Dotkli jsme se citlivého tématu

Co vedlo k vytvoření polského Institutu národní paměti?

Institut byl založen koncem devadesátých let. Parlament rozhodl, že je potřeba vytvořit instituci pro studium období, kdy Poláci žili pod dvěma totalitarismy, německým a sovětským, která by uspořádala a zveřejnila příslušnou dokumentaci. Zahájit činnost IPN bylo možné až v roce 2000, kdy byl do čela Institutu zvolen profesor Leon Kieres, právník a senátor. Současným předsedou je profesor Janusz Kurtyka. Podle zákona tvoří IPN tři hlavní odbory. Vyšetřovací odbor připravuje obvinění proti těm, kteří v letech 1939–89 potlačovali právo Poláků na nezávislost. Vyšetřovací odbor má jistou autonomii. Jeho ředitel, profesor Witold Kulesza, je místopředsedou IPN. Prokurátoři jsou podřízeni i ministrovi spravedlnosti, který je v Polsku současně generálním prokurátorem.

A co je náplní činnosti dvou zbývajících odborů?

Archivní odbor se vytvářel tři roky, tolik let bylo totiž potřeba, aby se shromáždily všechny dokumenty. Je jich zhruba 80 běžných kilometrů. Kterýkoli polský občan, který ví nebo se domnívá, že byl perzekvován či sledován v období PLR, může zažádat o to, aby mu byl přiznán statut poškozené osoby. Má nárok na zpřístupnění příslušných dokumentů, což vyřizuje právě archivní odbor.

Třetí odbor, jehož jsem ředitelem, je Úřad veřejného vzdělávání. Celkem má IPN okolo tisíce zaměstnanců, můj úřad zaměstnává kolem dvou set osob. Náš vědecký výzkum probíhá jak v centrále, tak v jedenácti oblastních odděleních a delegaturách.

Jaké máte publikační výsledky?

V nakladatelství IPN bylo vydáno několik set knižních a časopiseckých titulů. Vydáváme tři časopisy, jeden popularizační a dva čistě vědecké. Kromě toho pořádáme tematické výstavy z nejnovějších polských dějin. Velmi často je doprovází konference nebo panelová diskuse a konají se ve velkých městech i v malých městečkách. Organizujeme také přednášky pro učitele.

Jak hodnotí činnost IPN ostatní polští historikové? U nás během diskuse o založení českého Ústavu paměti národa prohlásil historik Zdeněk Jirásek, rektor Slezské univerzity v Opavě, že si není vědom výrazné změny kvality polské historiografické produkce od založení IPN...

S takovým tvrzením bych rozhodně polemizoval. Značnou část vědeckých pracovníků IPN tvoří vědci, kteří byli známí už před založením Institutu. Přešli z Polské akademie věd a z nejvýznamnějších univerzit. Máme také velmi mnoho žádostí od uchazečů o zaměstnání. Jde o lidi se značným nadáním, které ovšem nejsme s to všechny zaměstnat. Dobří autoři, a to i ti, kteří v Institutu nepracují, často citují naši produkci anebo se opírají o dokumenty uložené v našich archivech.

Změnila se nějak činnost IPN po vítězství pravice v loňských parlamentních volbách?

Obě vítězná politická uskupení, tedy Právo a spravedlnost i Občanská platforma, se přes svou vzájemnou konkurenci shodli na tom, že IPN je důležitou institucí a že její roční rozpočet musí být co nejvyšší. Na rok 2006 jsme tedy poprvé získali komfortní rozpočet. Senát nám ho ostatně ještě zvýšil. Předchozí vláda Svazu demokratické levice nám rozpočet naopak rok od roku snižovala.

V Česku se často objevuje názor, že v dokumentech zvláštních služeb je obraz reality výrazně deformován. Je možné prověřit jejich věrohodnost?

Nikdo nezpochybňuje dokumenty gestapa nebo NKVD. A ministerstvo vnitra, dříve ministerstvo veřejné bezpečnosti, realizovalo přesná zadání Polské sjednocené dělnické strany. Fungování ministerstva nestálo na sebeobelhávání, ale na odhalování činnosti „nepřátelského prostředí“, tedy všeho, co potenciálně mohlo ohrozit nebo zničit komunistický systém.

Je ale fakt, že věrohodnost těchto dokumentů může být z určitého úhlu pohledu zpochybňována. Historik nejnovějších dějin má samozřejmě k dispozici stejné nástroje jako v případě jakékoli jiné výzkumné práce. Profesním návykem historiků je hledání dalších zdrojů, což se však velmi často nedaří. Někdejší agenti nechtějí mluvit – odmítají to, dávají najevo nezájem, vymlouvají se, že si nic nepamatují, anebo se před historiky schovávají.

Jak vaši práci poznamenaly skartace, na které měl poslední komunistický ministr vnitra, generál Czesłav Kiszczak, který působil i v Mazowieckého vládě, deset měsíců času?

V letech 1989–90 došlo k cílenému ničení dokumentů, zejména takzaných živých. Byly také za podivných okolností vyjímány z archivu, aby bylo možno je používat v tehdejší politické hře. IPN byl založen mimo jiné i proto, aby tuto, pro demokracii zhoubnou tendenci zastavil a aby se dostupnost těchto materiálů stala společenskou normou.

Podle přibližných propočtů bylo zničeno přes 80 % dokumentů, zejména z osmdesátých let. Hojně byly postiženy osobní svazky, a proto jsou možnosti odhalit agenturní práci jednotlivých občanů velmi omezené. Jsou potíže i při mapování mnoha aspektů činnosti Podzemní Solidarity v osmdesátých letech. Podobně to komplikuje výzkum problematiky geneze kulatého stolu, tedy hledání odpovědi na otázku, proč se v roce 1989 partner v rozhovoru s komunisty objevil právě v tom, a ne jiném složení.

Jako historik se věnujete vztahům církve a státu v PLR. Jaké jsou nové poznatky v této oblasti?

V lidovém Polsku byla církev nejdetailněji a nejdéle sledovanou institucí. Nejsilněji vzdorovala komunistické praxi v letech 1944–1989. V období PLR bylo na kněze shromážděno několik desítek tisíc svazků.

Teprve s vědomím rozsahu represe je možno pracovat se skutečností, že část kněží toto napětí nevydržela, podlehla vydírání a nátlaku a stala se součástí struktury tajných spolu­pracovníků. Vězeními PLR prošlo kolem tisíce kněží, tedy asi 10 % celého kněžského stavu. Kněží byli zabíjeni tím či jiným způsobem.

Byly nad nimi vykonány i rozsudky smrti?

Bylo jich velmi málo. Kněží, kteří byli zavražděni „neznámými pachateli“, bylo rozhodně více. Na následky pobytu ve vězení nepochybně zemřel kněz Findysz, který byl jako první oběť komunistického totalitarismu v Polsku prohlášen za blahoslaveného. Jednotlivé případy známe ze sedmdesátých a osmdesátých let. Chronologicky vzato, šlo o kněze Romana Kotlarze, který byl v roce 1976 zavražděn v Radomi „neznámými pachateli“. V roce 1984 následoval kněz Jerzy Popiełuszko.

V souvislosti s případem polského dominikána Konrada Hejma, jehož spolupráce se zvláštními službami PLR je předmětem veřejné diskuse, se IPN dostal do sporu s některými církevními představiteli. Pozornost vyvolala kniha historika Petera Rainy Anatomie lynče, která postup IPN ostře kritizuje.

IPN se svým prohlášením, že byl otec Konrad Hejmo tajným spolupracovníkem s krycím jménem Dominik a operativním kontaktem s pseudonymem Hejnal, a to přinejmenším od konce sedmdesátých let až do roku 1988, vstoupil do kontextu tragického, ale hluboce duchovního zážitku smrti Jana Pavla II. Tato skutečnost vyvolala velmi rychlou a zásadní polarizaci postojů, ve které se fakta stala méně důležitými.

Možná právě proto, že šlo o první významný případ kněze-spolupracovníka, který IPN odhalil, byla celá věc velmi tvrdě zpochybněna různými autoritami v různém prostředí. Tenze kvůli tomu vyvstaly i v dominikánském řádu, v polské církvi, a nakonec i v celé společnosti. Polemika mezi Peterem Rainou a autory příslušné zprávy, a ještě mnohem ostřejší polemika mezi otcem Jackem Salijem a mnou, zveřejněná v deníku Rzeczpospolita, to vše svědčí o tom, jak citlivého tématu jsme se dotkli.

Peter Raina celou věc diagnostikuje jako lynčování kněží, v jehož pozadí údajně stojí političtí liberálové a levice. Jak tomu rozumět v souvislosti s loňským volebním vítězstvím konzervativní pravice, které IPN umožnilo rozšířit pole působnosti?

Vědci pracující v IPN se neřídili a neřídí politickými záměry. Děláme prostě svou historickou práci. Jako lidé, kteří mnoho napsali o vztazích mezi církví a státem, jsme se snažili ukázat, jak církev vedla národ v boji s komunismem. Ne všichni představitelé církve dokázali s komunismem bojovat stejným dílem a stejným tempem. Případ otce Hejmy otevřel jistou badatelskou cestu. Pozitivní postavy, ať už jde o kardinály Wyszyńského a Wojtyłu či o primase Glempa, ukazují, že poctiví a dobří kněží mohli s funkcionáři bezpečnosti vyběhnout s vysvětlením, že s nepřáteli církve nelze spolupracovat. Církev jako celek svůj zápas s komunisty vyhrála, což ale neznamená, že se slabí lidé jako otec Hejmo či profesor Michał Czajkowski nemohli v jistém okamžiku zlomit a vydat se do rukou bezpečnosti, která dokázala umně využít jejich slabých míst.

Pokládáte za nutné a správné, aby se církev i v ostatních postkomunistických zemích připravila na podobnou zatěžkávací zkoušku? Jak by to podle vás měla udělat?

Myslím, že není jiná alternativa. Dokumenty tajných služeb se stávají „veřejným vlastnictvím“, zveřejňují se a publikují, a budou mezi nimi i v budoucnu takové, které se týkají tajných spolupracovníků z řad kléru.

V polské církvi podle mého názoru příliš dlouho trvala éra klidu – a zveřejněné případy polské biskupy zaskočily. Platný zákon o IPN jim mohl ozřejmit, že se to jednou stane, protože poškozené osoby mají právo seznámit se se jmény lidí, kteří na ně donášeli – a naložit s těmito informacemi, jak uznají za vhodné. Zdá se, že nejlepším řešením je vytvořit historické komise na diecézní úrovni. Ty by, než dojde k medializaci, měly stihnout téma konfidentů v církvi zpracovat, aby byli připraveni, až začnou být různým způsobem a s různými cíly tyto věci zveřejňovány. V několika diecézích, mezi nimiž byla první diecéze tarnovská následovaná krakovskou a lublinskou, takové komise již pracují a je šance, že bude-li příslušná diecéze konfrontována s nějakým konkrétním případem, nezaskočí ji to.