(A2 č. 20/2006)
Filip Horáček měl zřejmě možnost nahlédnout do materiálů nechvalně proslulé Hlavní správy tiskového dohledu a na příkladech z dětské literatury předvedl, jak pracovníci HSTD zasahovali do ediční práce a jaké „malicherné“ důvody si k tomu vybírali. V jeho podání byl hrozivý úřad polidštěn už tím, že cenzoři mají nejen svá jména, ale i lidské slabosti, které se projevovaly například tak, že se často „vžívali do role kritiků či recenzentů a sepisovali dlouhé ,zasvěcené‘ posudky“.
Pohled z pozice nakladatelského redaktora vypadá poněkud jinak. Zůstaneme-li v říši pohádek, HáeSTéDé byla anonymní příšera, s kterou bylo nutno bojovat. Způsoby boje byly různé, ale šlo především o to zachránit dobrou knížku, aby mohla vyjít. Bylo tedy nutno taktizovat, ale i vyjednávat a smlouvat. Šlo-li o problematického autora, zvláště zahraničního, titul byl obvykle zaštítěn předmluvou nebo doslovem nějaké významné osobnosti, na kterou si cenzor netroufl. Jindy se cenzorskému psu předhodila kost, na niž by se mohl vrhnout, a tím se odlákala pozornost od problémů jiného rázu. To by mohl být případ Kožíkovy knížky Pohádky vánočního zvonku (1957), kde neprošel autorův text na záložce. Podíváme-li se na Kožíkovu bibliografii, zjistíme, že tento přepilný autor rozhodně neměl s publikováním potíže v žádném režimu, a patrně by je byl neměl ani v tomto případě, kdyby se – nejspíš z euforie vyvolané 20. sjezdem KSSS – nebyl ujal napsání textu na záložku, ačkoli to byla obvykle práce redaktora.
Je pravda, že Státní nakladatelství dětské knihy (SNDK), založené v roce 1949, bylo monopolním nakladatelstvím specializovaným na dětskou literaturu, ale v padesátých a i v šedesátých letech mělo ještě jeden úkol, o němž se příliš nemluvilo. Poskytovalo obživu mnoha exkomunikovaným spisovatelům a překladatelům, kteří neprošli sítem politických prověrek a nebyli organizováni v profesionálních svazech. Když zemřel v roce 1949 František Halas, bylo jeho staršímu synovi dvanáct let a mladšímu čtyři a půl roku. Zásluhou akademika Ladislava Štolla do roku 1958 nevyšla jediná reedice z Halasových sbírek pro dospělé, zato v SNDK se v letech 1953–1961 ukázaly tři jeho výbory pro děti v celkovém počtu pěti vydání. Halas se svými verši podílel také na knížce Karla Michla Vlaštovičky, která vyšla prvně v roce 1948, a když se pak připravovalo obnovené vydání, určitě stálo za to provést některé drobnější úpravy, aby knížka mohla vyjít. Ostatně Karel Michl byl na rozdíl od Halase osoba politicky bezúhonná, ba přímo zasloužilá, a zdá se, že proti stylistickým úpravám některých větných obratů, které vycházely ze starých náboženských představ, neměl nejmenších námitek.
Jaroslav Seifert, jemuž po vydání Viktorky (1950) byla vytýkána izolovanost od politického a veřejného dění, patřil rovněž k autorům, kterým knihy publikované v SNDK zajišťovaly většinu příjmů. Ostatně jeho Ukolébavka, vyřazená (patrně z výchovných důvodů) v roce 1961 z vydání alšovské knížky Šel malíř chudě do světa, vyšla bez problémů ve IV. svazku jeho spisů v roce 1956.
Podobné důvody nepochybně vedly k vyřazení povídky Vražda v ulici Morgue z vydání výboru E. A. Poea Zlatý skarabeus a jiné povídky, který se ukázal v SNDK v roce 1959 s doslovem Jana Wericha. Důležité ovšem je, že v tomto žánru, který představoval „úpadek a zahnívání buržoasní kultury“ (Ždanov), to byla po letech jedna z prvních knížek, které se u nás objevily.
Neznám překlad Carrollovy Alenky od Jaroslava Císaře, ale vím, že vyšel prvně v roce 1931 a podruhé v reedici v nakladatelství Svoboda v roce 1949, takže i kdyby byl překladatel politicky přijatelný, nedopustilo se na něm nakladatelství SNDK žádné křivdy, když si po třiceti letech dovolilo vydat nový, dodnes kvalitní překlad manželů Skoumalových, kteří nota bene měli čtyři děti a byli katolíci.
V době, kdy bylo všeobecně známo, že náboženství je opium lidstva, se cenzura nejvíc vyřádila právě na tomto tématu. Z českých pohádek musely zmizet nejen příběhy o tom, jak Pán Ježíš se svatým Petrem chodili po světě, ale redaktoři z textu pilně vyškrtávali všechny modlitbičky a zmínky o Bohu. Z dnešního hlediska je to ostudné, ale jinak by ty pohádky nebyly vůbec vyšly.
Cenzura má v naší historii dlouhou tradici a HSTD vlastně v jiném smyslu pokračovalo v tom, co před ním dělala německá cenzura a ne tak dlouho předtím rakouská. Mnohem horší to bylo po roce 1968, kdy cenzura oficiálně přestala existovat, nebylo s kým vyjednávat, a nakladatelé museli sami dbát na to, aby neposkytli publikační možnosti nežádoucím elementům. Myslím, že právě v této době vznikl termín předposranost. Zpočátku mnohé překlady, rozpracované ještě před normalizací, vycházely bez udání jména autora, později už to nebylo možné. Stálo by za to spočítat, kolik kvalitních knih nebylo už možné vydat a kolik se našlo ochotných překladatelů, kteří se rádi ujali nového překladu díla, jehož původní překladatel nemohl publikovat. Z tohoto hlediska bylo možno vzpomínat na dobu vlády HSTD jako na staré zlaté časy.
Autorka je italistka a polonistka.