Výstava, na první pohled tématicky zaměřená na krajinu v malířské tvorbě našich současných umělců, se pod názvem Příští stanice Arkádie vydala na cestu z Roudnice nad Labem. Konečnou stanicí je německá Pirna.
V Arkádii je i tráva jemnější než spánek a lahodnou vůní dýší okolíky kopru i sladký jetel s mateřídouškou
Vergilius a Sapfó
Arkádie je horská krajina středního Peloponésu, dodnes obtížně přístupná. Zachovala si původní achajské obyvatelstvo, odolala i útokům Sparty. Arkádie, její nedotčená příroda, obývaná prostými pastevci a bohem Panem je příslib, idea souladu člověka a přírody, lidí mezi sebou. Ovidius na začátku Proměn představuje čtyři věky lidstva, zlatý, stříbrný, bronzový a železný. Harmonie mezi člověkem a přírodou s věky ubývá, člověk ji stále víc uchopuje do svých rukou. Pořizuje nástroje a u zemědělských zdaleka nekončí. Od sběrače k zemědělci a dál. Arkádie je tak věk zlatý, věk nevinnosti, doba snění, pozemský ráj bobulí, žaludů a medu kanoucího z dubů. Takovou ji opěvoval Vergilius ve svých bukolikách, odtud očekával naději na konci věků, podobně jako starozákonní prorok:
Přišel poslední věk, jak kúmská hlásala věštba; velké pořadí věků, jak bývalo, počíná znova, již se zas vrací Panna a vrací se saturnská říše, nový již lidský rod nám posílá vysoké nebe. (…) Země ti prvé dárky, ó chlapečku, v hojnosti zplodí: líbezný akant a leknín a kozlík a zelený břečťan, který se po zemi plazí - a všechno to vyroste samo. S vemeny plnými mléka se budou vraceti kozy, samy, a velkých lvů již nebudou stáda se báti, sama ti kolébka tvá dá hojnost rozkošných květů, zhynou jedoví hadi i jedové rostliny klamné zhynou a východní amón pak na všech poroste místech.
Příští zastávka?
Ovidiovi i Vergiliovi připadal jejich svět přeplněný jak pluhy, tak zbraněmi, proč bychom si po Arkádii nezasteskli i my a nenahlíželi za zatáčku na příští stanici? Kurátorka zmiňované výstavy se povážlivě naklání z okýnka vlaku, cloní si oči a přeje si ji už už vidět. Tak se pod jednou střechou ocitají obrazy malířů, které nespojuje pražádný program. Kdo chce vidět, vidí. Na počátku nebylo žádné zadání namalujte mi, prosím, krajinu, zde zastoupení umělci většinou ani nejsou výsostnými krajináři. Výstavu tedy nelze chápat jako přehled současného českého krajinářství, ačkoli na první pohled by se to pro krajinný prvek, odpovídající arkadickému mottu, mohlo zdát Proč by se mezi převažujícími zelenými lukami, modrými vodami a mořem ocitala „hraniční“ Madona Filipa Černého nebo Střížkova Kometa nad městskou scenérií s automobily a motocykly? Černý možná na Mesiáše sám nečeká, ale jeho Madona, umístěná ve středu výstavního prostoru, tuhle naději v sobě i v náručí symbolicky přináší. Význam je tu jistě mnohým dílům vkládán dodatečně a v arkadickém kontextu nad nimi uvažujeme jinak, nežli na výstavě jednoho malíře. Nejspíš by mnozí zde zastoupení umělci na takto zadané téma namalovali něco zcela jiného.
Et in Arkadia ego
V Arkádii je ale prý i smrt. Nejznámější obraz s tímto motivem je od N. Poussina Et in Arkadia ego (překládá se jako: Já jsem dokonce i v Arkádii) a ukazuje překvapené pastýře, kteří v oné idylické krajině narazili na kámen s takto hovořícím nápisem. Nejčastější výklad onoho já v sousedství náhrobního kamene a lebky se vztahuje ke smrti. Je ale docela dobře možné, že výkladů je víc, a s poukázáním na očekávání nového věku, spojované s Arkádií, a na onoho Vergilova chlapečka, se nabízí i výklad christologický. A ani tady není třeba lpět doslova na výrazu christologický, jde o to vzbudit prostě očekávání, naději nebo touhu. Mnohost výkladu je tady na místě, vysoko v arkádských horách, v jeskyni na úbočí Kylléné se narodil Hermes, starý stírač hranic, posel v okřídlených opáncích, jako rtuť neuchopitelný patron vykladačů. Arkádie opravňuje k snivému přimhouření očí a touze po návratu do rajské zahrady. V takovém smyslu rozumím původně roudnickému výstavnímu počinu, a proto jsem úvahy nad ním vinula nikoli od jednotlivých umělců a děl, ale od významu oné bájné krajiny. Jeho hlubinný obsah se od antiky dodnes zas až tolik nezměnil. Stačí rozemnout mateřídoušku.
Autorka je historička umění.
Příští stanice Arkádia
Tomáš Císařovský, Filip Černý, Dagmar Hamsíková, Veronika Holcová, Bohdan Hostiňák, Milan Kunc,
Martin Kuriš, Ivana Lomová, Petr Malina, Michal Nesázal, Jaromír Novotný, Michal Novotný-Micl, Jan Pištěk,
Dalibor Smutný, Antonín Střížek, Jan Šafránek,
Roman Trabura, Šárka Trčková, Jaroslav Valečka.
Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem,
březen – duben 2006
Landschloss Pirna – Zuschendorf, květen – červenec 2006
Kurátor Miroslava Hlaváčková.
Výstava se koná ve spolupráci s XV. Ročníkem Festivalu Mitte Europa – Uprostřed Evropy 2006.