Nepříjemná témata se ve Francii netočí

Co vás jako absolventku uměleckoprůmyslové školy přivedlo k filmu?

VM: Když jsem byla ve třetím ročníku oboru sochařství-malířství, přestávalo mne toto zaměření bavit. Dostala jsem se ke kameře a začala natáčet vlastní filmy, hodně mne upoutalo nejrůznější využití zvuku. Byla jsem samouk a všechno si dělala sama. Jedna moje pedagožka mi doporučila, abych se přihlásila na filmovou školu.

Film vás uchvátil bez nějaké zjevné příčiny, anebo jste už tehdy byla třeba cinefil?

VM: V té době vůbec ne. Studovala jsem v podstatě vizuální umění, a když jsem náhodou objevila film, tak mne hned zaujalo propojení zvuku a obrazu, vlastně to vyplynulo ze situace. Klidně jsem se mohla věnovat videoartu, ale hraná tvorba mne přece jen zajímala víc. Teprve když jsem dostala na Fémis (francouzská obdoba FAMU – pozn. red.), stal se z mne skutečný cinefil.

Proč jste si vybrala zrovna Fémis?

VM: V té době to byla veřejná škola, kde nebylo třeba platit. Navíc jsem získala státní stipendium, které mi umožnilo dokončit magisterské studium – absolvovala jsem až devět let po maturitě. I přesto jsem tehdy musela složit přijímací zkoušky, které jsou poměrně obtížné a trvají šest měsíců.

Když jste objevila klasický film, co vás pak nejvíce ovlivnilo v uměleckém vývoji?

VM: Předtím jsem žila na venkově a tam příliš možností není. Až v Paříži jsem začala chodit pravidelně do kina. Na škole jsem musela zhlédnout desítky filmů. Například v současnosti se dívám hodně na filmy Ingmara Bergmana, ale i na Kurosawu, Fassbindera nebo Johna Forda. Ve francouzské kinematografii je to pak Maurice Pialat nebo Coline Serreauová. Zbožňuji Agnès Vardovou a Jacquese Demyho, u nich je pořád možné nalézat něco nového. Na druhé straně nenávidím Françoise Truffauta, moc se mi nelíbí Marcel Carné ani Jean Renoir – nad kromě filmů, k nimž psal scénář Jacques Prévert.

Proč vám vadí jejich filmy?

VM: Už jen samotný výběr témat u Truffauta a jejich ztvárnění mi připadají velmi chladné. Způsob, jakým herci hrají, je odpudivý. Přehnanost gest a jakési podivné zpomalení, i když je asi chtěné, mi nahání husí kůží svou falešností.

Bylo obtížné získat peníze na váš první celovečerní film?

VM: Nebylo to tak náročné, protože ve Francii existuje podpora, takzvaná záloha na zisk ze vstupného, která začala fungovat v době nové vlny a dodnes umožňuje řadě mladých začínajících autorů natočit první celovečerní snímek. Mnohem obtížnější je ve Francii natočit druhý film, protože pak předkládáte projekt k posouzení komisi, kde s vámi soupeří Alain Resnais nebo Jean-Luc Godard.

Zapomenout na Cheyenne, proč takový název?

VM: Mám předky na Sardínii, ale často se mě lidé, především v USA, ptají na jiné kořeny: indiánské nebo apačské. Dokonce jsem jednu dobu měla přezdívku Cheyenne! Občas má člověk uniknout ze společnosti, ve které žije, a ponořit se do hloubky přírody. Tento paradox nás s Cécile Vargaftigovou přiměl k práci na filmu. Pokud chci natočit film, musím zapomenout na Cheyenne, která je ve mně; potřebuji elektřinu a musím jezdit autem…

Proč jste si vybraly zrovna takovýto druh příběhu? Nenarážím ani tak na lesbický vztah, spíše na mírně protispolečenský příběh? Není do značné míry autobiografický?

VM: Není to autobiografický příběh ve smyslu narativním, ale kupříkladu fakt, že jsem neměla dost peněz na zaplacení nájmu, odpovídá skutečnosti. Už jen natočení tohoto filmu bylo pro mne možné jen díky Cécile, která mne mohla šest měsíců finančně podržet, protože jsem neměla žádný příjem. A to je příběh Cheyenne, která právě takový způsob života odmítá. Navíc mám pocit, že současný francouzský film se věnuje velmi sporadicky životu obyčejných lidí. V centru pozornosti stojí pseudoproblémy spojené se sexem a nesmyslným životem pařížských maloměšťáků – viz poslední film Christopha Honorého V Paříži (2006).

Jak jste vybírala herce a pak s nimi pracovala během natáčení? Měl jsem často pocit, že se dívám na zfilmované divadlo.

VM: Pro Milu Dekkerovou byla role Cheyenne debutem ve filmu a je pravda, že byla velmi neobratná a bylo obtížné ji uvolnit. To možná vytváří tu mírně shakespearovskou atmosféru. Naopak Aurélia Petitová je zkušená herečka. Ostatní byli také snadněji „zpracovatelní“. Jen Mila jako by neměla radost z natáčení, neustále se zasekávala. Na druhé straně z ní vyzařovalo cosi neopakovatelného a myslím, že až získá více zkušeností, bude z ní dobrá herečka.

Měli herci během natáčení možnost improvizace?

VM: To jsem jim nedovolila, protože jsme měly se Cécile poměrně jasno, jak má příběh vypadat. Nicméně nejsem režisérka, která by na herce křičela, takže jsem vždy jejich připomínky vyslechla, a pokud šlo o věcné námitky, tak jsem je přijala. Chci, aby celý štáb – tedy nejen herci – pracoval v atmosféře vzájemné důvěry a uvolnění.

Jak vznikal scénář? Odkud přišla inspirace?

CV: Chtěly jsme natočit komedii, ale zmínit i společenské problémy. Některé scény byly napsány již dlouho dopředu. Přirozeně jsme začaly postavou Cheyenne a Pierra, kteří mají zcela odmítavý přístup k současné společnosti. Jejich protějškem je figura Sonie, středoškolské profesorky, jež naopak odmítá marginalitu. Všechny postavy se nějakým způsobem stavějí k problematice konzumního způsobu života, k závazkům, ať už se jedná o milostný či politický vztah. Chtěly jsme také napsat milostný příběh a ukázat, co se dnes může ve vztazích odehrávat. Práce na scénáři nám trvala asi rok. Valérii se líbí filmy, kde je mnoho postav, jako v případě jejího středometrážního snímku Puberťáci, v němž jich vystupuje šestnáct. Nechtěly jsme záměrně, aby šlo o heterosexuální vztah, protože by hned každý viděl symboliku ve vztahu muž-žena versus město-příroda a podobně.

Jak byl film přijat ve Francii?

VM: Skvěle, už v kinech si na sebe vydělal. Nakonec ho koupila televizní stanice Canal Plus a byl zakoupen do distribuce například ve Spojených státech a v Kanadě. Zapomenout na Cheyenne je vnímán spíše jako film politicky nekorektní: nikomu nevadí milostný vztah mezi dvěma ženami, ale spíš diskurs ohledně globalizace, spotřební společnosti. Možná se to nezdá, ale pro veřejnost to jsou nepříjemná témata, o nichž se ve Francii filmy netočí.