Mravenec válečných dějin

Když před třemi lety vyšly beletrizované vzpomínky lékaře Heinze Jakoba Taubera Atlantida holíčských Židů, vstupovalo do domácího literárního kontextu cosi unikátního. Především autorovo originálně barvité a přitom literárně suverénní vyprávění o zaniklém světě maloměstského života, neboť Tauber patří k posledním pamětníkům československé, německé a židovské kultury u nás. A také literárně­historická pozoruhodnost: debutujícímu autorovi bylo 86 let (od roku 1968 žije v Izraeli), a přestože se narodil v německé židovské rodině (roku 1917 ve Vídni) a dětství prožil na moravsko-slovenském pomezí v městečku Holíč, píše česky.

Na moři a na poušti

Nakladatelství Sefer přichází v těchto dnech s Tauberovými vzpomínkami na vlastní válečnou anabázi. Na obálce knihy nazvané Můj přítel Monty a ti druzí je otištěna černobílá fotografie z roku 1944. U obrněného vozidla stojí sedmadvacetiletý chlapík v battledressu, na rameni znak Československé samostatné obrněné brigády, ruce v kapsách, natrpklý pohled, výrazné rty a čelo s oblouky koutů a vlasy sčesanými dozadu. Vozidlo nese znak Červeného kříže a mladý muž H. J. Tauber, který byl kvůli válce nucen přerušit studia medicíny, je zdravotníkem brigádního štábu. Po letech odysseovského putování stojí zase na pevné evropské zemi – francouzská Normandie, svítí říjnové slunce, spojenecké oddíly se rvou o západní Evropu a Čechoslováci (především z důvodů početních – je jich necelých pět tisíc) zkejsli u Němci obsazené námořní pevnosti Dunkerque. Možná, že ten mladý muž zrovna myslí na svoji ženu a dcerku Yehudith, které zůstaly snad kdesi v Haifě; možná na své holíčské dětství, které jednou tak sugestivně popíše. A je docela možné, že za chvíli potká zatoulané venkovské psisko, které se stane jeho nerozlučným válečným druhem, pojmenovaným po slavném válečníkovi Montgomerym. To hnědobílé psisko, kterému věnuje něžné věty ve svém řezavě přímočarém válečném raportu. Každopádně náš zdravotník má za sebou válečné cesty mořskou vodou i pískem pouště, lodí, vlaky, pochody i plížením. V roce 1941 vedl skupinu dětských emigrantů do Palestiny, o rok později vstoupil v Jeruzalémě do československé zahraniční jednotky v rámci britské armády na Středním východě a zúčastnil se v jednotce protiletecké obrany bojů v Africe (Egypt, Libye). Absolvoval důstojnickou školu v Haifě (v té době se mu narodila dcerka) aby s kontingentem československých vojáků byl přesunut (červenec 1943) v podpalubí parníku Mauretania zdlouhavou cestou kolem Afriky do Velké Británie, kde se formovala vyšší bojová jednotka. Tou se stala zmíněná Československá samostatná obrněná brigáda (Czechoslovak Independent Armoured Brigade Group), jejímž velitelem byl brigádní generál Alois Liška. A s ní se po důkladném výcviku přeplavil na přelomu srpna a září 1944 ve druhé invazní vlně do Normandie. Přesněji – do uměle vybudovaného přístavu Mulberry u Arromanches.

Válka od podlahy

Tauberova černobílá podobenka z roku 1944 souzní s jeho vzpomínkovým vyprávěním. Nezabydlenost ve vojenském stejnokroji, roztrpčenost z armádních poměrů („Voják jde stejně tam, kam mu jeho představený přikáže, a těch představených je přemnoho“), nechuť k stádovosti, k systému tupých rozkazů i slepého pucákovského poslušníčkování, odmítání patolízalského leštění důstojnických klik. Tauber nenapsal žádný hrdinský epos, ve kterém by se naparoval jako krocan. Naopak, armádu ve válce a válku ve světě pozoruje od podlahy – jako vojín, kterého přirovnává k nepatrnému mravenci. Nepasuje se na geroje, sám sebe umí rázně zpucovat i kriticky nahlédnout. Tam, kde by jiní nejspíš kapitolku vynechali nebo paměť retušovali, on s gustem popíše své trapné fiasko v parakursu, kdy netrefil ani terč a ani nebyl schopen seskočit z letadla. Tauber nebyl sběratelem metálů a hodností. Bylo-li mu něco vzdálené, pak nadutost zelených mozků. Říká: „Kašlali jsme na zlaté zahrádky, zdobící hvězdnaté nárameníky, a snažili jsme se narušovat kázeň, kde to jen bylo možné.“ Rozhodnutí vstoupit do československé jednotky považuje za tragický omyl a hloupý krok, který nemá se zdravým rozumem nic společného. A svoji účast ve válce stále karikuje – je přece antimilitarista s chabou fyzickou kondicí a vadou zraku (astigmatismus). Na chod vojenské jednotky má jasný názor: „Mluví se o všeličems, každý má své prameny, ale nikdo nic neví. Tak to na vojně bývalo odjakživa, a pokud ty raubířské bandy na celém světě nezruší, zůstane to zřejmě stejné.“ Přitom v jeho vyprávění čteme řádky obdivu k některým spoluharcovníkům; umí se zastat svého plísněného velitele Karla Klapálka a nasadit se v ožehavých bojových chvílích. Ostatně Tauber byl vyznamenán francouzským válečným křížem za záchranu života francouzského kapitána. A především – ač to nikde nehlásá, odporného válčení se nemůže nezúčastnit, stát v závětří, když je vyhlazován jeho národ, rodinní bližní, přátelé a miliony dalších souvěrců.

Konkrétní záchvěvy mysli

V Tauberově antiiluzivním vyprávění nešustí papíry archivů – jak sám říká, zaznamenával proud paměti. Paměť vyplavuje roztodivné figury a bizarní děje, jednou v pískové bouři mezi vojenskými vraky a podruhé v hospodě hrdého Albionu. A nepřekvapí, že se někdy archivy a paměť rozcházejí. Třeba v osobě Kurta Steinera, jednoho z prvních mrtvých naší jednotky po vylodění. Tauber mu připisuje smrt na motocyklu, vojenský archiv, že „zahynul 16. září 1944 nešťastnou náhodou poblíž Falaise při neodborné manipulaci s ručním granátem“. Opravdu našich motocyklistů tehdy zahynulo několik, protože zapomněli na upozornění, že ve Francii se už nejezdí vlevo.

Fraška se mísí s tragédií, nenažehleným jazykem probublává štiplavá ironie. A lapidárnost point připomíná lékařskou diagnózu či zápis receptu. K tomu patří Tauberovo umění nakřápnout bez milosti každý dutý patos nebo rozkymácet lešení nepatřičné vážnosti. Vzpomínky ale nikdy nevyústí do širokoúhlého plátna – děje mají spíše komorní ráz a důležitá je drobnokresba, udivující virtuózní detailností: vojenská každodennost, konkrétní záchvěvy mysli, táborová zátiší, jídlo, ženy, spánek, boty, tváře... Tak je vše ostře řezané a živě vyvolávané, jako kdyby si vojenský zdravotník po celou dobu vedl podrobný deník. Ale přece jen na dvou místech vyprávění změní „řečiště“ a z hrubozrnného rastru zjemní. To když Heinz Tauber potká ono hnědobílé psisko, které pak německý odstřelovač odpráskne; a když prochází troskami francouzského města Caën a uslyší slabounký dětský pláč. V zachráněném malém Pierre-Jacquesovi a v následném setkání s jeho rodiči je přítomen jeden ze silných, přesažných momentů celé knihy.

Tauberovo válečné ohlížení je také důležitým dokumentárním střepem v mozaice memoárových reflexí – přináší někdy překvapující soudy o zákulisí našeho zahraničního odboje, exilové vlády, důstojnického sboru, samotném prezidentu Edvardu Benešovi a o (nejen) jejich antisemitských postojích. Z politiků u něj obstál snad jen Jan Masaryk.

V souvislosti s Tauberovým způsobem vyprávění byl připomenut Karel Poláček a Jaroslav Hašek, k jehož Švejkovi se náš autor ve svém válečném raportu přímo hlásí. Jistě by bylo možné hledat další literární spřízněnce, připomenu však dva „rodově příbuzné“ – pro společný despekt k zupáckosti válečníků, škrábavý humor a vidění světa jako panoptika: Válečný zápisník Rudolfa Hrubce (Bernartice 2001) a Jeremiádu Juraje Schönfelda (Medard 1999). Mimochodem, ten druhý jako „Tobrucká krysa“ prošel s Tauberem kus společné cesty – z Afriky až k Dunkerku. Ve vzpomínkách se však mihne ještě další spisovatel, dnes trochu pozapomenutý lyrický básník a diplomat židovského původu František Gottlieb (1903––1974), který s naším autorem prožíval společné chvíle na stráži v africkém písku. Jedna z jeho básní evokuje nejen návrat z válečné poutě, ale mohla by být i mottem těchto válečných vzpomínek: „Až vrátíme se, budem procházet/ chvějícím sloupořadím stínů/ a krví budem zardělí/ těch, které nepotkáme.// Až vrátíme se, budem vzpomínkou./ I k sobě dojdem z minulosti.“

Autor je básník.