Navzdory svým osudným omylům

Vzpomínky Eduarda Goldstückera vyšly ve dvou svazcích. První zahrnuje léta dětství na Slovensku a posléze na filosofické fakultě v Praze (1913–1945). Doslov k této knize (vyšla roku 2003) napsala Lenka Reinerová a zakončila ho slovy: „Eduard Goldstücker byl člověk, který (…) na pozadí převratné doby a navzdory jí a svým osudným omylům se vždy a všude zastával lidských práv.“ Teď vyšel druhý svazek (1945–1968), a kdyby měl mít opět doslov, nebylo by lepšího zakončení, než jaké kdysi použila L. Reinerová.

Tento díl se vrací k letům 1945–1968, a neobsahuje tedy ani poslední léta po návratu z exilu do vlasti (Goldstücker zemřel roku 2000).

Zásluhu o zkompletování svazku mají jeho dvě dcery Anna Grušová a Helena Vávrová, neboť – jak píší – „z druhé části byly dokončeny jen některé pasáže. Zbytek zůstal pouze namluvený na kazetách (…) jako rozhovory s Jřím Grušou – iniciátorem myšlenky memoáry sepsat.“ Dcery dodávají, že kniha „může postrádat tatínkovu brilantní stylistiku“. Zato jsou tu autorova životopisná data a rejstřík k oběma titulům.

Zásluha o Kafku

Goldstücker byl osobností s mnoha zájmy, na slovo vzatý germanista, diplomat, vysokoškolský profesor, inicioval akce, které měly široký společenský ohlas – zejména Kafkovskou konferenci v Liblicích. Ta přesáhla svým významem původní záměr organizátorů a skoncovala s primitivním chápáním nejen díla Kafkova, ale zasadila tvrdou ránu ochotnickému pojetí takzvaného socialistického realismu. Ještě dlouhou dobu po konferenci probíhala polemika mezi enderáckými vědci a obhájci konference. Goldstücker nyní prozrazuje, že nejtupější odpůrce Kafkova díla Alfred Kurella žil mnoho let v Moskvě, takže vlastně byl víc moskevský než enderácký. Goldstücker potom ještě měl příležitost obhajovat Kafkovo dílo před podvrhem Gustava Janoucha Rozhovory s Kafkou.

Ve světě politiky

Mezi jeho „zájmy“ patřila ovšem jako všudypřítomný element politika. Setkal se s mnoha významnými lidmi a v knize podává jejich osobité charakteristiky. Vyslovuje se i k Janu Masarykovi, jehož vidí především jako „uměleckou osobnost“. Masaryk podle něj věděl o nebezpečí, jež mu hrozilo ze strany psychicky nemocné matky, a když Goldstücker uvažuje o jeho údajné či skutečné sebevraždě, připomíná, že v oněch hodinách měl v bytě rozloženy dopisy a telegramy, v nichž mu lidé spílali za ochotu být členem Gott­waldovy vlády. Goldstücker je přesvědčen, že „obojí je myslitelné“, totiž dobrovolný odchod ze života i násilná smrt.

Při setkání se Slánským, brzy potom osočeným a popraveným, si všímá jeho oddanosti Klementu Gottwaldovi, takže vylučuje to, z čeho Slánského vinila obžaloba. Neméně pozoruhodné jsou postřehy nad Zdeňkem Nejedlým; „markantní rozdíl“ mezi jeho předválečným a poválečným chováním Goldstücker vysvětluje neukojenou ctižádostí (která byla svým způsobem podobná té Václava Černého), nesplněnou ambicí, jež ho ponoukala k neustálé aktivitě.

O Gottwaldovi si myslí to nejhorší, podezírá ho, že za válečného pobytu v Moskvě poznal Stalinovu hrůzovládu, takže „z něj měl panický strach“, a označuje ho za „zbolševizovaného komunistu, stalinistu“. Po úmrtí G. Dimitrova prý se Gottwald opil do němoty a opakoval jednu větu: „Trávěj to jako krysy, trávěj to jako krysy.“ Především Gott­waldovou vinou se Československo nepokusilo po takzvaném vítězném únoru uhájit své právo na vlastní cestu k socialismu a „nastala naprostá jednota se Sovětským svazem“.

Diskusi nejspíš vyvolají části zabývající se rokem 1968 a přepadením Československa (pro Goldstückera osobně to znamenalo další exil). Za politickou chybu považuje dvě události: výzvu 2000 slov a pokus o obnovení sociální demokracie. Zdá se mi, že tady není Goldstückerova analýza zcela přesná. Domnívá se totiž, že „Československo mělo vnitřně všechny podmínky k tomu, aby demokratizační proces úspěšně dovršilo“.

Židovství a komunistický kriminál

Goldstücker se nemohl vyhnout židovské otázce. Je pro něj příznačné, že když byl jmenován vyslancem v Izraeli, upozornil příslušná stranická místa, že je nevhodné do izraelského státu posílat Žida, ovšemže marně. Své židovství nikdy nenesl jako tíhu, naopak si uměl na účet tohoto „údělu“ zažertovat. Když se sešel v bytě Františka Langera s Maxem Brodem a po chvíli se k nim připojil Arnošt Kolman, „arcikomunista“, poznamenal, že na jednom místě sedí ve vzájemné shodě čtyři Židé: český spisovatel, německý spisovatel, občan židovského státu a komunista – sovětský revolucionář. K tomu ovšem nutno dodat větu z prvního dílu („Opravdu mě tíží můj středoevropský židovský osud? ...na mne si počíhal přesně tam, kde jsem to nejméně očekával.“), v níž naráží na své zatčení, což je kapitola, ve které hrají roli i V. Kopecký, L. Štoll a J. Taufer.

Goldstücker byl zatčen čtyři dny před svými čtyřicátými narozeninami, spolu s Richardem Slánským, bratrem popraveného Rudolfa. V Leopoldově zůstal čtyři roky a jedenáct dní, po rehabilitaci mu bylo vyplaceno 50 000 Kč. Ani ve vězení nepropadl zoufalství, byť neměl žádný styk s rodinou. Setkal se tu ovšem s mnoha lidmi nejrozmanitějších životních osudů. Původně byl odsouzen k trestu smrti, poté na doživotí, takže těch odsezených málem pět let mu připadalo jako výhra. V textu se objevují desítky zajímavých postav, z nichž každá mu svým způsobem dala poučení, takže Goldstücker ta trpká léta shrnul: „Prožitek vězení měl pro mne dalekosáhlý důsledek, jímž bylo rozhodnutí, že se budu napříště řídit jen vlastním rozumem a zkušeností.“

To ovšem nijak nevylučovalo, aby se znovu hlásil jako člen komunistické strany a doplatil příspěvky za uplynulá léta. Byl zkrátka také „lapen do pasti“, jeho „víra byla silnější než kritický postoj“, jak zdůrazňuje na jiném místě.

Jedním z mužů, kteří ho nejvíc iritovali, byl Jiří Taufer. Stýkali se přátelsky, a tak si s ním potřásal rukou. On ji měl „extrémně chladnou“. Goldstücker, jak píše, ovšem netušil, že je to ruka člověka, který „se bude podílet na kampani proti mně“. Když se na Taufera v těžké chvíli obrátila jeho manželka Marta, přijal ji sice, ale celou dobu ji přesvědčoval, že Eduard je ve vězení jako zrádce právem. Čtenáře znalé Fučíkovy Reportáže psané na oprátce jistě zaujme zmínka o tom, že Adolf Kolínský, který Fučíkův rukopis vynesl, jej odevzdal Vojtěchu Dundrovi, generálnímu tajemníku sociální demokracie, a ten ho „předal komunistům“. „Když mi pak kniha přišla do rukou,“ říká později Goldstückerův spoluvězeň Dundr, „co z ní udělali, bylo něco úplně jiného, než co jsem četl.“

Osobně jsem poznal Eduarda Goldstückera ihned poté, co se navrátil z vězení, když mi ho představila má tehdejší kolegyně v Literárních novinách Františka Faktorová (v textu rovněž zmíněná), a s potěšením jsem zveřejňoval jeho články. Věděl jsem, že tento český intelektuál s hlubokými vědomostmi vší energií pomáhá zvyšovat prestiž naší kultury.

Autor je literární kritik.