Bujón vzduchu

Absolvent Literární akademie Josefa Škvoreckého Václav Chochola vydal předloni prvotinu Třísky do masa, jejíž styl jsem označil za minimalistický, protože takříkajíc šetřil slovy, vynechával tu podmět, onde přívlastek či přísudek. V nové knize Děti z krechtů v této tendenci pokračuje, ba zvýrazňuje ji. Jeho věty nejsou odvážně klenuté, ale rozpadají se do krátkých úseků, někdy jednoslovných, a vyzývají tím čtenáře, aby si souvislosti domýšlel, aby s vypravěčem spolupracoval, aby stále udržoval pozornost. Protřelý vypravěč někdy klame, svá tvrzení zpochybní, popře či je vydává za cosi obrazného, snového, neskutečného, za jakýsi bezděčný výmysl.

Hlavní postavou je Ignác, Igi, Iginek, plachý, samotářský chlapec, později ovšem muž, ale jeho nechuť k společenské zábavě, ke kamarádství je trvalá. Touží být sám. Žije s otcem a matkou v Brodě, kde je cukrovar, který uchovává řepu v krechtech. V jejich tmě, opuštěnosti a labyrintu chodeb zkoušejí svou odvahu chlapci, kteří se těchto „obludností“ nehrozí. Ale Ignác se sestupu do krechtů bojí, děsí se i prasklin, mohou se rozevřít a uvěznit.ho, je to vlastně soutěska, hrozivá, nebezpečná. Je prostě „srab“. Maminka se o chlapecké hře na odvahu dozví a vynutí si na synovi, Iguškovi, aby slíbil, že do krechtů se nebude prodírat. Ale Igi přece jen proleze, víko krechtu za ním duchne – odtud tedy slovo Duch – a on sklidí uznání spolužáků: „Ty vole. Tys byl dobrej. Ty vole.“ Taky Ignác říká „ty vole” a připadá mu to sladké a jako by mu to „lezlo po těle“. Zhýčkaný jedináček se učí být hrubý, ta hrubost není v něm. Jinou, asi větší bázeň v něm vzbuzuje představa, že se rodiče rozvedou. Otec pojednou služebně postoupí do vyšší funkce a rodina se stěhuje do Prahy. Ignác se tu cítí ještě osiřelejší. Matka duševní labilitu syna vycítí, proto s ním jde za psychiat­rem, ten však po vyšetření konstatuje, že chlapec „má všechno pod kontrolou“. Proto má dovoleno jít na čundr. Chce být sám.

Na své cestě potká učitelku, která ho dost nevybíravě svede. Vypravěč to popsal jako cosi děsivého: „Rozlila se na něj. Prudce a beze slov, prasklinou v hrázi. Sevřela Ignáce v náruči a zaskučela čímsi silným. Jen nastavoval ústa, ne – uhýbal, skoro jako by ho chtěla ohryzat na kost ta žena, celého, ústa, hlavu, ruce, krk. Strhla ho k zemi. Prali se. O tričko, o vlasy, o prso. Žádná slova. Třou se nahá těla, třou se jako ryby, němá. Jen občas to zaskučení…“ Poté mu ta žena řekne: „Potřebuju to.“ A zmizí ve tmě.

Ignác dospěje a je zaměstnán. I tady „je mimo partu“. Vrtá mu hlavou, zda strýc Hanlock z Černého jezera, jímž ho strašil v dětství otec, měl nějaký reálný základ. V tom mu pomůže další žena, která zjistí, že v databázi jméno neexistuje, ale přemyčkou by to mohl být Herbert Klanoch. Hospodský v obci Černé jezero potvrzuje, že Klanoch si sem nechával posílat poštu. Ale Klanoch zmizel a zanechal pouze na ostrově opuštěný dům… Až kamarádům Ignác přiznává, že si trochu „vymejšlel“. „Psal jsem si hezkej život,“ přesvědčuje i sám sebe. A závěr příběhu se nese v témž tónu, uvědomuje si, že „pořád musí někam utíkat. Před lidma, před městem… Nechci bejt dospělej, ale neumím bejt dítě, nechci bejt s lidma, ale ne­umím bejt sám… Možná mi bylo nejlíp v těch krechtech.“

Třebaže výsledný dojem z knihy je pocit roztříštěnosti, tvarové nescelenosti, představuje druhá Chocholova próza – nechtěl bych ji označit za román – vypravěče se značnou tvůrčí odvahou. Autor se nebál riskovat, prosadil svou představu soudobé prózy bez popisnosti a stylistické krásy. Škoda že jeho metafora je leckde násilná („desky blahosklonně rozevírají stehna stránek“, „bujón
vzduchu, který je na skladě jen s jarem“, „míchačka začala šplíchat, co sežrala“ apod.). Text je, snad taky trochu navíc, prošpikován výrazy novodobého krátkodechého slangu, zjevně inspirovaného počítačovým jazykem (najtšift, gúgly, pixely, yahúy aj.). Přesto Chocholovo pokoušení češtiny je pro jeho autorský vývoj příslib.

Autor je literární kritik