Zdá se neuvěřitelné, že Máchovy deníky čekaly na nezcenzurované vydání celých sto čtyřicet jedna let. Autorka následujícího textu se zamýšlí nad důvody tohoto unikátního prodlení.
V dnešní době, kdy se soukromí mnoha spisovatelů stalo zdrojem obživy nejen jich samých, ale je rovněž zakalkulováno do propagace jejich děl, přiživují se na něm sdělovací prostředky a tyje z něho bulvár, je téměř nepochopitelné, že kdysi soukromí osob veřejně známých bylo nedotknutelné a bylo respektováno. Je ovšem pravda, že nejspíš málokoho kdy zajímal osobní život Václava Beneše Třebízského, zato soukromé zápisky Karla Hynka Máchy zamotaly hlavu několika generacím literárních vědců a dodnes se naše literární věda zcela nevyrovnala z otázkou, co s tím.
Když Karel Sabina ve svém „povahopisném“ portrétu básníka jako první zveřejnil několik zápisků z Máchových deníků, nečinil to proto, aby porušil básníkovo privatissimum, ale aby ho veřejnosti představil tak, jak podle jeho názoru měl romantický básník vypadat. (V druhé polovině dvacátého století byla ovšem autenticita těchto textů zpochybněna.)
Zcela jiný záměr měl Jakub Arbes. Když se mu v roce 1884 dostaly do rukou dva zčásti šifrované listy z Máchova deníku z roku 1935, uchovávané tehdy v archivu Umělecké besedy, hnala ho především badatelská touha rozluštit Máchovo tajemství. Po úmorné několikadenní práci klíč k Máchovým šifrám skutečně nalezl a shledal, že Máchův deník, „zvláště jeho šifrovaná část, vrhá na Máchu jako člověka světlo tak intensivní, že zůstane v ohledu povahopisném aspoň pro Máchovy životopisce přímo neocenitelným. Některé části, týkající se věcí nejdelikátnějších, ovšem se pro veřejnost nehodí; zůstaňtež tudíž i po půlstoletí tajemstvím!“
Čtivo pro patnáctileté dívky
K stejnému závěru došli čeští literární vědci v první třetině 20. století. Když se Karlu Janskému, který už měl k dispozici i další zachovanou část deníku, podařilo vyluštit zbylé šifrované části, bylo rozhodnuto: nepublikovat. Už tehdy proti jejich rozhodnutí protestovala část umělecké veřejnosti, a členové Pražského lingvistického kroužku dokonce na to téma vedli na stránkách měsíčníku Volné směry diskusi, v níž Roman Jakobson v článku Co je poesie? argumentoval tím, že četba Pohorské vesnice Boženy Němcové nikoho již dávno neláká, ale autorčiny dopisy si každý rád přečte. Dále mj. prohlásil:
„Ale jak pravil už Puškin, literatura, a dodejme, tím spíš literárně-historické prameny, nemohou bráti ohled na patnáctileté dívky, jež ostatně čtou dnes věci povážlivější, než je Máchův deník.“
U příležitosti oslav stého výročí vydání Máje čeští surrealisté ve sborníku Ani labuť ani Lůna (1936), redigovaném Vítězslavem Nezvalem, obvinili slovutné máchology, že si osobují právo nakládat s básníkovou pozůstalostí podle svého uznání. Naši oficiální literární vědu to nijak neobměkčilo a invektivy vyřčené Bohuslavem Broukem měly dohru u soudu.
Situaci patrně mělo napravit až kritické vydání Máchova díla v edici Knihovna klasiků. První svazek této edice (Básně a dramatické zlomky, 1959) vyšel v nákladu 10 000 výtisků a druhý (Próza, 1961) v nákladu polovičním. Když se připravoval třetí svazek Máchových sebraných spisů, kromě členů redakční rady se tehdy s úplným textem Máchových deníků, který byl do té doby dosti obtížně přístupný i pro vědecké pracovníky, mohly seznámit i vybrané osobnosti ze světa umění a vědy. Většina vědeckých pracovníků v čele s Janem Mukařovským tehdy prosazovala, aby v kritickém vydání Máchova díla byly básníkovy soukromé zápisky otištěny bez cenzurních zásahů. Nicméně se našla i řada hlasů, které byly proti tomuto rozhodnutí.
Třetí svazek, obsahující Máchovy zápisníky, deníky a korespondenci, vyšel až jedenáct let po svazku druhém, tedy v roce 1972, v nákladu (stanoveném poptávkou) pouhých 1500 výtisků. Mohlo by se tedy zdát, že konečnou podobu třetího svazku Máchových sebraných spisů ovlivnila normalizace, ale ani Mácha, ani jeho editoři nepatřili mezi ostře sledované autory, a tak skutečnost, že Máchův deník z roku 1835 zde opět vyšel bez šifrovaných částí, musíme chápat jako konečné rozhodnutí ediční rady. Bohužel oproti předchozím vydáním (Krčmovu a Janského) v textu ani nejsou vyznačeny vynechané pasáže, a vysvětlení v doslovu je tak neobratné, že u čtenáře zvyklého číst mezi řádky mohl snadno vzniknout dojem, jako by zde promlouval někdo jiný než editor.
Proti měšťáckému puritánství
Byla to nepochybně promarněná příležitost. Při tak nízkém nákladu třetího svazku kritického vydání Máchova díla nic nebránilo vydavatelům použít stejného řešení jako v roce 1963 v případě Millerova Prezydenta Krokadýlů, kde je v tiráži výslovně uvedeno, že vydání (mimochodem v nákladu 3000 výtisků) je určeno „pro odborné a studijní účely“. Takové řešení by bylo českou literární vědu ušetřilo mnoha nepříjemností a mohlo to být nejjednodušší východisko – tím spíš, že už se tehdy připravovalo takzvané čtenářské vydání: hned v roce 1973, pod výmluvným názvem …a jen země je má, vydalo nakladatelství Mladá fronta v edici Máj (v nákladu 24 000 výtisků) rozsáhlý výbor s téměř stostránkovým životopisným a literárněvědným komentářem Vladimíra Karfíka, který – jakožto (tehdy už) bývalý pracovník Ústavu pro českou literaturu – je zde ukryt za dívčím jménem své ženy: Věra Kronusová.
Kostlivec Máchových deníků tehdy bohužel zůstal nadále ukryt ve skříni a o jeho další osudy se postarala lidová tvořivost.
Dlouhým životem v nesvobodě jsme se my Češi naučili, jak obcházet zákazy, a při naší známé „diskrétnosti“, kterou máme jaksi v povaze, mohlo být předem jasné, jak to dopadne. Necenzurované Máchovy deníky přestaly být záležitostí bohemistů a staly se objektem různých soukromých iniciativ. Ten, kdo si tenkrát v Praze zakládal na svém renomé, si kromě lístků na Zábradlí či do Semaforu a „míšně“ do kredence musel umět obstarat (alespoň k přečtení) také Máchovy deníky z roku 1835. Tím spíš, že se to mohlo jevit téměř jako konspirace proti totalitnímu režimu.
Oficiálně se samozřejmě nic nezměnilo. V závěrečném doslovu k dvousvazkovému vydání Díla Karla Hynka Máchy (Čs. spisovatel 1986), které vyšlo k 150. výročí básníkovy smrti, editor Miloš Pohorský stručně rekapituluje dosavadní osudy literárních zápisků po básníkově smrti a dodává: „Trvající ohledy vedly později k tomu, že úplný deník nevyšel ani v KK [Knihovna klasiků]. Zatím byl otištěn jenom v publikaci Aleny Wildové-Tosi, Un poeta romantico ceco. Prose autobiografiche di K. H. Mácha, vydané s komentářem editorky (Venezia 1976).“ V závěru svého doslovu Pohorský smutně podotýká, že podle jeho názoru „by si úplné vydání zasloužil Máchův deník a zápisník. Na tyto úkoly nemohlo naše vydání opravdu ani pomyslet.“
Informace uvedené ve vydání z roku 1986 nejsou ovšem úplné. V témže roce, v němž vyšla v Itálii práce Aleny Wildové-Tosi, přišel na svět – údajně z popudu Jiřího Koláře – soukromý tisk, v němž v nákladu dvaceti neprodejných bibelotů otiskl výtvarník Oldřich Hamera Deník z roku 1835 (verzi A i verzi B) a rovněž deníkové záznamy otištěné Sabinou v roce 1845.
Toto vydání (že by opět přičiněním Jiřího Koláře?) převzalo torontské nakladatelství 68 Publishers a v roce 1980 jej vydalo pod titulem Byl lásky čas v podobě bibelotu s dvěma Kolářovými kolážemi na obálce. V kratičkém úvodu na straně sedm, podepsaném šifrou D. Z. (Bulánek – Bondy?), se praví:
„Milí přátelé,
poprvé dostáváte do ruky necenzurovaný deník našeho největšího básníka 19. století. V bibelotu uvádíme obě dochované verze textu Máchova deníku z roku 1835 i části citované Sabinou. Rok 1835 byl pro básníka nejvýznamnější; pracoval na Cikánech a Máji.
Jsme přesvědčeni o tom, že by K. H. Mácha deník vůbec nepsal, kdyby nepočítal s jeho zveřejněním. Dokonce k těm nejintimnějším šifrovaným pasážím uvedl v rukopisu na straně 25 klíč, podle kterého Jakub Arbes dešifroval dva listy uložené tehdy v depozitáři Umělecké besedy a otiskl je kromě intimních pasáží v Rozhledech literárních I, 1886, str. 26.
Nebyl to tedy Máchův úmysl, utajit šifrovaný text navěky. Neměl co tajit. To sama doba šifrovala věty, které neodpovídaly tehdejším konvencím, aby se teprve dnes objevily v plném znění a postavily se stejně tak jako kdysi proti měšťáckému puritánství a lži.“
Deníky jako literární fakt
Nevím, zda i tento přímo anarchistický výkřik byl součástí Hamerova vydání – neměla jsem je v ruce, ale je ku podivu, že by se byl nenašel v Americe seriózní bohemista, který by byl doprovodil vydání zasvěcenou studií. Například takový Roman Jakobson, který byl ještě tenkrát naživu, by to byl jistě učinil ochotně a s potěšením.
Co se týče publikace Aleny Wildové-Tosi, navazuje volně na starší italskou práci Giovanniho Mavera Un poeta romantico cecoslovacco: Karel Hynek Mácha (1925), kterou autor, opírající se o dosavadní vědecká bádání, věnoval osobnosti a dílu básníka, jehož Máj se dočkal v Itálii dokonce několika překladů.
Wildová si všímá vybraných textů povahy soukromé. V úvodní kapitole, nazvané Rozervanec, autorka dramaticky líčí truchlivý úděl romantického básníka mezi soudobými vlastenci a v jeho zápisnících nachází svědectví o tom, „jak byly Máchovi Čechy těsné a jak se snažil uniknout“ (s.12). Seznamuje zde rovněž čtenáře s úkolem, který si vytkla: „Naším záměrem je zabývat se tou částí Máchova díla, která byla dlouho považována z uměleckého hlediska za marginální a sloužila téměř vždy účelům biografickým, tedy deníky a zápisníky; považujeme je totiž za dílo autonomní, za ,literární fakt‘.“ (s. 14) Samozřejmě že takovým autonomním dílem mohly být v tomto případě pouze deníky celé, necenzurované, ale na rozdíl od Jakuba Arbesa, z jehož eseje Máchovo tajemství cituje autorka několik vybraných odstavců, ona sama se čtenářům nesvěřuje, jak se k necenzurovaným deníkům dostala. Na straně devatenáct se Wildová znovu vrací k úkolu, který si vytkla a který by měl přinést odpověď na dvě otázky: „Mohou deníky a zápisníky žít samostatným životem, mohou představovat hodnotu samy o sobě, a neslouží jen jako pomocné životopisné informace? Pokládal je sám Mácha za autonomní texty?“ Odpověď na otázky položené tak sugestivně je samozřejmě nasnadě. Ostatně bychom ji marně hledali, protože v knize (kromě jiného) chybí závěr.
Publikace o rozsahu 187 stran je rozdělena do tří částí: v první, věnované historii deníků a jejich rozboru, je text deníků citován v originále. Následují tři podkapitoly zabývající se třemi ústředními motivy – smrt, láska, sen –, závěrečná kapitola, lexikologická, zkoumá slovník dosud nepublikovaných částí Deníku.
Druhý oddíl obsahuje překlady: jsou zde vybrané pasáže ze Zápisníku, celý Deník z roku 1835 (jedná se o verzi A, k níž jsou přilepeny dva závěrečné zápisky otištěné Sabinou), korespondence, Pouť krkonošská, sen ze 14. ledna 1833 a Večer na Bezdězu.
Ve třetí části práce jsou poznámky a vysvětlivky k těmto textům.
Ve svém výkladu autorka reflektuje veškerou významnou literaturu vztahující se k tomuto tématu, počínaje Sabinovým Úvodem povahopisným a konče Karfíkovým vydáním z roku 1973, kde se jí ale v poznámkovém aparátu podařilo zkomolit jméno Karfíkovy „pokrývačky“ – místo Kronusová píše Krolmusová (s. 74).
Publikace je označena jako 3. svazek edice Slavica, ale pokud by měla být chápána jako dílo ryze odborné, chybí zde seznam použité literatury a resumé. Rutinní překlad se příliš neohlíží na detaily, a co se deníků týče, nezdá se, že by Wildová ve srovnání s předchozí literaturou přišla s nějakým převratným objevem.
Informaci o studii Un poeta romantico ceco podal u nás v roce 1981 Ivan Seidl ve Sborníku prací filosofické fakulty Brněnské university D28 (s. 140–142). V italské bibliografii bohemik, nazvané Bibliografia degli studi italiani sulla Cecoslovacchia (1918–1978), kterou sestavila a v nakladatelství Bulzoni v roce 1980 vydala Alena Wildová-Tosi, není na její knihu věnovanou Máchovi zaznamenána jediná recenze. Je to s podivením, protože na základě této práce byla Alena Wildová-Tosi jmenována profesorkou na římské katedře bohemistiky, kterou založil a do té doby vedl profesor slavistiky A. M. Ripellino. Dalo by se tedy předpokládat, že se k dílu své kolegyně musel vyjádřit. Nebo mu to nikdo neotiskl?
Země absurdní banality
Také následující vydání Máchových deníků je zahraniční provenience. V roce 1986, vedle dvousvazkového vydání Máchova díla v nakladatelství Československý spisovatel, vzpomněla 150. výročí básníkova úmrtí také naše emigrace: Máchův Máj spolu s necenzurovaným deníkem z roku 1835 vydal ve svém mnichovském nakladatelství Daniel Strož. Publikace rovněž obsahuje rozsáhlou studii (s. 59–124), kterou anonymní autor, skrývající se pod pseudonymem Jan Kryštof, datoval v Praze 9. listopadu 1981 a jejíž druhou verzi dokončil 7. července 1984. Ze všech dosavadních vydání necenzurovaných Máchových deníků je mnichovské vydání první, které zřejmě nekalkulovalo se senzačností tématu. Zvolený pseudonym patrně nikoli náhodou odkazuje k románové postavě Romaina Rollanda a možná i mlčky polemizuje s editorskými názory Timothea Vodičky, který používal jako pseudonym stejného příjmení. Esej nazvaný Máchův necenzurovaný deník je práce seriózní, která věcně a zcela bez emocí bilancuje veškeré dosavadní bádání, vyvrací různá nepodložená tvrzení a odhaluje před čtenářem, jak si každá doba „upravovala“ básníka ke svému obrazu. Soukromé zápisky chápe jako integrální součást celého díla romantického básníka, dandyho, jehož údělem bylo žít v biedermeierovském prostředí, které ho nechápalo a které on vědomě dráždil.
Autor eseje se zmiňuje i o předchozích vydáních necenzurovaných deníků, přičemž Hamerovo vydání se mu jeví jako „kapitola sama pro sebe“, kdežto Wildové přístup k materiálu považuje za solidní a fundovaný a zdvořile vyjadřuje politování, že práce nevyšla dosud česky. Tento nedostatek přičítá tomu, že „v současné době existuje dvojí česká literatura. A nepochybně existuje také dvojí literární věda a kritika.“ (s. 120)
Není to jediná kritická poznámka na adresu poměrů. I charakteristiku doby Máchovy, jak ji autor podává, lze chápat časově neomezeně. „Domácí klima nepřeje výjimečné existenci, individualitě, náročnému subjektu. Drama je české povaze cizí a ničeho se tak nebojíme jako romantického gesta. Čechy nejsou zemí velké fantazie, ale střízlivé věcnosti, která svou zvláštní strnulostí působí až magicky. Biedermeier je zažitá dekorace, únik člověka před živly do interiéru. Čechy jsou ve své podstatě tragicky střízlivou, vystřízlivělou zemí, zemí kompromisů a paradoxů. Zkrátka a dobře, pokud si to připustíme na vlastní kůži, jsme zemí absurdní banality.“ (s. 123)
V době, kdy psal tento svůj esej o Máchovi, nepředpokládal zřejmě jeho autor, že by se u nás kdy politická situace mohla změnit a že by se mohlo změnit jeho vlastní postavení. Současně si byl ale vědom, že vydáním necenzurovaných Máchových deníků porušuje profesionální tabu.
Pak přišel listopad 1989 a s ním netušené publikační možnosti. Naše (rozpakuji se napsat – oficiální) literární věda byla příliš nemotorná na tento závod bez pravidel a ani na něj nebyla připravena. Co se Máchova „přeboru“ týče, první doběhl do cíle statečný anonymní „objevitel“ kompletního necenzurovaného Máchova deníku, jehož text uveřejnil hned v roce 1991 na stranách 52–56 pražské literární revue Analogon č. 4, věnované proměnám erotismu. V úvodním textu, připomínajícím svou dikcí značku D. Z. z torontského (Hamerova) vydání, vysvětluje, že se jedná o opsané „stránky Máchova deníku, dešifrovaného Arbesem už v roce 1884, které si literární znalci a sběratelé kuriozit, tato antidemokratická, snobská cháska, půjčovali (…) z ruky do ruky jako ušmudlané, pornografické apokryfy. Autor předmluvy ovšem ponechává otevřenou otázku, zda opisy (…) jsou pravé anebo zda jsou zčásti podvrhem.“
Jako druhý, ovšem pozadu o několik koňských délek, doběhl editor dvousvazkového vydání Karla Hynka Máchy z roku 1986 Miloš Pohorský, který si tak konečně mohl splnit přání vyřčené na závěr doslovu k druhému svazku: vydat Máchův deník a zápisníky. Jeho publikace nazvaná Intimní Karel Hynek Mácha (Čs. spisovatel 1993) nedoplňuje vydání z roku 1986, protože některé texty včetně dopisů a Deníku na cestě do Itálie znovu přetiskuje. Hlavním přínosem knihy nicméně je, že čtenářům nabízí „drobný dodatek, (…) doposud tabuizovaný deníkový text“. A dodává. „Považujeme to za přirozené právo a povinnost české kultury.“ (s. 17–18)
Ani Pohorský, ani Wildová při výběru textů nebrali v úvahu možné zásahy Karla Sabiny, jak na to upozornil už v roce 1969 Oldřich Králík v publikaci Demystikovat Máchu a jak to nepřímo potvrdil o sedm let později Alexandr Stich ve studii Sabina – Němcová – Havlíček. Textologický a stylistický příspěvek k sporům o Sabinových zásazích do cizího díla (in: Stylistické studie 3). A právě Alexandr Stich se na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých let Máchou intenzivně zabýval a je ku podivu, že větší část jeho prací na toto téma nebyla do dneška u nás publikována.
Historie Máchova deníku se trochu podobá bájnému příběhu o Pandořině skříňce. Všechny ty nepříjemnosti se na nás vyvalily v okamžiku, kdy jsme tu skříňku pootevřeli. A nic už nebylo platné, že se víko zase přibouchlo. Letos uplyne sto sedmdesát let od prvního vydání Máje a za čtyři roky tomu bude dvě stě let, co se Karel Hynek Mácha narodil. Snad už by tedy bylo na čase, aby se naše literární věda vzmužila, přestala se tvářit, že levice neví, co činí pravice (nebo naopak?), a udělala ve věci Máchových deníků jednou provždy jasno a pořádek. Bude také nutno vymést všechna svinstva, která se kolem toho problému během času navršila. Vymést, nikoli zamést pod koberec!
Autorka je italistka a literární teoretička.