Kazuistiky z konce cesty

Ne každé lidské utrpení má jasný a snadno rozpoznatelný smysl, jako třeba porodní bolesti. Co je v trýzni skutečně důležité, může pochopit jenom člověk, který ji prožívá. Intervence jiného člověka může spočívat jen v pomoci hledat, vnášet víc světla, podpořit ho svým svědectvím, zkušeností a příkladem. Pomáhá též uvědomění, že člověk je obdařen schopností snášet utrpení. Rakouský psychiatr Viktor E. Frankl (1905–1997) na základě vlastní zkušenosti tvrdí, že v utrpení lze spatřovat poslání a úlohu. Ve své praxi jsem sice ještě neslyšel trpícího mluvit o utrpení tak šlechetně, jak o tom píše Frankl, ale viděl jsem lidi, kteří trpěli tak statečně, jako by se na ně ta slova vztahovala.

Odpověz životem

Už sedm let pravidelně navštěvuji sedmadevadesátiletou paní v domově důchodců, která je už třicet let upoutaná na lůžko. Vedl jsem s ní mnoho rozhovorů rozmanitého charakteru. Když jsme se jednou v rozhovoru dostali ke smyslu života, zeptal jsem se jí na něj. Její reakcí byl spontánní a srdečný smích. Pak mi odpověděla: „Dala by se o tom napsat tááááákhle tlustá kniha“ a rozpřáhla ruce. Řekla mi, že je na cestě k Bohu. Z jejího předchozího vyprávění jsem věděl, že prožila nelehký život: válka, nevydařené manželství, potom osamělost, nemoci a poslední desetiletí nemohoucnost. Nemá žádné blízké příbuzné ani vlastní dům, jen pokojík v domově důchodců. Když se jí zeptám, jak se jí daří, s úsměvem mi odpoví, že dobře, jen prý trochu hloupne. Několikrát jsem si uvědomil, když jsem od ní odcházel, že jsem jakoby nabitý energií, pozitivním myšlením a optimismem. Ta stará paní našla způsob, jak nést svůj úděl a nalézt smysl svého života, a to navzdory nepřízni vnějších okolností, či snad právě díky nim. Možná neumí složitě hovořit o smyslu svého utrpení a strádání, ale svým životem vyjadřuje přesvědčení, že odpověď našla. U ní jsem pochopil, že na otázku utrpení neexistuje odpověď intelektuální, ale pouze existenciální – tedy odpověď samotným žitím.

Nikdo to neví lépe

Některé případy překonávání bolesti mají dojemnou povahu: žena, jež přes svou těžkou nemoc myslí víc na své děti než na svůj zdravotní stav, nebo muž, který se zřekne nákladné léčby s odůvodněním, aby jeho děti měly zabezpečenou budoucnost. Při riskantních experimentech a studiích testujících nové léčebné postupy či léky na těžkých pacientech často slýchávám jako zdůvodnění souhlasu: „Ano, souhlasím, kéž by to někomu po mně pomohlo.“ Vzpomínám na jednu třicetiletou ženu, která se léčila na onkologickém oddělení s onemocněním v pokročilém stadiu. S nemocí bojovala už dva roky. Nikdo z rodiny nepřipouštěl, že by to mohlo skončit jinak než uzdravením, a i ona sama se v kruhu rodiny vyjadřovala optimisticky. Proto mě překvapilo, když mi v rozhovoru otevřeně řekla, že ví, že umírá, a je s tím smířená. Má však velkou starost o svého desetiletého syna – obává se, co s ním bude, až ona tu nebude. V tomto věku ji syn ještě potřebuje, navíc bude muset přežít její pohřeb a všechny ty nepříjemnosti. Utěšovalo ji, že za svého syna může aspoň obětovat své utrpení – snažila se je co nejdůstojněji snášet a zanechat tak synovi co nejkrásnější vzpomínku na celý život. Její snaha, aby mu byla vzorem i v této těžké situaci, jí dodávala obdivuhodnou sílu.

Výrazy zoufalství

Jiná kazuistika ukazuje, že lidé se mohou nacházet v situaci, s níž si sami nevědí rady, a potřebují nasměrování. V rámci mobilního hospice docházím k různým paliativním, většinou onkologickým pacientům. Vzpomínám si na asi pětatřicetiletou Janu, jež byla v terminálním stadiu onkologického onemocnění s četnými metastázemi. Samo onemocnění trvalo asi šest let a já jsem ji provázel posledních pět měsíců před smrtí. Oslovil mne její manžel, jenž zpozoroval, že přes celkem dobře zvládnutou terapii bolesti se z ní stávala nesnesitelná manželka a matka. Hlavně ke svým dětem, k pětileté Zuzce a devítiletému Pavlovi, se začala chovat velmi špatně. Na děti i na manžela byla arogantní a nepříjemná. V rodině vytvářela takové napětí, že když pak ke konci přicházel Pavel domů, ptal se už ve dveřích „Je máma už konečně mrtvá?“ a děti do jejího pokoje ani nechtěly chodit. Manžel si s tím nevěděl rady. Obrátil se na mne s prosbou, abych jí pomohl nalézt vnitřní mír. Ženu jsem začal pravidelně navštěvovat. Nikdy jsem ale nebyl svědkem nepříjemností, které mi členové rodiny popisovali. Se mnou byla Jana taková, jakou ji znávali předtím. Její manžel mi někdy volával i v noci, abych přišel, nebo abych si s manželkou aspoň telefonicky popovídal. Její chování bylo záhadou i pro mne. Rozuzlení přišlo asi tři týdny před smrtí. V jednom z posledních rozhovorů mi prozradila své tajemství. Řekla mi, že když pochopila, že jí zbývá už jen několik měsíců, rozhodla se to manželovi a dětem ulehčit a zařídit to tak, aby ji začali nenávidět a neplakali, až odejde. Proto začala hrát nesnesitelnou a protivnou, ačkoli svou rodinu ve skutečnosti milovala. Manželovi přikázala, aby ji dal pochovat ve sto kilometrů vzdálené vesničce, kde žili její rodiče – chtěla mu umožnit odpoutání, aby si po její smrti mohl najít novou ženu a zařídit život. Poté následovala moje intenzivní intervence.

Jana měla dobrý úmysl, ale způsob, jakým ho realizovala, byl výrazem zoufalství. Nedokázala najít lepší způsob, jak pomoci svým drahým, aby se netrápili. Výsledkem však bylo, že ještě za života trpěli všichni. Doba, kterou jsem měl na práci s ní, bohužel omezovala prostor na případné větší pokroky a na nápravu ve vztazích. Příběh ukazuje, že najít orientaci v utrpení je náročné a doprovázející vztah může účinně pomoci.

Každá životní situace může člověka zušlechťovat, ať už tím, jak ji utváří, anebo tím, jak ji snáší. Ne vždy má člověk možnost formovat si život podle svých představ. Za všech životních okolností však lze najít smysl ve snášení svého údělu. Smysl lidského života neurčuje jen tvorba hodnot a prožitky. Jsem přesvědčený, že život je možné naplnit i přijetím utrpení – jeho prostřednictvím člověk může dozrávat a růst a nechat se utrpením obohatit a posílit.

Autor je katolický kněz a psychoterapeut.