Maloměšťáctví jako pud sebezáchovy

Frapantní je podobnost a rozdíl.

Ruce čisté.

Až do těch hrdel a statků.

Zvíci holubího vejce.

Infamie je bezpříkladná.

Sypati písek do očí.

Tratoliště krve.

Ilustrace je výmluvná.

Frazérský akrostich z Žurnalistického slovníku

Karla Poláčka (Fr. Borový, Praha 1934)

Sestavil –vf–

Při vyslovení jména prozaika Karla Poláčka se snad každému vybaví humoristický román Muži v offsidu či proslulá novela Bylo nás pět. Poněkud opotřebovaný obraz Poláčka coby humoristy či nostalgika vracejícího se v nejtěžších chvílích do dětství ovšem ani zdaleka nepostihuje jeho dílo jako celek. Svědčí o tom mimo jiné pět poláčkovských sympozií (šesté se chystá napřesrok), z nichž vzešel nejeden významný příspěvek posouvající prozaikovu tvorbu do závažnějších poloh. Projděme se nyní Poláčkovým životem na pozadí jeho díla znovu, za použití nových poznatků.

Karel Poláček se narodil 22. března 1892 v okresním městě Rychnově nad Kněžnou, a přestože většinu života prožil v Praze, představuje maloměstské prostředí pro jeho tvorbu klíčové téma. A to nejen v prózách maloměstských, ale i v románech z pražské periferie, tedy v Domu na předměstí, Hlavním přelíčení a v Michelupovi a motocyklu, o nichž soudobá kritika konstatovala, že prostor předměstí autor upravil tak, aby odpovídal poměrům malého města. Ačkoliv Poláček své rodiště proslavil, neodvděčili se mu Rychnovští s láskou, ba naopak: v jednotlivých postavách cyklu o okresním městě se poznali a prozaikovi vyspílali, jako by v jeho próze nešlo o literaturu, ale o dokument. Je nabíledni, že podobnou reakci musel Poláček, znalec maloměšťákovy fyziognomie a analytik jeho duše, jistě očekávat.

Rychnovské gymnázium musel Poláček opustit pro „vzdorovité chování“ a studia dokončil na pražském gymnáziu v Truhlářské ulici, jež spolu s domažlickým gymnáziem prosluly jako středoškolské ústavy pro ty, kterým to „jinde nešlo“. Nepříliš povedená studia práv, jimiž chtěl vyhovět otcovu přání (Karel by nejspíš raději medicínu, jak o tom svědčí dilema autobiografické postavy studenta Jaroslava Štědrého v Okresním městě), byla přerušena první světovou válkou a narukováním na haličskou, později srbskou frontu. Po válce již nebylo na studia pomyšlení a po několika letech úřadování, z něhož vzešla první povídka Kolotoč, se Poláček stal novinářem z povolání. Po krátké epizodě v Lidových novinách působil nejprve v Tribuně, potom v deníku České slovo a nakonec opět v Lidovkách, kde byl jeho poslední příspěvek otištěn příznačně 15. března 1939. V novinových redakcích byl zaměstnán převážně jako soudničkář, což znamenalo nevděčné několikahodinové vysedávání na soudních řízeních, z nichž musel denně podávat referát. Poláčkův přístup k novinářské práci a jeho redakční praxi reflektuje autorova první rozsáhlejší próza Lehká dívka a reportér, v níž se do jisté míry projektoval do postavy redaktora Hirsche.

V kavárnách a při mariáši

Poláček pocházel z pěti dětí, respektive chlapců, mezi nimiž byl druhý nejmladší. Když byl sedmiletý, zemřela matka na tuberkulózu; Karel tak vyrůstal pod dohledem druhé otcovy ženy. Otec Jindřich byl svérázný českožidovský obchodník, který byl stejně jako kupříkladu otec Františka Langera plně asimilován především z konkurenčních důvodů. O jeho vychovatelských metodách svědčí historka o situaci po matčině smrti, kdy jeden z chlapců onemocněl spálou. Otec vyřešil situaci po svém, když zavřel všechny chlapce pohromadě, ať si to odbudou najednou. Poláčkovo nepříliš prospěšné studium v Praze otec toleroval tak, že mu sice platil ubytování a školní pomůcky, další jeho potřeby však naprosto ignoroval. Tady se zrodil vzor pro obraz otce obchodníka v některých kratších textech, v knížce Bylo nás pět, ale především pro postavu kupce Štědrého v románech z okresního města. Dvě otcovy ženy zase vysvětlují diskrepanci mezi paní Bajzovou a paní Štědrou: zatímco laskavá postava Petrovy maminky z Bylo nás pět je literárním ztvárněním matky Žofie, k paní Štědré, jež je obrazem nevlastní matky, nechová úctu ani jeden ze tří synů, považují ji za hospodyni a mluví o ní jen jako o „ní“ (zájmeno „ona“ je přitom bez výjimky zvýrazněno kurzívou).

Podobně jako v dětství to neměl Poláček jednoduché ani v manželství. Krátce po vystoupení z „církve izraelské“ v roce 1919 si Poláček vzal svoji dlouholetou studentskou lásku Adélu Hermannovou a v roce 1921 se jim narodila jediná dcera Jiřina. V jejích vzpomínkách je otec popisován jako úplně samostatná existence, de facto starý mládenec, který si vydržoval organizovanou domácnost pečující o jeho materiální blaho; údajně nebyl schopen koupit si ani boty nebo oblek. Doma prý jen jedl, spal a psal, většinu volného času trávil s přáteli v kavárnách nebo při mariáši. Se svou manželkou vůbec nemluvil, unikal z domu, kdykoliv mohl, a jediná doba, kterou trávil pravidelně s rodinou, byla o dovolené. Jinými slovy řečeno, Poláček byl krajně nepraktický a líný člověk, který se pro manželský život ani v nejmenším nehodil. Naopak matčinou představou vzorného manželství byla pečlivě vedená domácnost. Parkety musely být vydrhnuty a napuštěny včelím voskem, prádlo bylo sněhobílé a naškrobené, oběd byl vždycky včas na stole, mastilo se výhradně máslem a husím sádlem. Dceřin popis Adély Poláčkové se tak nebezpečně blíží typické maloměstské postavě připomínající paní Štědrou, s níž nemá Poláčkův vypravěč slitování.

Není pak velkým překvapením, že ve svých čtyřiačtyřiceti letech se Poláček zamiloval do advokátky Dory Vaňákové, přestože, jak vzpomíná Julius Firt, milostné poměry Poláčkových přátel šly mimo jeho vědomí, pokud si jich vůbec všiml. Láska k Doře, o patnáct let mladší rozvedené Židovce, se ukázala jako osudová hned v několika aspektech. Poláček konečně sebral energii a zrušil onen nesmyslný svazek s Adélou, přestože rozvodové řízení ukončeno nikdy nebylo. Díky Dořině aktivitě a nejspíš i známostem a proti vůli své ženy se Poláčkovi podařilo jedním z posledních transportů odvézt sedmnáctiletou dceru do Anglie. Tento čin bezpochyby zachránil Jiřině život, neboť jako jediná z početné rodiny Poláčkových přežila holocaust. Konečně potřetí zasáhla femme fatale, když Poláček odmítl nabídku terezínské Židovské náboženské obce nadále setrvat a rozhodl se být Doře po boku při transportu do Osvětimi. Den transportu 19. října 1944 byl přitom až donedávna mylně považován za datum Poláčkovy smrti; podle nových svědectví však zemřel při jednom z následujících transportů až někdy v lednu 1945.

Zloděj není podvodník

Karel Poláček byl ve svých prózách bytostný realista, který – podobně jako nesnášel frázi – podezříval ze lži a z výmyslů dekorativní lyrismus. Jeho realismus se sice může jevit jako přízemní a nevýbojný, neboť Poláček využívá některých jeho charakteristických rysů, posouvá je ovšem do nového kontextu. Prostředkem typizace je u Poláčka komika „živností“, jak ji nazvala Alena Hájková, totiž originální schopnost literární karikatury lidí zabývajících se společnou činností. Vzájemnost stavu nebo záliby pokrývá svým nánosem rysy individuální a dává vznikat typům skupinovým, jejichž příslušníci jsou si navzájem podobní a od všech ostatních se liší. Poprvé se tato komika projevila v pozoruhodné knížce Mariáš a jiné živnosti, nejrozsáhleji je rozvinuta v dvojici humoristických románů Hedvika a Ludvík a Hráči.

Jiným příznakem Poláčkova realismu je umění detailu. Charakteristický detail je zmíněn pokaždé, když se na scéně objeví jeho nositel. Vzpomeňme některé postavy z Okresního města: lékárníka vždy charakterizuje hnědá paruka; kdykoliv se vyskytne žebrák Chleboun, hned je tu jeho kmitající se šedozelený knír; pan Facalít nevystupuje jinak než s vatičkou v uších; dýmka otce Štědrého je vždycky popsána do krajnosti. Detail je prezentován, jako by byl důležitější než jeho nositel, k čemuž přispívá také synekdochicko-metonymické pojmenování postav: z muže s nežitem na krku se stává nežit na krku, z kuchaře s veverčím obličejem zase veverčí obličej. Předpokladem pro Poláčkův realismus byl pozorovatelský talent, který bychom s nadsázkou mohli přirovnat k umění Sherlocka Holmese. Jak sám autor v rozhovoru poznamenal: „Takhle někdy v kavárně jsem se bavil tím, že jsem se snažil uhodnouti zaměstnání člověka, který tam seděl, a mnohdy se mi to podařilo. Já vím, teď mi chcete připomenout, abych nezapomněl vysvětlit, proč se mi to podařilo. Vidíte, to já sám nevím. Ta věc se totiž nedá nikterak vysvětlit a zdůvodnit, jako se nedá dobře říci, proč zloděj vypadá jinak než podvodník.“

Vrcholem Poláčkova díla je bezesporu románový cyklus o okresním městě, který měl zachycovat osudy českého provinčního maloměsta před první světovou válkou, v jejím průběhu a po ní. Přestože pátý díl byl podle autorovy korespondence nejspíš dokončen, zachovalo se z něj pouze několik fragmentů a Poláčkovo opus magnum tak zůstalo torzem. Právě na něm můžeme nejlépe doložit jeho ambivalentní vztah k maloměšťáctví. Okresní město je tu představeno coby hierarchizovaný organismus, který pohltil individualitu svých obyvatel a učinil z nich bezduchou součástku, danou jejich funkcí nebo postavením v okresním městě. Neměnnost prostředí a časová inertnost se podílejí na statičnosti postav, které se nijak nevyvíjejí, každá žije v zajetí svých představ, názorů a myšlenek, má svůj model chování a zjevuje se ve stejných situacích. Přesto nelze jednoduše říci, že Poláček maloměstský život příkře odsoudil. Ba právě naopak, postavil mu piedestal, když obyvatele okresního města přenesl do frontovních zákopů i s jejich stereotypy a kadluby v myšlení i v jednání. Prokázal tím jejich životaschopnost a válečnou realitu odsunul na druhou kolej; postavil proti sobě nehrdinský konzervativní život prostých lidí bez ideálů a válečné zvěrstvo; konkrétní, byť malicherné lidi proti anonymní mase bojujících vojáků. Ne nadarmo napsal o Poláčkově komice Václav Černý, že se ocitla na samé hranici černého humoru, ale nepřekročila ji, neboť autor měl obyvatele okresního města ve skrytu duše rád, velmi rád. Dodejme, že Karel Poláček ani jinak nemohl, neboť sám byl jedním z nich.

Autor je literární historik a teoretik.

Jazyk uzamčený na sedm zámků

Z poláčkovských statí od první republiky po dnešek

Poláčkova kronika malých lidí v těžkých poměrech, která neobsahuje slova falešného, ve svém naprosto spolehlivém, pevném, pracném realismu od píky (…) je hořká kritika vlastnictví, věc plná opovržení a životního stesku, zkušená; s odvahou vidět prudce, ale s talentem napsat to krotce. Hmatatelně, zblízka.

Marie Pujmanová: Karel Poláček: Dům na předměstí (recenze); Tribuna 27. 5. 1928

Je sice pravda, že Karel Poláček je humorista, ale snad poněkud přesnější deklarace by byla, že je monografista. Každá jeho kniha a knížka si obírá za předmět, jak se říká, určitý výsek světa; ve skutečnosti je to spíš svět pro sebe, v sobě uzavřený a téměř se nekřížící s těmi jinými světy.

Karel Čapek: Pražský román Karla Poláčka (recenze Mužů v offsidu); Lidové noviny 11. 2. 1931

Reportáž Poláčkova má přednosti jen negativní: vyhýbá se frázovitosti a honbě za efektem; ale to ovšem nestačí k dílu básnickému. Pouhé konstatování toho, co bylo, nám nestačí. Chceme tvořivou obraznost, a ovšem v tomto případě obraznost exaktní. Pouhá suchost a střízlivost oka i paměti není ještě kladná kvalita básnická. (…) Čtu-li novou knihu, chci se dozvědět něco, co jsem posud nevěděl; poznat něco, co jsem dosud neznal. A z toho není ani zbla v Poláčkovi.

František Xaver Šalda: O několika románech, které nechtějí být uměním (recenze románu Hlavní přelíčení); Šaldův zápisník 5, č. 6–7/1932–1933

Parodistický primitivismus slohový tu nezáleží jenom v obnovení tvárného prostředku opakování, který byl obvyklý v archaickém stylu, ale jinde všude ustoupil; netýká se jenom větné stavby, nýbrž uplatňuje se tu i v sémantickém plánu naprostým nedostatkem výrazů pro jakékoli odstíny. Avšak naivní vyjádření nenaivního pojetí věci je také působivý tvárný prostředek. Několik parodistických stylových prvků tu přispívá imanentními znaky k vytvoření základní jednoty stylu: skrze parodii se tu rýsuje svébytný typ tvarově uzavřené, tj. klasicky zaměřené prózy.

Pavel Trost: Poláčkův román maloměstský; Slovo a slovesnost č. 3/1937

Trpkost jeho žertovného zobrazování je v tom, že prostě fotografuje, to však s obdivuhodnou přesností, a pak své snímky třídí, vybíraje jen ty, v nichž při nejvyšší směšnosti je obsaženo nejvíce smutku. Ostatek pomíjí. Je vidět, že i touto nejrealističtější metodou je možno co nejsilněji symbolizovat, že i nejpřesnějším popisem je možno vidění zaostřit v kterémkoliv směru, podle vlastního autorova ustrojení. A to je dosud v plném slova smyslu pesimistické.

Karel Polák: Smutný humor na dně (recenze románu Vyprodáno); Národní práce 7. 5. 1939

Poláček byl od samých začátků podivuhodně soustavným stopovatelem fráze životní, a proto i jazykové. Jeho poslední kniha – a v tom je její význam slovesného č i n u – odhaluje i dětský život jako soustavu klišátek názorových a projevových. Kdyby si někdo usmyslil, že dokáže omylnost všech tvrzení o původnosti dětské duše důkazem opaku, tedy důkazem její téměř naprosté vázanosti sociologické, nemohl by postupovat soustavněji.

Pavel Eisner: Karel Poláček: Bylo nás pět (recenze); Kritický měsíčník č. 1–2/1947

Poláček maloměšťan-venkovan původem, znal svoje maloměsto naprosto dokonale, a znal je dokonce s láskou, tož láskou vzpomínek na blažené dětství. Byl umělecky z gruntu poctivec, Poláček nikdy nic nepředstíral a líčil jen to, co do písmene absolutně ovládal. Mít umělecky na krku české „okresní město“, to je už nějaký handicap, Poláček tu tíhu na sebe kurážně vzal, a to s takovou pravdivostí, že po Okresním městě plných deset let do svého rodiště nesměl.

Václav Černý: Paměti I; Atlantis, Brno 1994

Říkalo se o Karlu Čapkovi, že píše, jak mluví. Nebyla to pravda. Čapek byl velký stylista. I v mluvené řeči se stylizoval. Poláček však psal skutečně tak, jak mluvil. Prokládal svá slova úslovími a frázemi z jazyka agentů Rabochů, sportovních fanoušků, reportérů, policajtů, pánů domácích, hokynářů, oficiálů, politických řečníků a jejich paniček. Nikdy jsi nepoznal, kde končí Poláček a začíná mluvit některá z jeho postav.

František Kubka: Karel Poláček a jeho smutky. In: F. K.: Na vlastní oči; Československý spisovatel, Praha 1959

Humor a komika vůbec jsou v Poláčkově díle (…) velmi těsně spjaty s jazykem. Komika je vždy založena na nějakém nezvyklém nebo neočekávaném kontrastu, na nějaké nesrovnalosti. U Poláčka jde při jazykové komice jednak o kontrast mezi jazykovou stránkou a obsahem, jednak o kontrast jazykových prostředků různého slohového zabarvení.

Karel Hausenblas: O jazyce humoristické prózy. In: Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury; Orbis, Praha 1961

A tak jsem tehdy pod tou židovskou hvězdou na nebi nad hřbitovem slzel pro básníka, co velkému světu navždy zůstane neznám, neboť psal jazykem nepotřebným kulturnímu lidstvu a jeho byznysům. Zůstane uzamčen na sedm zámků své nepřeložitelnosti, v očích hóchkritiky možná i znehodnocen, neboť činil příliš časté exkurze do Marsyasu literatury.

Josef Škvorecký: Relativnost světovosti. In: Karel Poláček (sborník); Rychnov nad Kněžnou 1967

Je Poláček naším současníkem v širším slova smyslu, je také jeho svět nějakým “případem moderního světa”, anebo je Poláček jen dobovým vtipným causeristou, sloupkařem s pozorovatelským talentem, pokoušejícím se sice v humoristickém románě, ale předvádějícím spíš sled malých příběhů žánrově viděných figurek, příběhů úhrnem o svém čase nic podstatného nevypovídajících, a tedy do dneška vpravdě už nepřesahujících?

Jedním z nesporných liaisonů Karla Poláčka s dnešní literární praxí je patrně jeho originální, všestranné a vytrvalé zkoumání fráze, kterou pociťuje jako devalorizaci hodnoty slova, popření jeho významu nadužitím a zneužitím, jež činí z nástroje dorozumění nástroj nedorozumění, bezděčného, ale i zamýšleného.

Vítězslav Kocourek: Karel Poláček, proměny a hodnoty; Plamen č. 9/1967

Chci alespoň v letmosti připomenout, co pokládám za závažné v jednání o Poláčkově díle: Je to konstruovanost tohoto díla, jež představuje něco jiného než veškeré zatímní úvahy o žánrovitosti a humoristické poloze. Všimněte si jen nejběžnějších svázaností motivických – a tak je propojeno celé podstatné Poláčkovo dílo – stálé motivy, opakující se nejen chronicky v jednotlivých textech, ale i v souboru budovaného díla autorova. (…) Je tedy ten jazyk, za kterým byl Poláček poslán Šaldou, především jazykem, který vítězí jako flexibilní, dostatečně ohavný i zlovolný nástroj, i pozitivně jako od počátku myslitelná cesta k předpokladatelnému ráji, který je počátkem i koncem věcí. Základní polohou tohoto jeho díla i dalších nejpodstatnějších je budování textu jako šifry nejbližšího lidského okolí, konání i osudů. Budování zvukového, jazykového; budování, které podstatně souvisí s předtextovou akustickou podobou slovesnosti.

Jan Lopatka: Ptáci vítají jitro zpěvem, poddůstojníci řvaním (Hlavní přelíčení Karla Poláčka). In: Ptáci vítají jitro zpěvem, poddůstojníci řvaním (sborník); Rychnov nad Kněžnou 1992

Poláčkova obdivuhodná jazyková kreativita vyžívá se nezřídka právě ve sféře kultury v nejširším slova smyslu. Zatímco syžetová výstavba Okresního města se orientuje na osvědčených mustrech románu maloměstského či vojácko-válečného, vlastní epické jádro a výstavba významová jsou utvářeny dynamickým, kaleidoskopicky proměnlivým děním jazykovým. (…) Ostatně právě pseudokulturnost a polovzdělanost mohly si být vždy jisty Poláčkovým posměchem.

Antonín Brousek: „To byla báseň, a ne knedlíky.“ Poznámky ke kulturní infrastruktuře okresního města. In: Ptáci vítají jitro zpěvem, poddůstojníci řvaním (sborník); Rychnov nad Kněžnou 1992

Ukázky vybral Erik Gilk.