Výsledky českých parlamentních voleb známe, na důsledky si ještě budeme muset počkat. Mezitím můžeme studovat dění na Slovensku, kde jde možná o víc. Tím není řečeno, že nutně musí hrozit nějaký osudový zvrat. Dost na tom, že Slovensko má pouze jednokomorový parlament a bratislavskou sněmovnu nebude v případném zákonodárném rozletu brzdit žádný Senát. A to pak osudové zvraty někdy přece jen hrozí.
Výchozí body, od nichž se odvíjely kampaně v obou zemích, v sobě skrývají zvláštní dvojitou protilehlost. Jak proti sobě navzájem, tak každý proti své vlastní minulosti. V době, kdy se republiky rozváděly, všichni předpovídali Slovensku levičácko-nacionalistický režim, který v horším případě zemi po autoritářsku ovládne a – paradoxně – v tom lepším naplní zemi politickou nestabilitou. Naproti tomu Česká republika začala psát své samostatné dějiny jako vzorný žák Západu a více než perspektivní čekatel na vstup do NATO a EU, kde se pak chtě nechtě bude muset zavřít a slovensko-ukrajinskou šedou zónu nechat v nevlídném počasí východního světa.
Nebyly to předpovědi marné. Slovensko opravdu ztrácelo zbytky dobré pověsti. Na různých summitech zůstávalo za dveřmi. Bylo vystaveno porušování zákonů. Činnost tajné služby hraničila se státním terorismem. Sklony vlády k autoritářství střídaly záchvaty nestability. Česko provedlo (a jak prohlásil tehdejší premiér, také dokončilo) transformaci. Ale všeho jenom do času. Dnes je zábavné pozorovat, jak české reformy nestačily a pravice bojuje jako lev, aby mohla napodobit nový kabát slovenského střihu. Na Slovensku se ve stejné chvíli levice snaží reformy zastavit a zvrátit. Slovenský premiér za osm let úřadování zažil čtyři české protějšky a nabízí se otázka: Kdo je tady nestabilní?
Tam i tady svoboda volby už nemá tu čerstvou chuť jako kdysi a místo téměř každého volí jen asi každý druhý. Bojovníci svaté volební války v obou zemích narážejí na otrlé publikum, které už ví, že chuť žvýkaček netrvá zase tak nekonečně dlouho, že prášek nevypere všechny skvrny dočista do čista a že ti opravdu svatí nemohou kandidovat do sněmovny, neboť jsou už dávno v nebi. Nakonec sice voliče stejně něco zvedne ze židle: cosi, co sahá od pocitu odpovědnosti přes víru v lepší příští až po skandál, který je samozřejmě načasován až na poslední 3–4 dny. Na tom slovenském se zatím jen pracuje, ale byl by v tom čert, kdyby se tam nenašla nějaká paní Kubicová.
A tam i tady je vše úhledně zabaleno profesionály z reklamních agentur, kteří vědí, že víc než myšlenka je vhodně zvolená barva a přiměřeně retušovaný úsměv.
Jeden rozdíl zde přesto je. Nejsilnějším českým rivalům se za pomoci médií povedlo prosadit personifikaci souboje dvou idejí do postav dvou lídrů a pěkně po americku ve stoje na obrazovkách pronášet své vize, nebo alespoň urážky protistrany. Důvodů, proč volební účast zde předčila očekávání a komunisté a lidovci v závěrečném součtu ostrouhali, je jistě více. Ale jedním z nich zřejmě bude toto finále kampaně, které vyneslo hned dvěma stranám více než 30procentní výsledky a ohlodalo voličskou základnu menších matadorů až na kost těch nejvěrnějších. Na Slovensku zatím taková personifikace chybí. Byť se nabízí.
Vyzyvatelem, o němž není pochyb, je Robert Fico. Sice upadajících, ale přece jen asi 30 procent preferencí (a nejméně osm let čekání) ho pasuje do hlavní role, ale chybí mu protějšek. Kdo by jím měl být? Vladimír Mečiar není alternativou. Pokud budeme čerpat z minulosti, ta jeho v čele slovenské vlády je ještě temnější než Ficova v KSČ. A pokud se omezíme na jeho dnešní přesvědčení, zjistíme, že Mečiar už dávno žádné nemá – kromě touhy vrátit se na výsluní. Křesťanští demokraté jsou vůči Ficovi jistě alternativou, ale nelze ji personifikovat. Chybí jim neoblíbený a rozčilující, a přece výrazný Čarnogurský. Nacionalisty díky prostořekému Jánu Slotovi lze personifikovat lehce a jsou alternativou proti komukoliv. Ale mít za jednu z hlavních postav kampaně neřízenou střelu, které by Miroslav Sládek nesahal po kotníky, na to je Slovensko už příliš kultivovanou zemí. Maďarská koalice je limitována svým etnickým vymezením. Liberálové jsou slabí, prapodivní a rozeštvaní. Ještě slabší komunisty limituje, že jsou to opravdoví komunisté. Zosobnění jiného nahlížení na svět, než nabízí Fico, tak má jen jednoho vážného kandidáta, kterým je premiér Dzurinda.
Jenže podezření, že reformy prosazoval i za cenu nečestných kroků, je až příliš, a roli hrdiny mu slovenská média nechtějí přiznat. Ani aktuální preference nedovolují postavit ho na televizní stupínek, stejných deset procent má kdekdo.
Někdo říká, že český volební systém kvůli eliminaci malých stran není příliš spravedlivý a mediální upřednostňování velkých stran ten dojem ještě posílilo. Na druhé straně – co je spravedlivého na tom, že místo 100 : 100 budou parlamentní poměry řízeny třeba čísly 39 : 25 : 20 : 19 : 17 : 11 : 10 : 9?
Volby mají být soupeřením srozumitelných směrů a základních linií. Česko se tomuto pojetí už přiblížilo, ve slovenském chumlu se ale zatím ještě ztrácejí.
Autor pracuje v ČRo 7 – Rádio Praha.