Z thatcherovské Británie pod Bushův okap

Jak byste se představil člověku, který se s vaším dílem dosud nesetkal?

Píšu prózu, ale nejen ji, především o tématech rasy či identity. Píšu o životě mimo majoritní společnost, o moderním světě, ve kterém jsou stále patrné přesné hranice a omezení. O světě, kde moc podporuje nárůst nacionalismu a různého spiklenectví; světě plném migrace, pohybu, transnacionalismu.

Jsou vaše postavy, které situujete do historie, například do „zlatého věku“ amerického otrokářství nebo poválečné Anglie, inspirovány životními příběhy skutečných lidí?

Ne. Nechávám se jen mírně inspirovat skutečnými událostmi, ale až na výjimky jsou to postavy vymyšlené. Důvěřuji víc vlastní imaginaci než faktům. I když má poslední kniha Dancing in the Dark je výjimečná, jelikož je založena na skutečné osobě Berta Williamse. Musel jsem najít spoustu materiálů, konkrétních věcí. Nebylo v nich ale nic o pocitech – žádné dopisy, deníkové záznamy, vůbec nic. To jsem si musel všechno vymyslet.

Ptám se proto, že životní příběh jedné z postav vašeho románu Cambridge se velmi podobá skutečnému příběhu osvobozeného otroka Equiana, který se později stal průkopníkem britské černošské literatury.

Ne, tak to úplně není. Když román zasadíte do tehdejší Anglie, máte tam křesťanského otroka a chcete nějak zachytit atmosféru té doby, pak se samozřejmě musíte trochu inspirovat skutečným příběhem Equiana. Ale nejen jeho, jsou tu také dopisy muže jménem Sancho a mnoha jiných. Equiano byl důležitý, dal mi fakta, pozadí pro vytvoření mé postavy, ta ale není rozhodně založena přímo na něm.

Ve vašich textech vystupují osobnostně výjimečně silné hrdinky, třeba Leila v románu Final Passage nebo Williamsova manželka v Dancing in the Dark. Straníte ženským postavám?

Nevím, zda jim přímo straním. Když začnu psát, vždycky se snažím zachytit také ženský hlas… Ale máte pravdu, občas příběh ovládnou. V západní společnosti byly ženy vždy na okraji zájmu, byly přehlíženy i z hlediska rasy či náboženství. Musely si dlouho hledat vlastní cestu. Vždycky jsem obdivoval lidi, kteří byli přehlíženi, ale našli v sobě sílu tomu čelit. A ženy ji rozhodně měly. Zabývám se vztahem mezi fakty a historií a také subjektivitou historie. Muži mají velkou schopnost něco si nalhávat, nejsou k sobě upřímní, protože nemusí, s tím jejich pocitem, že vládnou světu. Kdežto ženy, protože jsou svým způsobem opět na okraji zájmu, mají mnohem větší schopnost být upřímné, rozlišit, kdo je kdo. A jelikož rodí děti, musejí si velmi záhy klást tvrdé otázky: kdo jsou, jaká je jejich role na světě; kladou si je, protože je velká pravděpodobnost, že za své děti ponesou odpovědnost. A ty otázky si musejí klást od útlého mládí. Obdivuji jejich sílu.

Myslíte, že nejmladší generaci ještě něco říká téma otroctví? Není to pro ně už jen dávná historie?

Upřímně řečeno jsem o otroctví nepsal už přes dvanáct let. Což neznamená, že není důležité. Myslím si, že je to téma zajímavé i pro dnešní mladé lidi. Postupně jim dochází, že jde o hlavní problém současné Ameriky a Evropy. V USA je rasová otázka opravdu největší problém. Hlavní příčina rasismu, který ovlivňuje životy mých lidí a bílých samozřejmě také, je prostě a jednoduše atlantický obchod s otroky v minulosti. Tehdy se to všechno pokazilo. A rasismus je i v evropských zemích, ve všech, i když všude přirozeně nebyl obchod s otroky. Není možná namířen proti černochům, ale je jiného druhu. Pro mě osobně je těžké mluvit před studenty o rasové otázce, je těžké postavit se před třídu, obzvláště když dám do seznamu povinné četby knihy, které se rasismem zabývají. Vidím, že čekají, jak se s tím sám vypořádám.

Píšete o střetu nově příchozích s britskou většinou. Existuje ještě ona pověstná „anglickost“ (Englishness)? Pokud ano, jak byste ji definoval?

Angličané měli velmi dlouhou dobu na to, aby si definovali, kdo vlastně jsou, ale ve skutečnosti to nikdy neudělali. Vymezovali se hlavně vůči Irsku. Bylo to jednoduché: každý, kdo žil na stejném ostrově a vypadal jako oni, byl Angličan, kdo žil mimo něj, byl cizinec. Samozřejmě kromě Skotů, Walesanů a Irů, kteří měli vlastní jazyky, tradice, jídlo, ti byli bílí, ale ne Angličané. Ta debata trvá dodnes, přestože Británie už dávno není impérium, kterým bývala. Britové trochu panikaří, protože za koloniálních dob bylo jasně dané, kde jsou kolonie a kdo je cizinec, a teď jsou v Anglii cizinci všude, dokonce hrají za britský národní tým, točí filmy a klipy, které si pak kupují bílé britské děti. Debata je stále živá, ale už neprobíhá jen doma v obýváku. Stal se z toho vážný celonárodní problém, přinejmenším Angličané to tak vnímají.

Dříve opomíjená multikulturní literatura je dnes velmi populární. Romány s tímto tématem dostávají ceny a zároveň jsou bestsellery nejen v zemi původu, ale po celém světě. Jak byste vysvětlil takový zájem?

Británie je už nějakou dobu multikulturní mnohonárodnostní zemí a jedním z mnoha poslání literatury je, podle mého názoru, vysvětlovat a ukazovat, jaká současná společnost je. Lidé hledají něco, co by jim vysvětlilo změnu ve společnosti, co by jim ukázalo, co se u nich doma děje. Multikulturalismus jako takový je spíše akademická kategorie a myslím, že přesně nevystihuje to, co dělám já.

Zjednodušeně řečeno, většina autorů multikulturní literatury se ve svých románech zabývá velmi podobnými tématy: zkušenost s emigrací, sžívání se s novou životní realitou, pocit vykořeněnosti. Nezačne to čtenáře nudit?

Já samozřejmě nemohu posuzovat, co dělají ostatní autoři, nemám pocit, že bych dělal to samé co oni. Vím přesně, co myslíte, nebo spíše o kom mluvíme, ale já jsem nikdy nebyl jedním z nich, neměl jsem přesně dáno, o čem bych chtěl psát, dokázal jsem se přes to přenést. Ani si nemyslím, že Anglie či rasismus jsou má hlavní témata, a má poslední kniha to snad dokazuje.

Její hrdina Bert Williams naplňuje jistý stereotyp: je přesně tím, čím byli černoši pro bílou většinu na začátku dvacátého století – pobuda, šašek, kabaretní umělec. Myslíte, že podobné stereotypy fungují dodnes?

Samozřejmě. Dnes už by to nebyl ten blázen z kabaretní show, ale kriminálník. Když potkáte na ulici černocha, pravděpodobně si k sobě přitáhnete kabelku. Takže současný stereotyp by asi byl mladý černoch z pouličního gangu, popřípadě černoch hrající basketbal.

Británie byla vždy všem dávána za vzor jako ukázka fungující multikulturní společnosti. Po teroristických útocích z loňského července mnozí začali pochybovat. Mluvilo se dokonce o selhání multikulturalismu jako takového. Vidíte to podobně?

Ne, nevidím to jako prohru multikulturalismu, ale především jako selhání celé Británie. Máte tam už třetí generaci mladých mužů, plně asimilovaných, kteří v občerstvení smaží ryby a hranolky a žení se s bílými dívkami. Můžou být ještě britštější? Jeden z loňských útočníků pracoval v komunitním centru, kde se setkávali lidé nejrůznějších náboženství, hráli spolu fotbal, ostatní měli typická „anglická“ povolání. Já ale cítím především to, že nejsou v Británii uznáváni. Jejich čin byl strašný, ale jejich nenávist pramenila z pocitu, že nejsou respektováni. Byli to opravdu multikulturní lidé, muslimové, někteří mluvili anglicky, jiní urdu. Kámen úrazu byl v tom, že měli pocit, že společnost pro ně nemá nic než pohrdání.

Je to v USA v tomto směru jiné?

Myslel jsem si, že ano. Ale upřímně řečeno, po hurikánu Katrina se ukázalo, že ne. V této zemi je otázka rasy či identity stále aktuální a nemusíte tu žít moc dlouho, abyste si uvědomili, že rasová problematika úzce souvisí se společenskými třídami a s ekonomikou.

Jste pořád britský občan, ale žijete už dost dlouho v New Yorku. Nejste zdaleka jediný spisovatel či akademik, který odešel z Británie do USA. Dalo by se to nazvat odlivem „mozků“ či intelektuální emigrací. Co vás osobně vedlo k odchodu?

Máte pravdu, je tu hodně Britů, spisovatelů, akademiků, vědců. Jsem přesvědčený, že spousta Britů opustila Británii, nebo o tom alespoň vážně uvažovala během vlády Margaret Thatcherové. V osmdesátých letech bylo hodně lidí nespokojených, nesouhlasili s tím, co se doma děje. Já jsem tehdy odešel, protože jsem už v takovém režimu nechtěl žít, stejně jako teď nechci žít ve státě, kde je prezidentem George W. Bush. To bohužel nikdy nevíte dopředu… Odešel jsem do USA, protože je tu svobodná společnost, kde se mohu dále rozvíjet, je to společnost, kde můžete být, kým chcete. A také z praktických či chcete-li ekonomických důvodů. Vědci, učitelé, umělci sem přicházejí kvůli kariéře, protože, prozaicky řečeno, USA vám ve srovnání s jakoukoliv zemí Evropy zaručí mnohem větší publikum a také další příležitosti k profesnímu růstu.

Procestoval jste skoro celý svět, jako učitel jste také nějaký čas působil v Polsku. Jak se liší recepce vašeho díla v jednotlivých zemích?

Na to je těžké odpovědět. Většinou mě pozve nakladatel nebo jedu na nějaký literární festival. Myslím si, že Francie, Nizozemí, Španělsko, Itálie, Portugalsko jsou všechno země, které také bojují s multikulturními problémy, takže tomu, o čem píši, rozumějí dobře. Problémům, jako je identita, sounáležitost, nacionalita, etnicita, jazyk, lidé obecně rozumějí. Řeší je všude, kam se podíváte, ať už to jsou střety mezi Vlámy a Valony v Belgii či protestanty a katolíky v Irsku.