Jiná doba, jiný obraz

…ražení, přes pokusy o výrazovou anonymitu v obrazovém cyklu „večerníčků“ až k přesahu do třetího rozměru. Tímto krokem, ač v malířském ateliéru, stvrdil také absolutorium studia na AVU, když jako diplomovou práci realizoval soubor leporel, v kterých zpracoval autentické fotografie sebe a svých přátel a pokusil se tak přiblížit se obrazovou formou bezprostředně prožívané realitě a zároveň se vyhnout prvoplánovému a plochému fotografickému „záznamu“. Přesáhl rámec malovaného obrazu, aby nad ním mohl opět získat kontrolu a s odstupem si uvědomit jeho těžko vyčerpatelné možnosti. Šalanda tu taktéž kodifikoval to, co se objevuje již v jeho aktivitách během studia, totiž potřebu, vyjadřovat se současně různými prostředky (performance, divadlo, malba). Nesetrvávat pouze u jednoho vybraného média, ale naopak vytvářet významové přenosy napříč rozmanitými formami sdělnosti a rozšiřovat tak (stejně jako zpochybňovat!) jejich vlastní povahu a hranice. Autorův návrat k malbě, jehož ukázky přinesly nedávné výstavy (6. května, 2003; Realmotivy, 2004; Intercity: Berlín – Praha, 2004/05, samostatná výstava v pražské Galerii Kai de Kai, 2005) šťastně odrážejí tento zvolený autorův koncept. Vzniklé malířské formální „dekonstrukce“ pracují esteticky s mimoestetickou sdělností, rozšiřují tak pojem závěsného obrazu a zároveň ho obohacují o specifický humor „bez příběhu“ a „bez pointy“. Šalandovi se daří oživit obraz v jeho původnosti – jako přímé vizuální sdělení, které se obejde bez zavádějícího obsahu, a aktualizovat tak jeho smysl v prostředí rychlé, efektní, flexibilní, nepevné a nestálé současnosti.