Zpravodajství a aktuální publicistika jsou pro současnou televizi příznačnými žánrovými typy. Nám dobře známé tváře moderátorů a reportérů v pravidelných časech denně otvírají v našich obývacích pokojích pomyslné „okno do reality“. Zatímco v případě zpravodajství vystupují do popředí hodnoty vyváženosti a objektivity (tedy nezatíženosti osobním pohledem toho, kdo zprávu zprostředkovává), v případě aktuální publicistiky již s mnohem větší razancí a legitimitou nastupuje na scénu osoba žurnalisty. Postava „reportéra na výpravě“, dnes tak typická pro televizní investigativní publicistiku, je zřetelným odkazem na rádiové kořeny televizní dokumentaristiky. Reportáž není zacílená jen na téma samotné, ale i na pátrající a referující subjekt. Oproti tradičnímu televiznímu zpravodajství takový reportér může navazovat mnohem intenzivnější vztah se svým divákem. Jen kvůli němu vyráží do terénu, formuluje kauzu, hledá svědky, více či méně úspěšně překonává nástrahy, které před ním během pátrání vyvstávají, a nakonec se v „autorské“ reportáži svěřuje se svými závěry. Osoba reportéra je stejně důležitá, jako kauza sama – reportér je divákům známou autoritou, hlavním tmelícím prvkem periodicky se vracejícího pořadu. Na reportérově názoru záleží, jeho osobní interpretace je zcela na místě a žádoucí. K navození bližšího para-sociálního vztahu mezi reportérem a divákem může sloužit celá řada ustálených televizních kódů. Slovní výbava odkazuje k bezprostřednímu vztahu k divákovi a jeho každodennímu privátnímu rámci, blízkost je posilována častým používáním detailů a obzvlášť se akcentuje vlastní názor reportéra. Tento názor nám není předkládán jako fakt, ale jako stanovisko k našemu vlastnímu posouzení. Tak nějak to přeci chodí v kontextu neformální komunikace. Tvůrci pořadu Střepiny, vysílaného na TV Nova, jsou evidentně obeznámeni s těmito kódy. Týden co týden nám reportéři Střepin předkládají události, které je osobně zaujaly a s kterými se nemohou nesvěřit. Oči snad každého televizního diváka se už někdy setkaly s pohledem reportérky Andrey Němcové pronášející už čtvrtým rokem subjektivizované a angažované: „Myslím si, že...“ (popřípadě obdobnou rétorickou figuru naznačující osobní zájem a názor). V precizním využití obyčejného řečového registru, obrazové kompozice a subjektivního hlediska se ale v pořadu Střepiny objevuje jedna nešťastná a dost ošklivě rozšklebená trhlina: čtecí zařízení. To je ten písek, na němž se hroutí pečlivě budovaná socha reportéra-autority. Reportérčiny oči těkají v pravidelném rytmu zleva doprava a podobně mechanický ráz má i její promluva. A náhle zazní ono „myslím si“. V tom okamžiku se celý pořad hroutí sám do sebe a stává se sebeparodií. Ze subjektivního hlediska, esence aktuální publicistiky, zbývá jenom hypnotizující rytmický pohyb zorniček, který odklání naší pozornost od smyslu slov. Za reportérčiným pohledem se otevírá prázdný prostor, v němž je nemožné najít to, co si skutečně myslí. Pokud si v daný moment vůbec něco myslí. A obraz angažovaného reportéra, který pro nás zachycuje realitu v nedbalkách, mizí do nenávratna. Myslím si, že je to chyba.
Příbuzné články
A zas jedna revoluce...
Pokud něco my, co se živíme či přiživujeme exhibicí v mediálním prostoru, máme rádi, pak jsou to revoluce – v jakémkoli slova smyslu. Revolučnost totiž, jak známo, moc dobře sedí logice mediální agendy – odkazuje k novosti, k očekávatelnému a nevyhnutelnému pokroku, …
Masmédia jsou nejen zlý čaroděj
Pro pořádek musím uvést, že texty Václava Cílka považuji za velmi inspirativní. Přesto mám nutkání reagovat na část jeho článku Oběd máš na stole (Respekt č. 38/2008), zabývající se „neet generation“, generací mladých lidí odmítajících opustit domov či nastoupit do stálého zaměstnání. …
Když hvězdy tančí pro koncesionáře
V posledních dnech se o oprávněný rozruch postarala Česká televize, která představila svůj plán na uvalení povinnosti platit koncesionářský poplatek nejen za televizor, ale i za počítač s internetovým připojením. S odůvodněním, že platit by se…