovu nabyl důvěru ve vlastní uši. Je to v pořádku, s ušima naštěstí opravdu nic nemám. Fungují, jak mají, a problém má naopak tahle dívka s mluvením.

Šel jsem za ní. Prázdná chodba cvakala jehlami jejích podpatků jako kamenolom po poledni. Lýtka v punčochách se odrážela v mramorové podlaze.

Dívka byla vyloženě baculatá. Byla mladá, byla hezká, ale byla doopravdy tlustá. Právě pro její mládí a krásu působila její obezita trochu zvláštně. Jak jsem tak šel za ní, viděl jsem celou dobu její krk, ruce i nohy. Byla obalená masem, jako když přes noc všechno tichounce zapadá extrémním množstvím sněhu.

Pohromadě s mladými, krásnými a tlustými dívkami se vždycky cítím nesvůj. Sám pořádně nevím proč. Možná proto, že si přitom pokaždé automaticky představím, jak asi vypadá stravování takové osoby. Když se zadívám na tlustou ženskou, vidím v duchu, jak s plnou pusou dojídá z talířů poslední lístky řeřich z přílohy a jak z nich jako o život vytírá chlebem poslední kapky smetanové omáčky. Vybaví se mi to úplně samo od sebe, nemůžu si pomoct. A pak, dočista jako když kyselina naleptává kov, mám naráz plnou hlavu scén jejího debužírování, čímž mi úplně přestávají fungovat nejrůznější jiné funkce.

S obyčejnou tlustou ženskou nemám problém. Obyčejná tlustá ženská je jako mrak na obloze. Jednoduše si plyne kolem a mě se to nijak netýká. Když je ale mladá a pěkná, je to něco jiného. K takové prostě musím zaujmout nějaké stanovisko. Totiž, že se s ní možná budu chtít vyspat. A právě proto mám pak z ní v hlavě takový zmatek. Vyspat se s někým, když vám hlava momentálně nepracuje, jak byste chtěli, totiž není vůbec jednoduché.

Tím nechci říct, že bych snad měl něco proti tlustým ženským jako takovým. Cítit se nesvůj není vůbec to samé co nemít rád. Měl jsem už několik tlustých krásných dívek a viděno z odstupu to vůbec nebyla špatná zkušenost. Pokud své pocity nejistoty zvládnete vést správným směrem, čeká vás skvělá odměna, ke které byste se jinak vůbec nedostali. Samozřejmě že to někdy nevyjde. Lidský sex je vážně vysoce delikátní záležitost. Opravdu to není jako jít si v neděli koupit do obchodního domu termosku. I jiné mladé a krásné dívky mají na sobě často nadbytečné maso, rozložené rozličnými způsoby, z nichž některé mě opravdu dokážou zavést správným směrem, jiné naopak naprosto rozhodit.

Mít tlustou je pro mě proto opravdová výzva. Lidská obezita má totiž tisíce tváří. Podobně jako lidská smrt.

Na takové věci jsem tedy zhruba myslel, když jsem tu tak kráčel chodbou za mladou a krásnou obézní dívkou. Kolem límce svého kostýmku v chic růžovém odstínu měla přehozený bílý šátek. V uších, buclatých správným způsobem, jí visely zlaté obdélníkové náušnice, které se v rytmu jejího kroku blýskaly jako dvě signální lampy. Na to, jak byla celkově při těle, se pohybovala opravdu zlehka. Mohlo to být samozřejmě i proto, že si pomohla nějakým přiléhavým prádlem, aby měla pevnější postavu a vypadala líp, ale i když člověk vzal v úvahu tohle, pořád ještě se jí muselo nechat, že se v bocích pohybuje opravdu pevně a ladně. Byla mi proto sympatická. Její tloušťka byla přesně toho typu, co mám rád.

„To je ale dlouhá chodba,“ oslovil jsem ji v naději, že se rozproudí konverzace. V chůzi se na mě zadívala. Nějakých dvacet nebo jedenadvacet, odhadl jsem ji. Rysy výrazné, čelo široké, pleť krásná.

Nespustila ze mě oči a pravila: Prúst. Tedy, ona to přímo neřekla, jen jsem měl dojem, že se jí v takovém tvaru pohnuly rty. Zvuk opět nevydala veškerý žádný. Dokonce ani nebylo slyšet její dech. Úplně jako by na mě mluvila zpoza tlustého skla.

Prúst?

„Marcel Proust?“ otázal jsem se.

Udiveně se na mě zadívala. A pak zopakovala: Prúst. Nechal jsem toho, vrátil se na místo a kráčel zase za ní, přičemž jsem si usilovně vybavoval, která slova se dají odezřít stejně jako Prúst. Brus? Plus? Plast? Přeříkával jsem si ty nesmysly tiše jeden za druhým, ale žádný z nich úplně neodpovídal. Měl jsem dojem, že opravdu řekla „Proust“. Nedocházelo mi ale, co má chodba dlouhá jako tahle společného s takovým Marcelem Proustem.

Třeba Prousta zmínila v souvislosti s dlouhatánskou chodbou jako přirovnání. Jenže i kdyby to tak nakrásně bylo, připadala by mi taková asociace stejně trochu náhlá a použitý výraz poměrně křečovitý. Dokázal bych ještě pochopit, kdyby někdo nadhodil dlouhou chodbu jako metaforu Proustových spisů, ale v obráceném sledu se mi to zdá dost zvláštní.

Chodba dlouhá jako Marcel Proust...?

Na každý pád jsem tou chodbou kráčel v dívčiných stopách dál a dál. Byla doopravdy hodně dlouhá. Několikrát jsme zahýbali za roh a vystupovali a sestupovali krátkým schodištěm o pěti šesti schodech. Ušli jsme toho tak asi za pět nebo šest běžných kancelářských budov. Také jsme ale mohli chodit dokola v prostorech, jaké bývají na Escherových grafikách se zrakovými klamy. Okolní scenerie se každopádně neměnila, ať jsme pochodovali sebevíc. Mramorová podlaha, zdi v barvě vaječné skořápky, prapodivné číslování místností a řady dřevěných dveří s klikami z nerez oceli. Okno ani jedno jediné. Dívčiny vysoké podpatky zněly dál a dál v neměnném, pravidelném rytmu chodbou a za ní jsem ťapal já ve svých joggingových botách, které vydávaly zvuk, jako když se taví guma. Znělo to doopravdy tak podezřele měkce, že jsem se skoro začal obávat, jestli se mi podrážky vážně nerozpouštějí. Nedokázal jsem posoudit, jestli takhle znějí normálně nebo ne, bylo to totiž úplně poprvé, co jsem šel v běžeckých botách po mramoru. Napadlo mě proto, že nejspíš znějí napůl normálně a napůl doopravdy podivně – v docela stejném poměru, jako byl vedený zbytek celé téhle prostory.

Když se konečně zastavila, byl jsem tak soustředěný na zvuk svých běžeckých bot, že jsem si toho nevšiml a zezadu do ní vrazil. Záda měla příjemně měkká jako nadýchaný sněhový mrak a krk jí voněl po té melounové kolínské. Nárazem přepadla dopředu a já ji vzal oběma rukama za ramena, abych ji zastavil.

„Pardon,“ omlouval jsem se. „Jenom jsem se trochu zamyslel.“

Tlustá dívka se trochu začervenala a podívala se na mě. Nedalo se to tvrdit na sto procent, ale zdálo se, že se na mě nezlobí. Tacusel, řekla a docela maličko se usmála. Pak pokrčila rameny a dodala: Sela. Doopravdy to samozřejmě neřekla, jen, jako už po tolikáté, pohnula v takovém tvaru pusou.

„Tacusel?“ řekl jsem si, spíš sám pro sebe. „Sela?“

Sela, zopakovala s jistotou ona.

Znělo mi to tak trochu jako turečtina – což ovšem trochu komplikuje fakt, že jsem zatím turečtinu v životě neslyšel. Takže to nejspíš turečtina ani nebyla. Byl jsem čím dál zmatenější, a tak jsem se rozhodl, že se s ní už ani nebudu dál bavit. V odezírání ze rtů jsem byl stejně jen naprostý začátečník. Odezírání je delikátní činnost, na kterou vám slabé dva měsíce v kursu pro veřejnost budou stačit jen sotva.

Vytáhla z kapsy u saka malý oválný elektronický klíč a přitiskla jej na zámek dveří s tabulkou číslo 728. Klaplo to a bylo odemčeno. Opravdu dosti kvalitní zařízení.

Otevřela. A pak se ve veřejích otočila ke mně, přidržela mi dveře a pravila: Somuto, sela.

Samozřejmě, že jsem ji poslechl a vešel.

Z japonštiny přeložil Tomáš Jurkovič.

Redakčně kráceno.