Fotbal si jako námět svých próz vybralo hned několik českých spisovatelů meziválečného období. Různé způsoby tematizace kopané dokládá autor následujícího článku na rozboru děl Vladislava Vančury, Karla Poláčka, Vlasty Buriana, Eduarda Basse a Miroslava Bedřicha Böhnela. Text je doplněn o charakteristické ukázky z prvorepublikových fotbalových bestsellerů.
Jedním z typických rysů naší meziválečné literatury, reflektovaným už soudobou kritikou, byla tematizace „nových“ prostorů, a to jak ve smyslu geografickém (Podkarpatská Rus), tak topografickém (periferie). Dlouho nemohl zůstat nepovšimnut ani fenomén fotbalu, jenž se u nás masově rozšířil v prvních dvou desetiletích dvacátého století. Kopaná totiž může představovat nový prostor jak doslovně – tedy obdélníkovou plochu škvárového či travnatého hřiště s tribunami pro téměř výhradně mužské obecenstvo, tak v přeneseném slova smyslu – prostor hry, jejíž pravidla jsou pevně dodržována a ctěna.
Fair play první republiky
Prozaici byli při zobrazení tohoto míčového sportu inspirováni třemi jeho základními aspekty: hrou a s ní související hravostí, dále kolektivností a konečně smyslem pro fair hru, jinými slovy pro spravedlnost. Prvek hravosti a humorného nadsazování charakterizuje povídku Vladislava Vančury F. C. Ball ze souboru Dlouhý, Široký, Bystrozraký (1924), román Karla Poláčka Muži v offsidu (1931) a novelu Vlasty Buriana Klub fotbalových panen (1937), vyzdvihnutí ideálních lidských vlastností na poli kolektivního sportovního ducha je zase vlastní Klapzubově jedenáctce (1922) Eduarda Basse. Jednoznačnou až jednostrannou obhajobou herní čistoty ryze amatérského fotbalu se vyznačuje román méně známého literáta Miroslava Bedřicha Böhnela Finish (1931), který se na rozdíl od předchozích próz nehlásí k fotbalu přímo svým názvem.
Bassův humoristický román se obrací především k dětským, respektive chlapeckým čtenářům.
Jedenáct Klapzubových synů svým přístupem k fotbalu reprezentuje ideální lidské vlastnosti, jako jsou skromnost, cílevědomost, prostota a úcta k rodičům, včetně sportovní kolektivnosti a soudržnosti. S. K. Klapzubova jedenáctka představuje také určité symboly českého národa, které chtěl Bass dětským čtenářům nenásilnou formou moderní pohádky zprostředkovat. Starý Klapzuba s beranicí na hlavě a s dýmající fajfkou v puse je ztělesněním zdravého selského rozumu, kterému se obdivuje i anglický král. V Klapzubově vynálezu nafukovacích gumových „dresů“ zase můžeme hledat realizaci přísloví o zlatých českých ručičkách.
V Klapzubově jedenáctce se mnohem spíše než o oslavu fotbalu jako takového jedná o apoteózu pozitivních vlastností českého národa, který je schopen čtyři roky po založení vysněné republiky právě díky nim dobývat úspěchů na celém světě, a to spravedlivou, fair hrou, a nikoliv nedovolenými zákroky. Této emblematičnosti do jisté míry slouží báchorka o Honzovi, dědovi Klapzubových kluků, který je svatým Petrem obdarován kouzelnou píšťalkou, jež pozná každou nespravedlnost a nepoctivost. Jako převrácení pověsti o kněžně Libuši a Přemyslu Oráčovi můžeme vnímat slavnostní zaorání hřiště v Dolních Bukvičkách, při němž se Klapzubovi chlapci nadobro rozloučí s výdělečným fotbalem a zároveň všichni získají budoucí nevěsty.
Poláčkův „lid viktoriánský“
Ve Vančurově povídce F. C. Ball slouží kopaná jako záminka k rozvinutí bezuzdné hry. Vznik fotbalové jedenáctky v hospodě U Dvou litrů, která, složena výhradně z umělců a intelektuálů, porazí bez tréninku kombinované mužstvo světa a poté je podplacenými novináři nemilosrdně umlčena, je podán s takovou lehkostí a absurditou, že soudobá kritika shodně psala o vlivu dadaismu. V souvislosti s tvrzením Milana Blahynky, že text je „kryptickým obrázkem Devětsilu, jeho vzniku, rozkvětu a hrozícího pádu“, lze upozornit na časopisecky publikovanou humornou črtu S. M. K. Devětsil Karla Konráda. Vančurův souputník zde členy Devětsilu rozdělil do dvou ligových mužstev, profesionálního a amatérského. Sám Konrád si jako autor poetistických próz Robinsonáda (1926) vysloužil brankářský post v A-týmu.
Poláčkovi Muži v offsidu nejsou na rozdíl od předchozích próz soustředěni na samotné fotbalisty, ale na fanoušky a obdivovatele tohoto sportu. Přesto Poláček pojednává o fotbalu nejkomplexněji, s detailní znalostí jeho hry, hráčů, taktiky i prostředí. Pro Karla Čapka představoval román monografii fotbalu a fandovství; napsal o něm, že je „v daleko větší míře dokument tohoto sportovního věku, než by byly sebrané sportovní referáty za pětadvacet let“. Zaujetí fotbalové ligy a její zevrubná znalost prorůstají snad všechny složky života fanoušků (přitom ovšem slovo „fanda“ je považováno za nebetyčnou urážku). Za samozřejmou výbavu se považuje znalost sestav všech pražských týmů, z níž není vyvázána ani čerstvá novomanželka. Specifickou vrstvu vlivu kopané na její fanoušky tvoří pronikání fotbalového slangu do jejich řeči, v pásmu vypravěče se zase podstatné události příběhu běžně přirovnávají k fotbalovému zápasu.
Poláčkovi fanoušci jednotlivých klubů jsou rozděleni podle městských čtvrtí nebo podle víry a mají sklon k sektářství, k tajným společnostem; autor pro ně používá výrazy typu „lid viktoriánský“ nebo „unionistické vyznání“. Všichni obyvatelé Žižkova fandí Viktorce, všichni židé fandí Spartě atp. Lokální patriotismus, územní a věroučné rozdělení fanoušků dokládají sny obou protagonistů: panu Načeradci se zdá o zápase Slavia versus Sparta, kdy proti sobě nastoupí rabíni proti katolickým kněžím (tedy přesně naopak, než by tomu mělo být), Emanovi zase o obléhání Žižkova slávisty léta páně 1333, v němž Načeradec zradí Žižkovské a pomůže Slavii k vítězství.
Gazely jdou do útoku
Na Böhnelově románu Finish, který završuje volnou studentskou trilogii, je až příliš znát, že jej napsal dlouholetý středoškolský profesor. Umělecké hodnoty románu odsouvá stranou jeho ideové poslání, přesvědčující čtenáře, že amatérskému sportu mohou zůstat věrni jen mravně nejčistší a nezkažení hoši z nuzných poměrů, semknutí kolem protagonisty Rudly Joska. Právě on nejlépe demonstruje výchovnou tezi románu, že sportu se lze naplno věnovat i při plnění školních povinností.
Černobílé vyznění románu podporují mnohé kontrasty, které autor využívá zejména při vykreslení postav: Rudla versus Karel Černocký jako zastánce nevázaného života a tvrdé hry na hřišti, starý profesor Bernášek jako typický odpůrce studentských mimoškolních aktivit kontra mladý profesor Ševera jako přítel studentů i sportu, zastávající dokonce funkci činovníka fotbalového svazu atp. Jako naprosté vítězství čestnosti a spravedlnosti vyznívá barvotiskový happy end, kdy Rudlův klub porazí profesionální Legii na hlavu, „legionář“ Černocký si jako trest za nesportovní chování užene fotbalové koleno a Bernášek při následujícím blahopřání podá Rudlovi ruku na usmířenou.
Komik Vlasta Burian, sám aktivní sportovec a fotbalista, jednu dobu dokonce sparťanský brankář, osvědčil v próze Klub fotbalových panen důkladnou znalost prostředí a zejména zákulisí tohoto sportu. Spolu s Poláčkem nahlédl do fotbalového života nejvěrohodněji, ovšem s tím rozdílem, že autor Mužů v offsidu podle dcery Jiřiny sport nesnášel a na fotbalové zápasy chodil s jistým odporem pouze v době psaní románu jako pozorovatel, aby se nezpronevěřil vlastní devíze literárního realismu.
Spletitý příběh Burianovy novely se odehrává v roce 1920, v úvodu jej rámcují události o čtvrt století starší a v poslední kapitole o patnáct let mladší. Jednu z hlavních syžetových linií tvoří krátká existence ženského fotbalového týmu, nazvaného Gazely. Náhle se vynořivší dívčí jedenáctka si hravě poradí s českou olympijskou reprezentací, načež se jí sponzorsky ujímá zbohatlý navrátilec z Ameriky. Při zámořském zájezdu se ovšem většina děvčat zamiluje a po prvním zápasu se družstvo na naléhání nápadníků rozpadne. Přestože emancipace ryze mužského sportu se nekoná, nepřijde chytrý Čechoameričan zkrátka: podle smlouvy mu sňatek každé členky družstva vynese nemalý zisk, následně uložený na tajné bankovní konto, jehož heslo je vtipně prozrazeno v poslední větě textu.
Pro závěrečné konstatování úvah nad tematizací fotbalu v meziválečné próze se nabízí lapidární porovnání. Zatímco pro Basse lze z kopané vyabstrahovat obecnější hodnoty, postavit je do blízkosti pozitivních hodnot masarykovské demokracie a následně je oslavit, Vančura, Poláček i Burian shlížejí na fotbal s nadsázkou, každý ovšem jinak. Vančura nepotřebuje pro svou dadaistickou a ironickou hru pražádnou znalost fotbalu, Poláček a Burian jsou naopak schopni vysmát se fotbalovým fanouškům a funkcionářům hyperbolickým popisem jejich vlastních zvyklostí. Böhnel se s fenoménem fotbalu a klubovního života jako jediný vyrovnává bez humoru, když upozorňuje na jeho pozitivní i negativní stránky a staví je proti sobě do přímého kontrastu.
Autor přednáší českou literaturu na Univerzitě Palackého