V objetí malých i velkých tyranů

Byl deštivý podzimní den 2. října 1944. Dva ilegalisté, ve skutečnosti divizní generál Vojtěch B. Luža, jeden z hlavních představitelů domácího odboje, a jeho doprovod, poručík Josef Koreš, jsou v jedné zapadlé hospodě na Českomoravské vrchovině (v Hřišti u Přibyslavi) zastřeleni – nikoli rukou nepřátelskou, ale českými četníky. Přesněji – Luža umírá na podlaze lokálu bezprostředně po četnické střelbě a zraněný Koreš stačí vyběhnout na kraj pole a tam se zastřelit. Za měsíc se v nedaleké Přibyslavi střílí znovu, tentokrát jsou ve sklepě popravováni četníci. Jde o pomstu. A v případě Lužově i synovskou, neboť generálův syn Radomír velel odvetnému partyzánskému oddílu. Tato důležitá a doposud rozporně interpretovaná epizoda domácího odboje za druhé světové války je také jednou z ústředních kapitol pamětí Radomíra Luži, které nakladatelství Torst vydává pod názvem V Hitlerově objetí. Kdyby takováto vyhraněná vzpomínková kniha vyšla u našich polských sousedů, vyvolala by řadu polemik, diskusí a hádek – od historiků až po pamětníky. Zdá se, že mdlé české prostředí Lužovu knihu sotva zaznamená. Bohužel.

Aktér i historik

Radomír Luža (nar. 1922), významný poúnorový exilový činovník, zpravodajec, spoluzakladatel revue Svědectví, sociálnědemokratický politik a profesor historie na několika amerických univerzitách, napsal své memoáry (s výraznou pomocí kolegyně z Tulane University Christiny Vella) původně anglicky, vyšly pod reklamně kýčovitým názvem The Hitler Kiss ve vydavatelství Louisianské univerzity v roce 2002. České vydání bylo „podstatně rozšířeno, zpřesněno a doplněno novými fakty a dokumenty“, jak čteme v ediční poznámce. Pasáže určené pro americké publikum byly naopak vypuštěny a vše doplněno bohatší fotografickou přílohou, minislovníkem, mapami, dokumenty, studií J. Tomeše a novým titulkem, který je daleko přiléhavější a obrazně pastóznější.

V záplavě středoevropské memoárové literatury posledních let zaujímají Lužovy paměti nepřehlédnutelné místo – pro svoji dramatičnost, úhel svědectví i stylovou originalitu (dokumentární epika), kdy vypravěč je historikem a současně aktérem. Odstup i zaujatost, reflexe i vášnivá obhajoba, hledání dějinných souvislostí i přiznávání se k činům i nečinům (v souvislosti se svým ilegálním skrýváním hovoří autor otevřeně o „nudě a strachu“) se splétají v působivý celek, který kótuje několik zlomových válečných událostí, jež jsou klíčovými chvílemi i pro tříčlennou rodinu generála Vojtěcha B. Luži.

Jsem jen maličká tečka

Celé memoárové vyprávění začíná zdánlivě banálním obrazem, kdy syn vzpomíná na otcův rychlý odchod: „Nevzal si ani pantofle.“ Ohroženost a ztrácení domova, a nejen toho úzce vymezeného zdmi bytu, nemohla být lépe vystižena. Horkokrevný rodák z Moravského Slovenska (nar. 1891), statečný legionář, tělesně zdatný sokol, elitní představitel československé prvorepublikové generality V. B. Luža se na konci září 1941 ocitá v přímém ohrožení života. Součástí razantního nástupu zastupujícího říšského protektora R. Heydricha do Prahy bylo zatčení předsedy vlády A. Eliáše a všech jeho blízkých spolupracovníků, tedy i generála Luži. Ve spěchu a předtuše nejhoršího tedy Luža odchází 29. září 1941 s malým batohem a bez pantoflí do ilegality. Po této úvodní scéně se autor vrací k otcovu životnímu příběhu a líčí jeho cestu od studií k první světové válce a k počátkům jeho odbojové činnosti. Do děje také vstupuje Milada Večeřová, pozdější generálova manželka a autorova matka, další příbuzní, rodinní přátelé, prvorepublikové příhody, bezstarostné jedináčkovské dětství a brněnské studentské dospívání, odehrávající se však už ve stínu šoku z Mnichova, kapitulace a okupace. Vyprávění se pak znovu protaví do úzkostných dnů konce září 1941, kdy je po otcově útěku Radomír Luža i s matkou zatčen brněnským gestapem a následuje šestitýdenní vazba. V budově gestapa Luža zažil mučivý, a jak sám přiznává, nejděsivější okamžik svého života – byl postaven ke zdi naproti sálu, kde právě probíhal stanný soud. Z něho vycházeli lidé odsouzení k trestu smrti a Luža netuší, co s ním gestapáci hodlají udělat. Nakonec odsouzen nebyl a pro nedostatek důkazů byl propuštěn. Popis vězeňských snů a obraz zatčeného, jedoucího s gestapáky brněnskými ulicemi a pozorujícího banální život na chodnících, patří k nezapomenutelným scénám celé knihy: „Díval jsem se na kňourající děti, na lidi, jak nakupují, a uvědomil jsem si, že v celém tom světě jsem jen malá tečka, kterou když někdo vymaže, tak svět půjde dál jako dřív.“

Nevraživost i laskavost

Nejrozsáhlejší částí knihy je svědectví o otcově a vlastním působení v protinacistickém odboji, neboť v září 1942 Radomír Luža přešel i s matkou do ilegality a skrýval se v prostoru západní Moravy a na Vysočině. Formování významné odbojové organizace Rada tří, realistické, nesentimentální popisy protagonistů (Grňa, Štainer-Veselý, Robotka, Císař, Svatoň, Nechanský, Klemeš aj.), statečných podporovatelů a temných postav konfidentů gestapa, ale také dokumentárnost všednosti v protektorátní ilegalitě (od půd až po zemljanku) tvoří ústřední vektor této, na děje a osoby hutné kapitoly.

Dle mého úsudku jsou právě v těchto částech knihy přítomny cenné „momenty“, v naší válečné literatuře tak vzácné. Luža představuje (i ve fotografiích) desítky „neznámých a obyčejných“ venkovských lidí, kteří odbojářům pomáhali materiálně či ubytováním. Hovoří o jejich „neokázalé laskavosti“ a vědomí, že „pomáhat nám znamená být připraven položit spolu s námi život“. Tedy staví je na stejnou rovinu jako bojovníky se zbraní. Nezakrývá také rozpory, hádky a nevraživost mezi čelnými představiteli Rady tří – ani existenciální a národní ohrožení nezbavuje lidi temných úmyslů a sobeckých vlastností. A pak – Radomír Luža se pokouší nahlížet sebe sama, své vyzrávání (vzpomínkové ohlížení jako bildungsromán) z vypiplaného antisportovního generálského synka a intelektuálně do sebe zahleděného a nepraktického studenta v rozhodného odbojáře žijícího na útěku, který jak v antické tragédii pomstí otcovu smrt a neváhá (na konci války) střílet prchající nacisty. Součástí Lužova osobního příběhu je také vývoj jeho komplikovaných vztahů s otcem a matkou, které nezakrývá ani nekamufluje. Dochází pak k paradoxnímu poznání – být za okupace psancem pomohlo matce, která byla do zatčení „sebestředná a narcisistická“ panička, dospět ke kurážné bojovnici a skromné, nenáročné ženě.

Válečná pomsta a etika míru

Jak už bylo naznačeno, okolnosti smrti generála Luži a poručíka Koreše a následná pomsta – poprava vinných i na Lužově smrti neúčastných přibyslavských četníků – doposud vyvolává rozličné interpretace i osobně podbarvené vášně. Není zde prostor k tomu celý hřišťsko-přibyslavský příběh detailně rozebírat (před několika lety jsem pro Český rozhlas 3 – Vltava natočil o celé kauze čtyřdílný dokument s množstvím svědků i rozsáhlé osmidílné svědectví R. Luži), je však nutné říci, že tento chumel viny, zbabělosti, nešťastné souhry okolností i osobní statečnosti se odehrál za války, která je děsivým chaosem a zřetězením zla. A vítězství v ní je možné dosáhnout pouze činy, na které se nevztahuje morální kodex mírových podmínek. Jako svědectví zpytujícího ducha je však velmi cenné, když Radomír Luža v knize přiznává i určité trauma z otcovy smrti a následné odvety. Přiznává také intimní „návštěvy“ ve svědomí (například „náhodně“ popraveného a s otcovou smrtí nesouvisejícího četníka Sojky).

Co však na memoárech historika Lužova formátu zaráží, je řada historických nepřesností nebo mýlek. Například generál Luža s Korešem nešli do Hřiště přes Přibyslav; četník Hörner volal dle poválečných vyšetřovacích protokolů na Mečíře „pane vrchní strážmistře“; ruská partyzánka Ruf Krasavinová nebyla těhotná a nevběhla 8. 2. 1945 do palby, ale trpěla pohlavní chorobou a v obklíčení se sama zastřelila; poručík Kábele nebyl parašutista atp.

Lužovy memoáry však květnem 1945 nekončí, pokračují v širokoúhlém záběru – tentokrát ve Stalinově objetí – přes poválečnou politickou angažovanost a poúnorový exil k neméně dramatickému odysseovskému líčení protikomunistické rezistence v letech 1949–89, kterého se ostřílený odbojář aktivně účastnil. A tak válečné poznání Radomíra Luži, které v knize zaznamenává na okraji svého vyprávění, mohlo plně platit i o letech po únoru 1948 – neboť zlo ze světa nezmizelo a statečných duchů není nikdy dostatek: „Nepřekvapilo mne, že okupace vytvořila tolik mučedníků připravených v případě potřeby zemřít pro druhé, ale naopak tolik zrůd připravených zabíjet.“

Autor je básník a redaktor ČRo 3 – Vltava.