Pravidla Nollywoodu

Dopad na nejširší vrstvy se dnes počítá na stovky milionů obyvatel celého černého kontinentu a v některých zemích vznikají kina specializovaná právě na tuto produkci. V neposlední řadě i tato zkušenost s videoprůmyslem ukazuje, že africký film není tak mrtvý, jak by se mohlo zdát. Pořád ještě nikdo uspokojivě nevysvětlil, odkud se vzal takový zájem a na druhou stranu je to poprvé, kdy se africké filmy bez pomoci festivalů dostávají přímo k divákům, navíc v takové šíři. Nigerijští filmaři si začali říkat Nollywood.

Dějiny nigerijského filmu začínají v šedesátých letech. Většina režisérů působila zároveň na divadle, někteří dokonce vedli divadelní soubory, což se samozřejmě odrazilo i v prvních filmech. Nejznámějšími tvůrci byli Ola Balogun a Horatio Jones, ale záhy bychom již napočítali desítky dalších. Takový boom byl mimo jiné usnadněn existencí řady malých nezávislých produkčních společností. Zhruba po třiceti letech to vypadalo, že tento kinematografický průmysl upadne pomalu v zapomnění, když nastoupila generace videotvůrců. Ti se dokázali rychle přizpůsobit ekonomickým, politickým i technologickým podmínkám. Samozřejmě k detailní analýze celé sumy již existujících filmů (jen za léta 1995–2002 zde vzniklo na sedm tisíc snímků!) by bylo třeba několika lidských životů. Všichni odborníci na problematiku nigerijské videoprodukce (jako např. Pierre Barot nebo Olivier Barlet) se shodují, že nejobtížnější v takovém množství je zachytit ty filmy, jejichž význam lze považovat za skutečně zanedbatelný a sledovat ty, které činí vznikající novou estetiku originálním odrazem místní kultury.

Země je rozdělena na dvě části. Na jihu byla postupně zavřena téměř všechna kina (z mnohých se staly kostely a skladiště). Kinematografie se přesunula do domácností a na videa, což je způsobeno především vzrůstající kriminalitou. Naopak sever si většinu kinosálů zachoval a lze zde vidět například indické muzikály nebo videoprojekce pro veřejnost. Centrem dění se stal Lagos (bývalé hlavní město): to je Nollywood, přesto bychom zde těžko hledali filmová studia nebo dokonce kino. Režisér tu nepotřebuje komplikovanou technologii a diváci sedí u televize. Celý proces je otázkou tří až pěti dnů, ale lákadlo je veliké, neboť dle výpovědí řady tvůrců, film dokončený v pondělí za milión nair (nigerijská měnová jednotka) vám může do pátku vydělat desetinásobek (tj. asi milión osm set tisíc korun). Natáčení probíhá na ulici, u sousedů, prostě kde se dá. Jako střižny slouží vnitřní dvorky ve čtvrti Surulere.

Nezbytností bývá výkonný generátor, protože v Lagosu dochází k častým výpadkům proudu. Prodej probíhá na Idumota market, což je obrovský labyrint nejrůznějších obchůdků a stánků. Také reklama na jednotlivé trháky má už svůj zaběhnutý systém. Jen na málokterém plakátu bychom hledali jména herců, protože ty největší hvězdy poznají lidé jaksi samosebou. Ovšem ani jména režisérů nebo producentů nebývají zmíněna. Důraz je kladen především na distribuční firmy jako Videofield nebo Infinity, které si často z vlastní iniciativy objednávají filmy přímo u tvůrců.

Kdyby se tento fenomén omezil pouze na Nigérii, možná by se nestálo za to o něm tolik mluvit a psát. Jenže tato béčková produkce ovládla většinu anglofonních afrických zemí. V Keni je odhadem prodáno ročně kolem miliónů videokazet a VCD nosičů nigerijské provenience. Ghanská televize uváděla tolik těchto filmů, že musel být přijat zákon na ochranu domácí produkce. A herečka Stéphanie Okereková se stala populární do té míry, že nyní vystupuje v jihoafrických televizních seriálech. Někteří nigerijští režiséři byli pozváni natáčet do Sierra Leone. S tímto průnikem je spojena řada, z našeho pohledu humorných, anekdot. Kupříkladu o špatném vlivu těchto filmů na děti, neboť v Zambii si matky stěžují, že děti mluví jako Nigerijci. Ani frankofonní část Afriky nezůstala ušetřena - v Beninu vzniklo kino specializované na tyto videofilmy, velkému zájmu se těší také v Nigeru nebo v Demokratické republice Kongo. Tak by bylo možné pokračovat v dlouhém výčtu sociálně-ekonomického vlivu videoprodukce na nejrůznější oblasti každodenního života.

Co láká diváky na nigerijských filmech nejvíce, je jejich tématická pestrost a odvaha, s níž bourají veškerá dosavadní tabu afrických kinematografií: zločin, drogy, prostituce, čarodějnictví, nemanželský styk, politická korupce, státní převraty a dokonce i náboženství (včetně islámu). Většina těchto filmů není určena k veřejné produkci, takže se snadno vyhne cenzurní kontrole ze strany úřadů. Dalším důvodem bývá, že násilí je sice všudypřítomné, jenže v oslabené podobě. Ve filmech se sice zabíjí, nicméně krev téměř neteče. Můžeme vidět šokující scény masakrů dětí, ale na jejich tělech není krev. V případě erotických scén, kterými se nešetří, je zřejmý vliv islámu a křesťanství, tudíž obnažená těla bychom hledali jen těžko. Dokonce existuje jakási všeobecná šablona, jak správně vystavět přitažlivý příběh; jednoduchý a plný dramatických zvratů. Ženské postavy v těchto filmech neustále pokřikují a zbožňují peníze, muži jsou velmi impulsivní a pořád by se chtěli mstít, k tomu je třeba přidat nějakého bláznivého šamana nebo kazatele, který neustále vykřikuje biblické citace. Samozřejmě jde o pohled velmi zjednodušený, ale do určité míry pravdivý.

V Evropě se nigerijská a ghanská videoprodukce objevila v rámci několika specializovaných přehlídek například v Itálii nebo Belgii. Nás budou pravděpodobně nejvíce fascinovat horory, jejichž příběhy jsou ovšem poněkud neobvyklé. Uveďme několik nejslavnějších příkladů: Ifeanyi Onyeabor natočil snímek Time (2000) o bankéři na pokraji krachu, jenž nechá čarodějnicí změnit svou vlastní ženu na zombie plivající peníze. Velký úspěch měl rovněž fantasmagorický snímek Ogboo (1992, r. Sidiki Buar) o psychopatickém muži juju (druh afrického léčitele), který všechny prosebníky o pomoc mění ve zvířecí zrůdy a zavírá je do své soukromé zoo. Jiným typickým příkladem může být opus End of the Wicked (1999) režisérské dvojice Teco Benson a Helen Ukpabiová, v němž se mísí katolické rituály s prvky tradičního afrického náboženství v podivných obřadech plných čarodějnic a jiných oblud, jež nechávají mizet nenarozené plody padlých žen.

Rozšifrovat tyto filmy je pro neafrického diváka téměř nemožné. I v samotné Africe není srozumitelnost takových „koktejlů“ evidentní. Nicméně je zřejmé, že v Nigérii a Ghaně by mohl dřímat vážný a velice originální konkurent béčkové hollywoodské produkce.