Susumu Yokota

Existuje spousta hudebníků, ze kterých tryskají nahrávky jak z právě vybuchlého vulkánu. Vzpomeňme Pete Namlooka a jeho jednu desku za čtrnáct dní. Neméně protáhlým seznamem vydaných nosičů se může chlubit třeba dubový specialista Bill Laswell, ambientní šaman Steve Roach nebo psychedelická úderka Legendary Pink Dots. Pokud se podíváme na Japonsko, i tam najdeme pár workoholiků, kteří jako by ze studia ani nevycházeli. Krom industriálních Merzbow a Aube, psychedelika Kawabata Makoty a jeho Acid Mothers Temple tu máme také elektronického všudybyla Susumu Yokotu, jehož nová deska je i po desítkách nosičů, vyšlých pod nesčetnými pseudonymy, krokem do nového teritoria. Ještě nikdy Yokota nevydal tak písničkovou desku, na které mu navíc hostují hned čtyři vokalisté.

„Za vším hledej ženu“, říká jedno moudré pořekadlo. U této desky to platí dvojnásob. Nebýt série mnoha náhod, dnes bychom toto CD na světě neměli. Vše začíná v Lelekovicích u Ivy Bittové rozhovorem s jedním australským hudebním publicistou. Ten po nějaké době posílá Bittové desku jí neznámého Susumu Yokoty s dovětkem, že by se jí materiál na albu mohl líbit. Trefil se do černého a již brzy přistává japonskému solitérovi ve schránce e-mail s nabídkou na spolupráci. Neuplyne zas tak dlouhá doba a Bittová nahrává ve studiu u Ivo Viktorína vokály k osmi trackům, jež Yokota promptně připravil. Rýsuje se základ alba, které se bude zásadně lišit od předešlé řady instrumentálních skvostů jako Sakura nebo Symbol (viz Hudební zápisník v A2 č. 3/2006), a to především vokálním ženským elementem v hlavní roli. Kromě brněnské alternativní hvězdy Yokota v tutéž dobu potkává ještě basového snivce Marka Bleazleyho alias Rothka, jenž přivede k nahrávání alba zpěvačku Caroline Ross. Do třetice umělec osloví domácí pěvkyni Kahimi Karie, žijící v současné době ve Francii. K pomyslnému globálnímu uzavření kruhu pak ještě napomůže nahrávka s vokálem ve Francii narozeného, v New Yorku žijícího a v Japonsku velmi populárního DJe Alexe From Tokyo. Základ alba Wonder Waltz je na světě.

A jak to nakonec všechno dopadlo? Kdo se v Yokotově diskografii alespoň trochu orientuje, ví, že si úspěšně namočil prsty v houseové, dubové i IDM omáčce. Navíc v posledních letech složil několik eklektických poslechových nahrávek, které konečky prstů sahají až někam k vážnohudební avantgardě s etnickými elementy. Wonder Waltz je zase tak trochu na půli cesty mezi mnoha těmito styly. Na začátek tu máme downtempo s valčíkovým klavírem (rytmus, jenž dal desce její titul, se na albu ještě několikrát objeví) a jemnou indie-elekronickou baladu ve stylu současné Björk. Čekání na Ivu Bittovou prodlouží kalimbová instrumentálka Capital Of Daisy, která jako by vypadla právě z desky Symbol. Pak už přichází Bittová v houseovém rytmu se zasmyčkovanou kytarou a kosmickými zvuky za zády. V následující futuristicko-digitální Pegasus 150 dokonce nasedne na virtuálního oře a metodou start – cíl vítězí s mnoha vlastními backvokály coby sparringpartnery, kteří jí kryjí záda. V podobně rozmanitém duchu se nese i zbývajících devět skladeb. Iva Bittová má nakonec na desce čtyři vokální příspěvky (skladba Strma a Uzka má i český text Olgy Černé) a ve dvou skladbách slyšíme její vysamplované housle. Pokud mám přirovnávat, tak se mi dere na mysl paralela s nezávislým projektem Marka Van Hoena jménem Locust, který ze stejně nezávislého, instrumentálně elektrického koutu vystoupil v roce 1997 s deskou Morning Light, plnou hostujících vokalistů a strhující melancholické atmosféry. Podobně působí i Wonder Waltz – s tím rozdílem, že Susumovo hračičkářství nepostavilo melodii do úplně vedoucí úlohy: kolegiálně se dělí o místo s atmosférickými i rytmickými ruchy, lupanci a všemožnými sonickými útržky odkudkoliv. Toto čerstvé album má punc experimentálního elektronického dobrodružství s popovým tahem na bránu. Na světovém šampionátu by to dotáhlo alespoň do semifinále.

Autor je šéfredaktor Rádia Akropolis.