Opatřena působivou kresbou Pavla Reisenauera na přebalu, vstoupila na jaře na trh kniha novináře Erika Taberyho Vládneme, nerušit s podtitulem Opoziční smlouva a její dědictví. Nutno konstatovat, že její uvedení právě v této době bylo zjevně promyšleným počinem. Složitá cesta od volebního patu k vytvoření funkční vlády s většinovou parlamentní podporou se chvílemi stáčela směrem, před kterým autor důrazně varuje. Připisovat Taberymu zásluhu na tom, že se představitelé obou dominantních politických stran, ODS a ČSSD, neodhodlali k takovému řešení povolební situace, jež by bylo reprízou roku 1998, je jistě nadsazené. Přesto jde jasně o knihu-politikum: není vyloučeno, že jednou bude hodnocena jako nejucelenější a nejvlivnější výstraha politickým elitám před snadným řešením rébusu, před nějž je letos postavili voliči.
Erik Tabery (1977) bezmála deset let pracuje pro týdeník Respekt a jeho novinářská profese je z knihy zřejmá. Kniha se dobře čte, a jak si lze ověřit návštěvou několika knihkupectví, dobře se prodává. Pro recenzenta představuje ovšem jistou potíž už sám pokus o její žánrové zařazení. Běžnou publicistickou produkci v mnoha ohledech překonává, akademickým spisem z oblasti soudobých dějin programově být nechce. V některých ohledech ke své škodě.
Základním Taberyho stavebním postupem je chronologická linie vyprávění, která je ovšem v mnoha důležitých pasážích knihy kombinována s věcným zřetelem. Jejím hlavním tématem jsou okolnosti, které počátkem července 1998 vedly k podpisu Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, vylíčení konkrétních projevů „smluvně opozičního“ vládnutí a popis jeho dopadů na politiku a společnost po návratu ke klasické koaliční vládě v roce 2002. Toto téma je Taberymu příležitostí ke kresbě širokého panoramatu politického vývoje v uvedeném období, zachycujícího i roli ostatních politických stran, prezidenta, soudní moci, tisku a médií vůbec a předestřeného se zvláštním zřetelem na ekonomické aspekty činnosti „nesesaditelné“ vlády Miloše Zemana. Ekonomiku pak Tabery v podstatě redukuje na vylíčení průběhu a podstaty afér. Na pasáže o ekonomické kriminalitě bezprostředně navazuje přehled „špinavých kauz“, který už svým umístěním do centrální části knihy naznačuje, že byl autorem patrně zamýšlen jako jakési její vyvrcholení. Taberymu tu nelze upřít vhled, informovanost a argumentační schopnosti – a obecně vzato, nelze nic namítat proti existenci knihy, která nechce být jen „popisem“ a „přehledem“, ale i varováním a výstrahou před pronikáním mafiánských metod do ekonomiky a správy země vůbec. Autor ovšem není vždy a ve všech případech stejně přesvědčivý, například v pasážích o zahraniční politice Zemanovy vlády, které se poněkud blíží psaní à la thèse. Řídil-li ji člověk jako Jan Kavan, s kterým měl ostatně Respekt dlouholeté konflikty, pak nemohla být přece jiná než ostudná. Se sympatiemi Tabery naopak pohlíží na občanské iniciativy, a to jak v polemických akcentech tam, kde prezentuje názory Václava Klause na takzvanou občanskou společnost, tak i v kapitolách věnovaných akcím typu dřevíčské výzvy, Impulsu 99, iniciativ Děkujeme, odejděte nebo Česká televize – věc veřejná. Je výmluvné, že právě ustavující prohlášení těchto iniciativ Tabery přetiskuje v úplnosti – vedle takzvané opoziční smlouvy a tolerančního patentu z ledna roku 2000, které rovněž publikuje v příloze. Právě vztah k občanské společnosti a jejím projevům je spolu s mírou odstupu k opoziční smlouvě významným indikátorem Taberyho sympatií, ostatně ani nepříliš tajených, jakkoli by bylo nespravedlivé hodnotit knihu například jako apologii Čtyřkoalice.
Nápadným znakem autorova stylu je jeho akčnost. Reflexivní a úvahové pasáže v knize fakticky absentují. Tabery sune „děj“ rychlým tempem vpřed. Jeho věty nebývají dlouhé a do komplikovanějších souvětí se pouští zřídka a nerad. Vysloveně špatných vět je v knize málo, a pokud se přece najdou, tak nejspíše v jejích závěrečných kapitolách, které i jinak prozrazují jistý chvat, s nímž byla autorsky i redakčně dokončována („To byli ještě dozvuky Havla disidenta a nikoli Havla prezidenta“ – s. 274). Typickou podobu vyššího větného celku představuje nedlouhý odstavec, opatřený nejméně jedním ilustrativním citátem a gradovaný k výrazné pointě, občas ironicky míněné, kterou autor zálibně používá zejména tam, kde jsou předmětem textu „kauzy“. Několik příkladů ukončování odstavců: „Vše završil sdělením, že už před několika týdny Úřad vlády podal trestní oznámení na Slonkovou a Kubíka pro pomluvu“ (s. 142). „Není divu, že následná kontrola zjistila v centrech skandální nedodržování zadávání veřejných zakázek a mizení veřejných peněz“ (s. 145). „Následně vyšlo najevo, že u banky si brala úvěry celá vláda“ (s. 217) atd. Cit pro dramatickou gradaci se promítá i do stavby celku a čtenář, který by vzal příliš vážně tvrzení vydavatele, že „kapitoly jsou psány tak, aby se daly číst samostatně“, by se ochudil o požitek z Taberyho kompoziční dovednosti. Snaha čtenáře nenudit je zřejmá i z volby názvů kapitol a podkapitol, kde se to přímo hemží výpůjčkami z názvů různých literárních a filmových děl, někdy otevřenými (Nadějné vyhlídky, Čtyřkoalice tam a zase zpátky, Komunisté – hvězda padá vzhůru), jindy více či méně zastřenými (Srba to zařídí, Cestou Buzkové?, Kam se podělo 30 % preferencí, Zachraňte Benešovy dekrety), občas oscilujícími na pomezí křeče (Brožík tramvají do stanice touha).
Nejzávažnějším nedostatkem Taberyho knihy je podle mého názoru naprostá absence odkazů. Kniha svými obsahovými i stylovými ambicemi míří za hranice běžné politické publicistiky a překonává je, zmíněná mezera ji ovšem vrhá zpět a silně limituje její využitelnost. Čtenář se může jen domýšlet, která fakta autor získal z „otevřených zdrojů“ a která svědectví jsou jedinečná a poskytnutá či zpřístupněná jen jemu. Pokud J. Ruml, A. Peltrán a další Taberymu poskytli pro jeho knihu exkluzivní svědectví, proč to ke své i čtenářově škodě zamlčuje? Anglosaská literatura faktu (jejímuž stylu se Tabery místy přibližuje), kombinující čtenářskou atraktivitu s faktografickou spolehlivostí a smyslem pro celek i pro detail, si dávno navykla pracovat s poznámkovým aparátem a často i seznamem pramenů. Nepřítomnost jmenného rejstříku je alarmující.
Tabery napsal zvláštně neurčitou knihu, jejíž význam, jak se domýšlíme, bude možno plně zhodnotit až z jistého časového odstupu. Bezesporu jde o varování pro potřebu volebního roku 2006. Jistě vystavil tvrdý a provokativní účet sociálnědemokratickému a v širším pojetí i „smluvně opozičnímu“ vládnímu výkonu z let 1998-2002. Přehledně rekapituloval mnohé z kauz, jimž se v uplynulém desetiletí věnoval jeho mateřský týdeník, shrnul je a včlenil do širšího celospolečenského kontextu. Jeho knihu – a není podstatné, nakolik to bylo autorským záměrem – lze chápat i jako čtenářsky atraktivní alternativu k dosud nenapsaným tzv. akademickým dějinám České republiky v letech 1996-2006. Domnívám se, že jejich budoucí autor nebude moci práci Erika Taberyho pominout jako svým způsobem zakladatelskou.
Autor je historik a ředitel vyšší odborné školy publicistiky.
Erik Tabery: Vládneme, nerušit.
Paseka, Praha 2006, 304 stran.