Na ohromné ploše 3,5 x 5 m vrcholí tragédie. Diagonálu ledového pobřeží protíná v jejím středu opačná diagonála – člun zpola uvězněný v ledu. Jejich průsečík je víc než výmluvný. Mrtvá těla polárníků, kniha Christian Melodies pod ztuhlou rukou na věky spícího muže, sextant, který už za chvíli nebude nikdo potřebovat, dřevěné bedny na munici, kotva, téměř celá zakrytá zavátým tělem. Na špičce člunu s puškou v ruce stojí v dramatickém nakročení prostovlasý muž. Obláčky jeho mrazem sraženého dechu se setkávají s dechem dalšího živého tvora. Lední medvěd s výhružnou kolmou vráskou na čele vraští krutý čenich a je jasné, že v nejbližším okamžiku tu bude pánem. Světlo vycházejícího slunce v dálce na volném moři zůstává jen zamrzlou, nenaplněnou nadějí.
Zmizení britské Franklinovy polární výpravy, která se na lodích Erebus a Terror vydala v roce 1845 hledat severozápadní průjezd, se stalo událostí sledovanou celým civilizovaným světem. Odměna za záchranu, vypsaná britskou vládou a čítající 20 000 liber, stále visela ve vzduchu, ale zprávy záchranných expedic postupně potvrzovaly neblahé tušení. Smrt si tehdy našla všech 127 účastníků výpravy. Posledních devět členů za nadlidského úsilí dovleklo člun po zamrzlém moři až na volnou vodu, ale ve chvíli, kdy se ukázala naděje na záchranu, je opustily síly. V roce 1880 objevila dějiště tragédie americká polární expedice a její velitel Frederick Schwatka pojmenoval toto místo Zálivem smrti.
Julius Payer si zvolil poslední okamžiky polárníků za námět svého prvního mistrovského díla. Při malování vycházel ze Schwatkova detailního popisu místa. V Londýně se na vlastní oči seznámil s autentickými předměty, které objevili záchranáři, a podle daguerrotypií si naskicoval portréty důstojníků Franklinovy výpravy. Obraz Záliv smrti obletěl v roce 1883 galerie metropolí tehdejší Evropy a ocitl se i v Praze, kde jej mohla uměnímilovná veřejnost obdivovat v roce 1886 v nově otevřené galerii Ruch na Senovážném náměstí. V roce 1897, padesát let po Franklinově smrti, namaloval Payer jeho repliku v kolosálních rozměrech. Obraz byl vystaven na jubilejní výstavě Krasoumné jednoty v roce 1908 a v katalogu byl nabízen za cenu 20 000 rakouských korun, což byla tehdy značná částka. Za 16 000 korun ho v témže roce zakoupila Moderní galerie, přímý předchůdce dnešní Národní galerie v Praze. V polovině šedesátých let minulého století jej vedení tehdejší Národní galerie prohlásilo za nepotřebný, a tak když si Geofyzikální ústav ČSAV chtěl zapůjčit od NG krajiny od Chittussiho, jako protislužbu nabídl místo pro tento obraz. Tak se Záliv přelil do majetku Geofyzikálního ústavu a zůstal tam dodnes. Jako zápůjčka z jeho majetku je nyní, téměř po stu letech, vystaven Národní galerií v rámci projektu výstav jednoho obrazu, který má oživit tento kdysi obvyklý způsob vystavování monumentálních děl.
Cestou k severnímu pólu
Julius Johannes Ludovicus Payer (1841–1915) byl teplický rodák, tedy český Němec. Jeho jméno má pro Rakušany zhruba stejný zvuk jako pro Čechy jméno Emila Holuba. Ve čtrnácti letech projevil zájem o jazyky, naučil se nejprve dánsky a později i další severské jazyky, stal se horolezcem-alpinistou a zmapoval rakouské a italské Alpy. Uskutečnil také řadu prvovýstupů, například na Gross Glockner ve Vysokých Taurách. Již v této době vznikaly jeho první akvarely. Díky spojení horolezeckých, topografických a vlastně i malířských schopností a zkušeností se nakonec stal velitelem rakousko-uherských polárních výprav, v té době obecně velmi populárních. Zúčastnil se celkem tří, z nichž ta třetí, které velel spolu s Karlem Weyprechtem, mohla dost dobře skončit podobně jako ta Franklinova. Úkolem této rakouské expedice bylo najít volnou cestu směrem k severnímu pólu nebo plavbu Severním ledovým mořem kolem Sibiře směrem k východu. Loď vyplula 2. 6. 1872, ale již v srpnu zamrzla při pobřeží Nové země do ledu a hnána ledovými krami takto zamrzlá „draftovala“ různými směry, až se 30. 8. 1873 dostala před dosud neznámou skupinu ostrovů, kterou Payer nazval Zemí Františka Josefa. Tři saňové výpravy vedené Payerem toto souostroví prozkoumaly, Payer vše dokumentoval, deníkové záznamy i v krutých polárních podmínkách doplňoval půvabnými ilustracemi a později je vydal jako samostatnou knihu. Když začalo hrozit, že dojdou zásoby, rozhodli se polárníci, že jediná naděje na záchranu je opustit zamrzlou loď a vydat se na zpáteční cestu bez ní. Ve chvíli, kdy už se doma všichni domnívali, že přes rok nezvěstná výprava zahynula, je v zátoce Nachového peří zachránila ruská rybářská loď Nikolaj. V září 1874 se triumfálně navrátili do slavnostně vyzdobené Vídně. Payer se stal ze dne na den slavným, dostal císařský řád a byl povýšen do šlechtického stavu.
Všechna sláva polní tráva
Konec této expedice znamenal zlom v Payerově životě. Ještě v říjnu požádal o propuštění z armády, stal se z něj přesvědčený pacifista a rozhodl se pro dráhu malíře. Malířství začal studovat v Salcburku v roce 1876, poté ve Frankfurtu, kde se také oženil. Studia zakončil na mnichovské Královské akademii výtvarných umění roku 1882. Roku 1883 se již s rodinou odstěhoval do Paříže, kde navštěvoval slavný ateliér realistické malby Mihály Munkacsyho. V Paříži však také začala jeho osobní tragédie. Po infekci oslepl na jedno oko, opustila ho manželka, a tak se v roce 1890 vrátil do Vídně sám. Založil malířskou školu, přednášel. Zůstával věrný Alpám, v létě pobýval v ústraní u svého oblíbeného Bledského jezera, kam se uchyloval čím dál tím častěji. Tam také roku 1915 zemřel.
Přestože se pro malířství rozhodl až v druhé polovině svého života, svým dílem se proslavil stejně jako předtím polárními objevy. Stal se, jak jinak, nejslavnějším realistickým malířem polární tematiky. Jeho polární cyklus Franklinova smrt, Záliv smrti, Opuštění lodi, Bohoslužba na sněhu získal ceny na světových výstavách a obrazy byly na pařížském Salonu vyznamenány zlatou medailí. Dnes je zastoupen v soukromých sbírkách i galeriích v Evropě i Americe – nejvíce pochopitelně na území Rakouska. Jeho nejslavnější a monumentální Nikdy zpět!, malované pro Františka Josefa, visí v Heeresgeschichtliches Museum ve Vídni, kde je Payerovi věnovaná celá místnost. Kromě olejů na plátně maloval také fresky a kresby, které, převedené na xylografie, publikoval ve svém cestopise. V Čechách jsou další tři jeho obrazy v rodných Teplicích.
Pozdrav ze Zálivu
Nabízí se otázka, proč výstava jednoho obrazu, proč zrovna Payer?
Julius Payer může být vnímán tak, jak jej uvedlředitel Sbírky moderního umění NG Tomáš Vlček: jako tečka za 19. stoletím, charakterizovaným ztrátou Boha, hledáním nových přesahů a s tím spojenou dobovou touhou po spektáklech, jakými jsou právě dobrodružné výpravy.
Zní to banálně, ale absolutní tečky v umění neexistují. Existuje a řeší se návaznost. Tedy Payer jako dvojtečka před stoletím dvacátým? Píše se již dvacáté první a i to má rádo velká představení. Výstava jednoho obrazu takovým představením je, a navíc je svým způsobem již sama objektem tak často skloňovaného konceptuálního umění. Proto na půdu, respektive přízemí Malé dvorany Veletržního paláce, vyhrazeného převážně modernímu a současnému umění, patří. Každý umělecký objekt v sobě právem nese otisk subjektu autora. To, že byl vybrán právě Záliv smrti, je tedy autorskou věcí kurátora a současně autora koncepce výstavy – a v konceptuálním smyslu tudíž i uměleckého tvůrce – Ondřeje Chrobáka. Výstavy jednoho obrazu byly v 19. století senzací, již doprovázela náležitá reklama a odpovídající vstupné. Obraz – spektákl – přitáhl široké publikum, které za takové představení bylo ochotné zaplatit i poměrně vysoký obnos. Národní galerie dnes nabízí toto představení zadarmo. Nezamrzne objevná událost stejně jako objevná Franklinova výprava?
Autorka je historička umění.
Julius Payer: Záliv smrti, 1897. Národní galerie v Praze – Veletržní palác, 25. 11. 2005 – 19. 2. 2006.