Montrealská kapela Islands je přímým pokračováním skupiny Unicorns, která se po vydání kladně přijímané desky Who Will Cut Our Hair When We’re Gone? (2003) rozpadla. Odešel kytarista Alden Penner, a tak si zpěvák a multiinstrumentalista Nick Diamonds společně s bubeníkem J’aime Tambourem pořídili novou hlavičku, pod níž natočili svůj pozoruhodný debut Return to the Sea (2006). Na obal desky použili reprodukci obrazu Moře ledu (1824) od německého romantického malíře Caspara Davida Friedricha. Jsou zde zachyceny monstrózní kry kontrastující s titěrným vrakem lodi. Už tím se Islands odvracejí od současné poprockové scény, kam čistě orientačně spadají (podobně jako krajané Arcade Fire), a naopak se kloní k tradiční romantické rozervanosti a neuchopitelnosti. Tento fakt ostatně zdařile evokují už názvy obou uskupení, jak „jednorožci“, tak „ostrovy“.
Album otevírá píseň Swans (Life after Death), která je mistrovsky vygradována na ploše devíti a půl minuty. Stojí na zrychlených country bicích, doplněných virtuózní latina baskytarou v podání talentovaného Patrice Agbokou. Okolo sedmé minuty se skladba zatěžká do rockové polohy, podtržené katarzním veršem „Jsem vděčný za svůj život“.
Islandsúčelně používají jak dynamiku intenzitní, tak tempovou. Naprosto přirozeně a bez křečí přecházejí třeba jen na pár taktů do half time a zase zpět, což je spíše doménou jazzmanů – v písničkové tvorbě se něco takového jen tak neslyší. Barevnost této nenásilně konceptuální nahrávky je nejvíce dána mimořádnou žánrovou rozmáchlostí. S výběrem si členové kapely nedělají starosti, sahají po rocku, country, jazzu, ale i tangu, calypsu či rapu (zdařile našlápnutá vsuvka v psychedelické Where There’s a Will There’s a Whalebone). Písně jsou sladěny aranžemi, kterým nechybí čitelný rukopis. Vyjma tradičních nástrojů se zde objevují smyčce, dřevěné dechy a banjo. Celek dokresluje občasné hvízdání, tlesknutí nebo mlaskání (Jogging Gorgeous Summer). Otázkou nicméně zůstává, zda si takováto popová deska najde obecenstvo v době, kdy je zvykem poslouchat hudbu psanou přes kopírák. Islands si zaslouží pochvalu za to, že své potenciální publikum nepodceňují.
Hudební dění se často odehrává mezi pozitivně laděnými harmoniemi a rozvernými melodiemi. Avšak textová stránka vše sune do méně veselé roviny. Příkladem budiž píseň Don’t Call Me Whitney, Bobby, v jejímž refrénu se s hravostí zpívá o „křehkých malých kostech“ a která v jedné ze slok vyvrcholí sdělením: „otevři oči a rozhlédni se, vykašli se na to, co jsi slyšela, stejně ti všichni lhali“. Neobvyklý je přístup k písňovému textu pomocí slovní „autohříčky“ ve skladbě Rough Gem (Neotesaný drahokam), vztahující se ke zpěvákovu jménu Diamonds. „Jsem nejlepší přítel dívky; můžeš sekat, mám co sekat, jsem totiž neotesaný drahokam.“ To je skutečně vtipná sebereflexe. Nejbezstarostněji působí instrumentálka s tajuplným názvem Tsuxiit. Její nosné téma je však o něco později citováno v závěru smutné písně If, čímž se bezstarostnost vytratí.
Závěrečná Ones (nepočítám-li skrytý bonus) je nejtemnější položkou na celém albu. Její název, vytvořený plurálním tvarem nejvíce singulárního slova „jeden“, opět asociuje ostrovy. Podkresluje ji monotónní masa baskytary a tlumené bicí, zneklidňujícím způsobem krájené erupcemi činelů. Zde Islands mimoděk poučí posluchače, že i durový akord může být neskutečně tklivý. Pak se hudba zklidní a Diamonds zpívá: „Všichni žijeme ve svých hlavách, svých nohách, svých palcích, svých očích, svých hrdlech, domovech…“ To je poslední nadechnutí tonoucího (zpěváka/posluchače) před tím, než přijde závěrečná vlna, která jej smete zpátky do moře.
Autor přispívá do časopisu Rock & Pop.
Islands: Return to the Sea. Equator / Rough Trade; 2006.