Svět je plnej nevynesenejch kýblů

Na kriminální a koncentráčnickou korespondenci je české písemnictví dvacátého století obzvlášť bohaté. Rodinné a státní archivy soustřeďují listovní svědectví, ze kterého byl dosud publikován pouze zlomek – nepřehlédnutelné je zatím například dvoudílné knižní Žaluji z pankrácké věznice, vězeňské listy prof. Růženy Vackové, Milady Horákové, kriminální dopisy Rudolfa Battěka nebo Ruzyňské meditace Jána Mlynárika. Výrazným edičním počinem, na němž se podíleli Andrej Stankovič a Zuzana Jürgensová, je v tomto ohledu nynější vydání dopisů básníka a výtvarného kritika Ivana Martina Jirouse (nar. 1944) z doby jeho věznění v sedmdesátých a osmdesátých letech, které se dochovaly v jeho archivu. Adresátkou Magorových dopisů byla Dana Němcová a z podstatné části básníkova manželka Juliana Jirousová.

Sedím, čumím, přemýšlím

Magorovy dopisy vycházejí ve stejné grafické úpravě (V. Karlík) jako dva předcházející svazky Jirousova díla – Magorova summa (poezie) a Magorův zápisník (esejistické a kritické texty) a tvoří s nimi vzácně srůstající celek. Celek, který je sešněrován Jirousovými občanskými postoji – „Víš dobře, že určité věci a postoje považuju za důležitější než šťastný soukromý život nebo než soukromý život vůbec – v tomto smyslu se mnou, dokud budu tak silný, jak doufám, nehne nic.“ (17. 4. 1977) –, neodvozeným myšlením, vysočinskou sedláckou paličatostí, sukovitě horoucí poezií a vnitřní opravdovostí. To všechno nacházíme i v jeho kriminálních listech – jen je to zadřeno ve slovech a za nimi ve skrytější, méně zjevné podobě. Neboť listy, rozdělené v knize do čtyř oddílů podle jednotlivých trestů (1973–74; 1976––77; 1977–79; 1981–85), procházely sítem vězeňské cenzury. Zdánlivě se tedy pod sebekontrolou zdrcly na technické referování – na potvrzení přijatých dopisů, proseb na složení balíku, pozdravy přátelům, organizaci návštěv, z vlastní „činnosti“ pak na záznamy snů, počasí, glosovitých referátků o četbě a samostudiu angličtiny, hry ping-pongu a šachů, pozorování malého života (květin, zvířat), případně na drobné rady a doporučení. V jednom z prvních dopisů (18. 9. 1973) Jirous poznamenává: „Můj duševní život se omezuje na konzumování knih, které mám přečteny za 2 dny 1x týdně a jejichž charakteristiku z ostýchavosti vynechám. Zbytek času pak sedím, čumím a přemýšlím.“ Jeho listy tedy nejsou ani naříkavým voláním z jámy lvové, ani sršatou, otevřenou výpovědí o normalizační bolševické despocii a hnusu. To vše Ivan Jirous vypověděl s konkrétní naléhavostí a sytou přímočarostí ve svých jiných textech (zprávách, básních, rozhovorech). Přijmeme-li však dávný postřeh kardinála Johna Henryho Newmanna, že „opravdový život člověka je v jeho dopisech. Životopisci nanášejí barvu, přisuzují pohnutky, dohadují se citů…, ale autentické dopisy, to je skutečnost.“, pak cosi podstatného je v Jirousových dopisech přítomné. Svědčí totiž o jeho způsobu obývat tento svět i navzdory bolševickému uzurpátorství a kriminalizování. Jinak řečeno s jedním polským básníkem: ovládá „umění nerozbřednout v močálu“. To proto je studená a odosobněná kriminální každodennost doslova probita a prosekávána světlými, jasnozřivými chvílemi; ostrým vhledem a nakonec i přijetím údělu.

Neklidné srdce, které nespočine v Bohu

Magor v jednom ze svých posledních vězeňských listů (z Valdic 11. 11. 1984) toto vnitřní tíhnutí reflektuje: „Dosáhnout dneska toho, aby čas strávený ve vězení nebyl hluchým kusem života, je strašně obtížné (není-li člověk zrovna knězem).“ Kriminální měsíce a léta se totiž pokusil uchopit jako čas soustředění a sebevzdělávání (o rozsahu vězeňské četby svědčí mj. připojený seznam titulů); jako úsilí po vnitřní rovnováze, což je ostatně předůležitá zkušenost muklů padesátých let – proměnit vyobcování na okraj světa za místo osvobodivého reflektujícího odstupu, sebekázně a univerzitního doškolení. A pak – Magorovy listy jsou dokumentem o jeho vnitřním, duchovním zrání v těžkých zkouškách v průběhu let 1973–85. Přestože o svých nejvnitřnějších stavech Jirous nepíše, a nehází tak perly cenzorským sviním, je patrné, jak jeho křesťanská víra, která se nespoléhá na církevní instituci, ale přímočaře na Boží milost, stále silněji vstupuje do horizontu každodennosti. Dokonce by se dalo říci, že čím děsivější kriminál, tím Boží blízkost zřetelnější. Není také od věci připomenout v této souvislosti známý výrok sv. Augustina: „Neklidné je srdce lidské, které nespočine v Bohu.“ Bylo řečeno, že se listy jen zdánlivě zdrcly na vnější, technické a informační popisy. Ale ve skutečnosti autor-mukl čas od času vynese na světlo zprávu o ukrutnosti místa, ve kterém dlí, přestože sebe nikdy neheroizuje (leda jako hráč ping-pongu) a ani na manželku nechce klást další těžká břemena. Především z valdické „kartouzy“ prosáknou zprávy typu „stačí jeden dva agresívní psychopati, aby to učinili pravým předpeklím“ (7. 11. 1982) nebo „jsem obklopen tak strašlivou sedlinou lidství, že se o tom nedá ani vyprávět“ (19. 10. 1982), a je jasné, v jakém (ne)světě se Jirous nacházel.

Pod bičem milostným

Určitým korespondenčním vrcholem, smíme-li užít toho slova pro tak sugestivní osobní svědectví a postoj, jsou Magorovy dopisy z Valdic. Nikoli proto, že se jednalo o jedno z nejtěžších vězeňských zařízení socialistického pseudoráje, ale hlavně pro skutečnost, že Jirous byl ke svému nejdelšímu trestu (1981–85) odvlečen od rodiny. V té době byl otcem dvou malých děvčátek, Františky a Marty. Valdické listy jsou plné robustní něhy a otcovských starostí, a také milostné, manželské oddanosti a nepatetické věrnosti domovu. Prohlásí-li básník v jedné větě, že svět možná jednou nebude vypadat tak jako dneska, „ale zatím je holt plnej nevynesenejch kýblů, mám o tebe starost, abys nenastydla nějak ošklivě“, potvrzuje tím známý duchovní princip, že vědomí blízkého Ty a starost o svět vyvádí z izolace a paradoxně vede k sebenaplnění. Tím vším – a také odkrýváním inspiračních zdrojů vlastní básnické tvorby kongeniální sbírky Magorovy labutí písně a knížku pro děti Magor dětem– připomínají jeho dopisy kriminální korespondenci jiného vězněného českého básníka, Jana Zahradníčka. Přestože je dělí naprosto rozdílná generační zkušenost, jejich „kriminální literaturu“ spojují mnohé společné prožitky a příbuznosti – mezi jinými otcovská vroucnost, ale i určitá motivická podobnost. Například manželky obou básníků posílaly svým vězněným manželům kresby dětí. Zahradníček na jednu z nich v ro­ce 1954 reagoval slovy: „Nalepil jsem si Jakoubkova koníka na tužší papír a pověsil nad svůj stůl. Má pěknou hlavu a utíká jako živý, ale já se bojím, že ve škole Jakoubek to nadání a zálibu v malování ztratí.“ A Jirous o třicet let později píše: „Františce děkuju za obrázek, všechno se tam dá pěkně poznat, ani nevíš, jak bych si přál, aby ty děti měly talent na malování.“ Nebo vědomí heroické obětavosti manželek – Zahradníček své Marii posílá věty (1955): „Bez tebe by nebylo pro mne návratu. Bez tebe bych neměl nic. Bojím se jenom, že se Ti nebudu moci za to všechno dost odvděčit.“ A Jirous z Valdic píše do Staré Říše manželce Julianě: „Miláčku, myslím na tebe s neobyčejnou vroucností. Kéž by Pán Bůh dal, abych Tobě i holčičkám mohl ještě vynahradit tahleta léta.“ A ve srovnávání by se dalo pokračovat. Ostatně je také zajímavé, jaká tvůrčí erupce potkala oba básníky v kriminálních kobkách.

Magorovy dopisy naznačují, s jakou sveřepou vydaností a zabejčeností je možné snášet extrémní kriminální podmínky – silným vědomím blízkosti rodiny a přátel, duchovním a intelektuálním úsilím. Ale také schopností smát se vlastnímu stínu, která Ivanu Jirousovi (teoretikovi Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu) nikdy nechyběla. Jak katarzní je například jeho kriminální „úvaha“ z mírovského vězeňského opevnění z ledna 1977: „Celkem vzato, když tak o tom přemýšlím, nemáš zatím důvod si na manželství stěžovat. Do hospody nechodím ani za holkama – dokonce se ani na žádnou nepodívám; snad bych se jenom měl víc zdržovat doma, ale to se snad časem poddá.“

Autor je básník a redaktor literární redakce Čro 3 – Vltava.