Pro pořádek musím uvést, že texty Václava Cílka považuji za velmi inspirativní. Přesto mám nutkání reagovat na část jeho článku Oběd máš na stole (Respekt č. 38/2008), zabývající se „neet generation“, generací mladých lidí odmítajících opustit domov či nastoupit do stálého zaměstnání. V jednom bodě se pouští do „pohledu na tento jev z větší dálky“ a předkládá tezi o „infantilizaci společnosti“ skrze masová média, která „nabízejí nenáročnou zábavu, zjednodušené dialogy i nesložitá řešení problémů“. Pod rouškou sexu a násilí tak prý nakonec zůstává svět mající mytické a pohádkové rysy, svět princezen a čarodějníků, který „nepřináší žádný použitelný návod, jak zacházet s reálným světem“.
Takové formulace považuji za nešťastné přešlápnutí a bohužel je možné konstatovat, že se takto zjednodušující představa o masových médiích objevuje v běžném žurnalismu na úkor „platných pokusů“ se zarážející frekvencí (navíc paradoxně šířená masmédii samotnými). Již celé dekády tak dochází spíš k infantilizaci debaty o účincích médií, nabízení zjednodušujících argumentů a následně často i nesložitých řešení. Média jsou totiž vždy po ruce, aby byla pasována do role zlého čarodějníka (a příčiny společenských neduhů). Masmédia přitom v celém příběhu sehrávají rolí daleko víc, a to v důsledku jejich vztah k pohádkové říši s dvěma jednoznačnými póly dobra a zla značně komplikuje. Vedle instantních řešení totiž v médiích vždy uživatelé naleznou (chtějí-li) i podstatně nejednoznačnější alternativy, existují v nich vedle sebe často konfliktní významy a čtenáři pohádek také příběhy často interpretují nečekaným způsobem. Pokud bychom se měli přidržet příměrů pohádek a mýtů, tak zmíněná masmédia stejně dobře jako part mocného čarodějníka hrají i víceznačnou roli šaška, posla, vesnického vypravěče, barda a mnoho dalších. S infantilní povahou jimi šířených příběhů to tedy bude asi trochu neinfantilně složitější.