Československá studená válka v Africe

Několik málo dosud vydaných původních prací, sledujících příběh československé diplomacie „mezi únorem a lednem“, zpravidla strádá jedním výrazným deficitem: opírá se totiž většinou jen o dokumentaci z českých archivů. Což je i vzhledem k hojným zahraničním cestám některých akademických celebrit věc přinejmenším podivná.

Zídkovi, který je povoláním novinář a ambicemi a erudicí historik, se výše uvedené chybě podařilo vyhnout. Dějinám francouzské Afriky a vztahům komunistického Československa k ní se věnuje systematicky a dlouhodobě. Kromě několika popularizačních i odborných statí ke sledovanému tématu napsal pro stejného nakladatele i popularizační Dějiny Mali. Z recenzované knihy, navazující na autorovu disertační práci, je to znát. Množství archivních fondů, které Zídek prošel, je úctyhodné. Detailní znalost svazkové agendy osob, jejichž působení v diplomatických službách bylo jen svého druhu krytím jejich skutečné role agentů rozvědky, není v soudobém dějepisectví běžnou věcí, a podařilo-li se autorovi takto přispět k dotváření standardů, pod něž budoucím historikům jejich profesní čest nedovolí klesnout, pak vykonal záslužnou práci. Samozřejmostí není ani práce s parlamentními či bankovními fondy, o masmédiích nemluvě. Tím, k čemu se česká historiografie – totiž ta jeho část, která se odhodlala vstoupit na pole studia zahraniční politiky – zpravidla nechce či neumí odhodlat, je naplnění na pohled zcela přirozeného požadavku na orientaci v pohledu a v postojích druhé strany, tedy v případě Zídkovy knihy Francie a její zahraniční služby. Tuto znalost autor načerpal při svém studiu v archivu francouzského ministerstva zahraničí v Paříži a armádního archivu ve Vincennes – a využívá ji zejména v závěrečné kapitole své monografie. Pasáže pojednávající o francouzském pohledu na komunistické Československo, o jeho vývoji a dobových modifikacích, doložené citacemi z velvyslaneckých raportů, patří ke klíčovým, materiálově nejpřínosnějším místům knihy. Zídkovi se podařilo vyhledat i dvacet pět aktérů tehdejších dějů a přimět je k poskytnutí svědectví: Najdeme mezi nimi zpravidla bývalé diplomaty, ale i afrikanistu Luboše Kropáčka či historika Alexandra Orta, v letech 1957–1970 zaměstnaného v Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii.

S heuristickou pečlivostí (kniha má kromě obsáhlé bibliografické přílohy 851 poznámek) jde ruku v ruce autorův přesný a věcný styl. Kniha je přehledně a promyšleně strukturována, její členění do tří výraznějších celků – první z nich mapuje instituce, mechanismy a koncepce československé politiky vůči francouzské Africe, druhý je konkretizuje na příkladu jednotlivých afrických zemí a třetí je věnován vztahům Československa a Francie – vzbuzuje dojem harmonie až symfonické. Jmenný rejstřík a mapa by čtenáři orientaci v knize sice ještě usnadnily – to už je však spíše tip pro nové a třeba rozšířené vydání. Zídek ví – a ani to není v kontextu české historické vědy čímsi zdomácnělým -, že zahraniční politiku komunistického státu nevytvářelo podle pokynů politbyra jen resortní ministerstvo a zvláštní služby, ale celý komplex vzájemně propojených institucí, mezi nimiž hrály podstatnou roli i formálně nevládní organizace a sdělovací prostředky.

Zídek prokázal, že je s to zvolené téma umně včlenit do širšího kontextu dějin studené války, jejíž jednotlivé etapy výstižně charakterizuje. Teze o stalinské zdrženlivosti vůči rozvojovým zemím, vystřídané optimistickým elánem, s nímž vožďovi nástupci začali přistupovat ke třetímu světu jako k vítanému instrumentu ve velmocenské strategické hře a který byl kromě eskalující dekolonializace umožněn i oslabováním ideologického ostří, je obecně vzato jistě platná. Litovat lze snad jen toho, že se politice SSSR a jeho satelitů ve Stalinově éře vůči Africe přece jen nedostalo poněkud podrobnější charakteristiky; i to, že téměř žádná nebyla, mělo přece své příčiny, souvislosti a důsledky. Zídek dokládá, že v reakcích na některé africké záležitosti postupovalo československé vedení radikálněji či pohotověji, než si mohlo dovolit nebo než chtělo samotné sovětské politbyro – výmluvný je v tomto ohledu československý pokus zorganizovat širokou mezinárodní kampaň proti pokusným francouzským jaderným výbuchům v saharském Reggane, posléze ztlumený z Kremlu (s. 67-70). Cenné poznatky by ovšem mohlo přinést hledání odpovědi na otázku, zda a nakolik českoslovenští představitelé koordinovali své politické, zpravodajské a vojenské aktivity vůči francouzské Africe s ostatními svými spojenci; zda totiž šlo o vztah koordinace, či konkurence, resp. o kombinaci obojího. Zídek se v této souvislosti dotýká jen Polska, které s Československem v těchto souvislostech spojil například skandál kolem lodí Slovenija a Lidice, vezoucích dodávky zbraní alžírské Frontě národního osvobození a posléze zadržených Francouzi (s. 79–82). Fakt, že se oba spojenecké státy v tomto případě zachovaly jako dvě vzájemně loajální větve jedné mafiánské famiglie, nevylučuje rivalitu v jiných záležitostech. Širší rozpracování by zasloužila i otázka, zda mělo Československo nějaký zvláštní zájem právě na vztazích k zemím francouzské Afriky, anebo šlo jen o součást komplexnější strategie vůči celému černému kontinentu? Částečnou odpověď poskytuje závěrečná kapitola, jež ukazuje, jak se pražské vládnoucí kruhy snažily manipulovat s kartou někdejšího československo-francouzského přátelství ve snaze zabránit usmíření na ose Paříž-Bonn v de Gaullově éře.

I přes tyto připomínky však kvality Zídkovy knihy vyvolávají naléhavou otázku, která musí být nasměrována do akademických či univerzitních kruhů: Proč tento autor dávno nepůsobí v některém z ústavů Akademie věd či na vysoké škole? Česká historická věda na tom není tak dobře, aby si mohla dovolit tohoto historika opomíjet.

Autor je historik a vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky.