Malijská kinematografie patří na africkém kontinentě k těm dynamičtějším. Většina místních režisérů i technických profesionálů získala vzdělání na sovětském VGIKu nebo v NDR. Možná také proto první filmy reflektovaly především diktaturu prezidenta Moussy Traoré. V letech 1962 až 1990 se kinematografický průmysl slibně rozvíjel za podpory státu a vznikla řada nových kin, ale právě před prvními svobodnými volbami v roce 1992 došlo k přerušení vývoje. Tím, kdo prošel všemi tamními peripetiemi spojenými s filmovou tvorbou a svou vlast proslavil v zahraničí jako zatím nikdo jiný, zůstává režisér Souleymane Cissé, host letošní Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Následující text je sestaven mimo jiné z jeho sebevědomých odpovědí na otázky A2, doplněných o výpovědi ze záznamu malijské televize z roku 2004.
Souleymane Cissé (1940) je rodák z Bamaka, hlavního města Mali. V letech 1948–54 studoval základní školu, kterou kvůli zranění nemohl dokončit a byl vyloučen. Musel začít pracovat, nicméně touha po vzdělání ho neopouštěla. Přihlásil se do večerní školy a základní školní docházku dokončil v osmnácti. V senegalském Dakaru absolvoval střední školu. V roce 1960 se vrátil do Bamaka, kde se přidal k mládežnickému hnutí a začal vést filmový klub. Tady se poprvé projevuje jeho nadšení filmem a schopnost vidět domácí realitu jinak než lidé kolem něj. Dle vlastních slov ale propadl kinematografu mnohem dříve: „Už od svých pěti let jsem byl fascinován pohyblivými obrazy. Od té doby jsem nikdy nepochyboval, že jednou budu dělat filmy. Měl jsem štěstí, že kamarád mého staršího bratra mě jednou vzal do kina a tehdy jsem se stal cinefilem, což je slovo, které používám, abych se vyhnul slovu fanatik.“
Cissé je velmi sdělný a vůči novinářům vstřícný, ale bývá u něj často obtížné oddělit objektivní realitu od subjektivního pohledu, který skutečnost notně zkresluje. Údajně to vychází z povahy lidu Malinke, jednoho z nejpočetnějších malijských etnik. V době, kdy se věnoval dramaturgii filmového klubu, mu zřizovatel nabídl stipendium v kurzu pro promítače; věnoval se tam i fotografii. Způsobem, jímž připravoval lektorské úvody, zaujal posluchače natolik, že dostal další nabídku na studium v Moskvě na vysoké filmové škole (VGIK). V té době Mali „nastoupilo cestu socialismu“, takže na základě mezivládní dohody mohl Cissé získat docela kvalitní filmové vzdělání. Během studií dokončil pozoruhodný krátký dokument, portrét malíře Mamadoua Soma Coulibalyho Sources d´inspiration (Zdroje inspirace, 1968). Zajímal se o všechny hlavní filmové profese, ale rozhodl se pro režii. „Vzdělání jsem získal hlavně prostřednictvím televize a filmů. Byla to pro mě taková literatura v obrazech, otvírala mi oči, dávala informace, které jsem jako dítě potřeboval; pomohla mi poznat svět, aniž bych cestoval. Asi proto mě film tak fascinoval. Chtěl jsem, aby diváci viděli v mých snímcích výsledek dlouhé tvůrčí cesty. Když se vás něco dotýká, ani často netušíte proč, ale víte přesně, co chcete. Také jsem v kameře viděl zbraň, říkal jsem si, že s takovou zbraní můžu něčeho dosáhnout. Láska k filmu už ve mně byla… Prostě víra, že ve filmu mohu odlišit zlo a dobro, mě nutila a nutí tvořit.“
V roce 1969 se Cissé vrací do vlasti a je okamžitě zaměstnán ve filmovém oddělení ministerstva informací jako reportér-kameraman, což mu umožňuje během tří let cestovat po Mali, natočit řadu dokumentů a filmových týdeníků. První hraný film Cinq jours d´une vie (Pět dní jednoho života, 1971), civilně natočený příběh mladíka, který opustí školu Koránu, vede život tuláka a nakonec skončí ve vězení, je oceněn na festivalu v Kartágu. Afričtí kolegové režisérovi prorokují potíže se státní mocí kvůli ostrému sociálně-kritickému tónu vyprávění. K tomu režisér vztekle podotýká: „Začátky byly velmi těžké. Pracoval jsem na ministerstvu informací, kde odmítali každý z mých projektů. Nezavinil to ale přímo ministr, nýbrž mí kolegové, kteří mi záviděli. Chodili za ministrem a doporučovali mu, aby mé projekty zamítal. Člověk asi musí být Malijec, aby to pochopil. Vždycky mi házeli klacky pod nohy. Asi žárlili na mé vysokoškolské vzdělání, říkali, že jsem ´velká hlava´.“
Středoevropana napadne, že důvodem podobných překážek mohla být autorova témata, problémy, které Malijci tehdy nechtěli vidět a nebyli připravení na jejich řešení, jako například postavení žen. „Vůbec ne,“ oponuje Cissé. „Ten problém je mnohem subtilnější, je zakořeněn v naší povaze. Dnes už je disciplína o něco lepší, ale stejně ne o moc. Alespoň jsou lidé nuceni nechat pracovat ty schopnější, i když jim závidí. Proto je pro mne každý dokončený film malý zázrak.“
Sexuální i jiná výchova
Inspiraci autor čerpá v každodenním životě malijské společnosti, která je do velké míry ovlivněna řadou pověr a mýtů. Navíc věří, že je doma obklopen herci od narození, což mu usnadňuje práci. V roce 1975 vzniká jeho první celovečerní hraný snímek Den Muso (Mladá dívka), premiéru má o tři roky později. S dílem je spojen i vznik produkční společnosti Les Films Cissé: „Společnost vznikla v době, kdy jsem dokončil Mladou dívku. Za ten film mě vlekli před soud, pomalu mi hrozil lynč. Nakonec mě odsoudili. Jeden z mých bratrů mě navštívil ve vězení, aby vyčetl, že jsem ponížil celou rodinu. Nikdo z naší rodiny nebyl ve vězení. Řekl jsem, že jsem neudělal nic špatného, jen to, co jsem musel. Pak za mnou přišel starší bratr, tomu jsem to zopakoval. Za týden mě předvedli před soudce, který rozhodl o mém podmínečném propuštění a zakázal mi opustit zemi. Hned jsem se vydal k prezidentu Moussovi Traoré a oznámil mu, že mě chtějí zavřít za natočení filmu. Ptal se, kdo za tím stojí, ale to jsem nevěděl. Nakonec rozhodl o mém předvolání na schůzku s ministry. Tam mě nechtěli pustit, čekal jsem přede dveřmi. Pak za mnou přišel ministr informací, který ostatně pořád žije. Oznámil mi, že prezident si nepřeje, abych natáčel podobné filmy. Já jsem odvětil, že dokud budu žít, budu točit přesně tímto způsobem. Označil mě za blázna – a já si odseděl svůj trest. Můj starší bratr bojoval, aby dokázal, že jsem neudělal nic špatného. Když mě pustili, přišli za mnou herci Balla Moussa Keita a Oumou Diara a naléhali, abych točil další film, a já dostal nápad na snímek Baara (Nosič, 1977). Založili jsme s penězi mého bratra produkční společnost Les Films Cissé, abych mohl tvořit svobodněji. Postavila se za mne celá rodina. Stal jsem se mluvčím.“
Mladá dívka je příběhem němé slečny, která se zamiluje do hochštaplera a otěhotní s ním. Rodina ji zavrhne a ona se naposledy pokusí získat lásku otce svého dítěte. Toho ale zastihne už s jinou ženou a oba je zaživa upálí. Sama pak spáchá sebevraždu. Na otázku, co dílem chtěl sdělit publiku, režisér odpovídá: „Film vznikl z lásky. Scénář vznikl podle života mé vnučky Teene, která už bohužel není mezi námi. Otěhotněla ve čtrnácti nebo patnácti letech a můj bratr ji zavrhl, takže ji celá rodina vyhnala. Velmi jsem tím trpěl, protože jsem nemohl nic dělat. Nikdy jsem vlastně nechtěl odhalit skutečnou genezi, ale teď už snad můžu. Nechtěl jsem primárně kritizovat konkrétní společenský jev. Tehdy u nás neexistovala žádná sexuální výchova. Chtěl jsem ukázat, jak je třeba jednat, když dítě udělá chybu. Možná je to tabu dodnes, ale my musíme mluvit o tom, že i když se dítě vlastní vinou dostane do takové situace, vyhnání není řešením.“
Zamýšleného cíle se prý dosáhnout podařilo. „Dokonce staří lidé mi chodili blahopřát, že jsem na takový problém poukázal. Ten film není možná významné umělecké dílo, ale představuje pro mne hodně bolesti a problémů, protože natáčení bylo komplikované finančně, takticky i politicky – vždyť první bílé vlasy mi narostly až vězení. Spolupracoval jsem sice s lidmi, kteří neměli žádné zkušenosti, ale byl jsem si jimi jistý. Má schopnost vybírat si správné spolupracovníky a věřit svým vlastním rozhodnutím mne dostala tam, kde jsem nyní. Samo natáčení trvalo tři měsíce.“
Africké odbory a iniciace
Filmu Nosič pomohla především Cena ekumenické poroty z Locarna. Pro západní svět byl africký příběh z odborářského prostředí neobvyklý, navíc se Cissé ani zde nevyhnul inspiraci šamanskými rituály, které ovšem v jejich neúčinnosti zesměšnil. Mohlo se zdát, že se v té chvíli rodil politicky angažovaný autor, ale byla to spíš jen příznivá shoda událostí. „Mám svůj ideál, kterého se držím. V každém filmu reflektuji současnou malijskou společnost. Pokud v tom vidíte angažovanost, pak jsem asi politicky angažovaným autorem, ale necítím to nijak programově. Vždy se snažím do díla dostat vše, co chci říct. Zahraniční úspěch filmu Nosič si vysvětluji neobvyklostí tématu, které Západ velmi zajímalo. Je to film, který nese silné poselství.“
Většina diváků se o Souleymanovi Cissé dozvěděla až díky jeho volné tematické trilogii Finye (Vítr, 1982), Yeelen (Světlo, 1987) a Waati (Čas, 1995). První z nich kritizuje vojenské režimy, které tak často opanovávají africké země, druhý nabízí až mystický příběh o souboji dvou šamanů, otce a syna, a třetí je rozsáhlá románová freska reflektující jihoafrický apartheid. O genezi vypovídá autor takto: „Malijci tehdy ztráceli víru. Chtěl jsem ukázat svému národu, že štěstí, na které čekají, přijde, ale chce to čas. Bylo to období stávek, nepokojů a vojenského režimu.“
Cenzurním zásahům se podařilo předejít zvláštním způsobem: „Film jsem dokončil v Paříži a přátelé mne varovali, že se nemůžu vrátit do Mali. Jenže já měl souhlas prezidenta. Napsal jsem scénář, šel jsem za ministrem informací, a ten mi řekl, že to musí schválit prezident. Když mne přijal, řekl jsem mu, že chci udělat film, a on se ptal, v čem je problém. Moje odpověď zněla, že je to film o armádě. A on řekl jen: No a co?. Požádal jsem ho o vojenský materiál, který jsem potřeboval k natáčení. Prezident nařídil ministru obrany, aby mi poskytl všechno, co budu potřebovat. Hotový snímek jsem tedy chtěl prezidentovi ukázat. Zorganizovali jsme uzavřenou projekci a jemu se líbil, takže mohl mít premiéru.“
Brzy následoval velmi úspěšný opus Světlo, jehož námětem byla iniciace u lidu Bambara. Zeptal jsem se autora, proč chtěl něco takového lidem ukazovat. Myslí si, že to někoho zajímá? „Když mi někdo položí takovouto otázku, film zřejmě nepochopil,“ zpražil mě. „Samozřejmě můžu odpovědět, že celý náš život je iniciační rituál, což je ostatně i pravda, ale Světlo jde ve svém poselství dál za samu iniciaci. Zabývá se problémem, jak se vyrovnávat s minulostí, přítomností a jak se připravovat na budoucnost.“
Poslední Cissého film se jmenuje příznačně Čas. Měl premiéru v kinech v roce 1995, přestože jeho tvůrce tvrdí, že snímek není dokončený („Jeden z hudebních skladatelů udělal hudbu, s níž nejsem spokojen, ale tehdy jsem nemohl přerušit natáčení, jelikož za tím filmem stálo příliš mnoho producentů a byl zdrojem obživy pro příliš mnoho lidí. Když ho pak poslali na festival do Cannes, rozhodl jsem se, že musím najít prostředky, abych mohl předělat hudbu.“)
Mezinárodní renomé získaly Cissému právě dva posledně jmenované snímky. Byly vybrány do hlavní soutěže canneského festivalu – a Světlo získalo Velkou cenu poroty i Zvláštní cenu ekumenické poroty. Přes veškerou zahraniční prestiž zůstává jedenáct let starý Čas Cissého posledním dokončeným (troufám si říct) filmem. Důvodem je nejen liknavost státu, ale i neschopnost filmařské obce prosazovat své zájmy. „V naší zemi je příliš mnoho lidí chudých duchem. Tady lidé nepřejí druhému úspěch a jakmile vidí, že se někomu začíná dařit, házejí mu klacky pod nohy. Nikdy nebudu mít za sebou spojené filmaře, abych nemusel tolik trpět při shánění finančních prostředků, a ostatní na tom budou stejně jako já.“
Jak bojují filmaři v Mali
Není ovšem pravdou, že by Cissé zanechal natáčení nadobro. „Nepřestal jsem úplně točit. Dokončil jsem dva krátké snímky na zakázku a začal jsem s obtížemi natáčet další celovečerní. Nicméně všechny ty tahanice mě hodně unavily. Mám pocit, že jsem svůj život obětoval zemi, která mi není schopná pomoci ani nyní, když už jsem si získal určitou úctu. Svým dílem jsem upozornil na Mali a jeho kulturní i lidské bohatství a dokud mi budou síly stačit, budu v tom pokračovat.“
Boj za lepší podmínky afrických kinematografií pokračuje. Vznikla Union des Créateurs et Entrepreneurs du Cinéma et de l‘Audiovisuel de l‘Afrique de l‘Ouest (Unie tvůrců a podnikatelů v oblasti filmu a audiovize východní Afriky). Na otázku A2, čeho se mu, jako zakladateli a předsedovi unie podařilo dosáhnout, režisér odpověděl: „Snažíme se přiblížit státním orgánům, co to znamená natáčet filmy a proč potřebujeme státní podporu; chceme, aby pochopili význam kinematografie pro rozvoj celé země. Rovněž vysvětlujeme profesionálům, že je třeba, abychom se sjednotili. Podařilo se nám oslovit všechny prezidenty okolních států, kde se neválčí, a získat jistou, i když chatrnou podporu. Připravili jsme systém pomoci pro mladé začínající filmaře a máme také materiál, který jim můžeme poskytnout. Pro obyvatele Mali je jednodušší vidět americké nebo evropské filmy než ty domácí. Další problém je, že filmaři jsou placeni dle libovůle režiséra a neexistují žádné platové tabulky. To vše bychom rádi změnili. Nemáme žádný kinematografický zákon, to je další potíž. Není se o co opřít, čím se řídit. Ani pro režiséra to není snadné. Například do posledního filmu jsem investoval většinu svého majetku a dodnes jsem za něj získal jen velmi málo. Situace je taková, že jsem například nikdy nezaměstnal jediného herce nebo filmového profesionála bez smlouvání o honorář.“
Jaká je tedy budoucnost malijského filmu podle Souleymana Cissé? Skvělá. „O tom je má scéna ve snímku Vítr. Když jde jedna z hlavních postav rozprávět s duchy do lesa, ti jí řeknou, že budoucnost vidí jako jasnou svítící hvězdu, která nikdy neuhasne.“
Autor je doktorand na FAMU.
Souleymane Cissé osobně uvede všechny své celovečerní filmy na letošní LFŠ v Uherském Hradišti.
Českému publiku představí i ukázky ze svých rozpracovaných projektů. Jeho retrospektiva bude součástí rozsáhlé přehlídky africké kinematografie.