Kinematografie je mocnější než my

Znáte český Národní filmový archiv?

S. Toubiana: Neznám a doufám, že tuto mezeru brzy zaplním.

Francouzská filmotéka patří mezi nejstarší instituce svého druhu na světě. V čem by mohla být pro ostatní příkladem?

Byla založena v roce 1936. Existuje tedy přes sedmdesát let. Spravuje jeden z nejstarších filmových archivů na světě. Vlastníme nebo spravujeme důležité filmové i „nefilmové“ sbírky, které jsou neopominutelným světovým dědictvím. Již od počátků Henri Langlois (spoluzakladatel a první ředitel filmotéky – pozn. red.) a jeho následovníci dbali na význam archivace a restaurace filmů a ostatních složek filmové tvorby: přístrojů, kostýmů, dekorací, plakátů, náčrtků, fotografií, rukopisů atp. Význam filmotéky spočívá v bohatství jejích sbírek.

Myslíte si, že potřebujeme filmotéky a archivy?

Samozřejmě! Jinak by film neměl paměť.

Jaké jsou tedy hlavní důvody existence vaší instituce?

Hlavní smysl naší existence spočívá ve zhodnocování sbírek. Například prostřednictvím našeho programu v kinosálech nové budovy v ulici Bercy č. 51. Snažíme se o co největší možnou pestrost v rámci retrospektiv (ve Francii se tímto pojmem myslí přehlídka kompletní filmografie daného umělce – pozn. red.) a poct věnovaných v současnosti např. Kingu Vidorovi, Benoîtu Jacquotovi a následně Raoulu Coutardovi, Alexandru Sokurovovi, Catherine Deneuvové nebo Antoinu Duhamelovi. Ale také uvádíme cykly klasických, krátkých nebo avantgardních filmů. Jinou formou jsou rozsáhlé výstavy a s nimi spojené cykly, jako naposledy Německý expresionismus nebo předtím retrospektiva Pedra Almodóvara či Jeana Renoira. Vedle toho máme svou stálou výstavní expozici, kde může veřejnost vidět některé z našich nejcennějších předmětů. Kromě samotných projekcí organizujeme řadu dalších aktivit určených především dětem a mládeži (dílny, prohlídky s výkladem nebo praktické stáže, kursy a přednášky, veřejná čtení atd.). Nicméně našim hlavním cílem je archivace a restaurace, ale také katalogizace sbírek, abychom co nejvíce usnadnili jejich zpřístupnění veřejnosti.

Existuje nějaký zákon upravující existenci Filmotéky a její úkoly?

Filmotéka je soukromá asociace, skládající se z členů a dárců. Valná hromada volí správní radu, která určuje hlavní úkoly Filmotéky. Předsedou valné hromady je od roku 2003 Claude Berri.

Jaké jsou hlavní finanční zdroje?

Filmotéka je podporována státem prostřednictvím ministerstva kultury. V roce 2007 jsme takto získali dotaci ve výši osmnáct milionů eur, což představuje osmdesát procent našich výdajů. Zbývající část rozpočtu musíme naplnit z vlastních zdrojů: zisk ze vstupného, sponzorské dary, pronájmy a tržby v našem knihkupectví.

Kolik máte zaměstnanců?

Tento rok po spojení s Filmovou knihovnou máme 200 zaměstnanců (NFA má 118 zaměstnanců – pozn. red.).

Jaká je organizační struktura?

Filmotéka je organizována podle svých hlavních cílů: programové oddělení, kulturní oddělení (zabývá se propagací, vzděláváním pedagogů a ediční činností), ředitelství filmového dědictví (spravuje filmové i nefilmové sbírky), mediatéka (knihovna a filmy), oddělení výstav, oddělení pro styk s veřejností, tiskové oddělení, právní a finanční oddělení, správa budov a ostraha objektu, technické oddělení (kontroluje kvalitu kopií a technický stav přístrojů), obchodní oddělení, personální oddělení, ředitelství.

Jaký je rozdíl mezi Francouzskou filmotékou a Filmovým archivem (les Archives du film)?

V současnosti jde především o rozdíly vyplývající z historie. Filmotéka byla od svého založení vždy soukromou institucí sloužící veřejnému zájmu. Filmový archiv je oddělením Národního kinematografického centra, které je veřejnou institucí. Takže zaměstnanci nemají stejný status. Některé naše úkoly jsou společné: archivovat a restaurovat filmové kopie, které nám byly svěřeny. Filmotéka má navíc již od počátku vloženo do vínku organizovat veřejné produkce a zhodnocovat své sbírky. Filmový archiv zajišťuje především technickou stránku věci. Vztahy mezi oběma institucemi se v poslední době zklidnily. V současnosti spolu s Filmotékou v Toulouse pracujeme všichni tři na sjednocení našeho postupu při archivaci a restauraci filmů.

Podílí se vaše instituce na programu filmového vzdělávání, který je zastřešován ministerstvem školství?

Máme pedagogické oddělení, které je velmi aktivní. Organizuje řadu vzdělávacích soustředění určených pedagogům, prohlídky výstav s výkladem, řadu projekcí určených mladému publiku. V roce 2006 jsme založili knižní řadu Actes Sud Junior, určenou dětem a mládeži. Úzce spolupracujeme s ministerstvem školství v koordinaci s děkanáty, rektoráty a řediteli gymnázií, středních i základních škol. Tyto aktivity jsou jednou z hlavních os naší existence.

Jak byste popsal vliv vaší instituce na „průměrného“ Francouze?

Francouzská filmotéka je známá; má svou historii a dokonce je opředena jakousi legendou, kterou svým charismatem stvořil její zakladatel Henri Langlois. Díky aféře Langlois v roce 1968 se dostala tato instituce do širšího podvědomí. Od svého přestěhování do ulice Bercy č. 51 v roce 2005 jsme popadli druhý dech. Nová budova, jejímž autorem je Frank Gehry, poskytuje moderní a atraktivní prostředí, které k nám přilákalo již půl milionu návštěvníků – především mladých lidí. Zvětšující se zájem o naše aktivity a nárůst mladého obecenstva v sálech určitě svědčí o pozitivním dopadu našeho úsilí. A pak jsou tu další vlivy, vyplývající nepřímo z faktu, že každý archiv by měl být i jakousi studnicí filmového umění, jež pomáhá šířit.

Půjčujete kopie na základě povolení majitelů práv. Proč to děláte?

I pro vlastní program vyžadujeme svolení majitelů práv. Kopie půjčujeme, protože se musíme podělit o filmy uložené v našich sbírkách. Filmotéka je a musí zůstat filmovým muzeem. Většina snímků, jež uvádíme, už nemá distributory. Zájemci je tudíž mohou vidět pouze v našich sálech. Ty z filmů, které mají distributory, uvádíme s jejich svolením a snažíme se dohodnout na symbolické ceně.

Nemáte strach, že se půjčováním kopie poškodí a vaše sbírky ochudí?

Riziko poškození samozřejmě existuje. Ale i film, který je uložený v krabicích, se ničí.

Dokonce půjčete díla, která máte pouze v jediné kopii. Co vás k tomu vede?

Děláme to skutečně pouze ve výjimečných případech. Dělají to všechny archivy na světě. Je to pravidlo FIAF (mezinárodní organizace sdružující filmové archivy – pozn. red.). Navíc jde o reciprocitu mezi archivy. Pokud jste členem této organizace, tak máte právo na zapůjčení kopií zdarma.

Za posledních deset let si pamatuji tak možná na dvě přehlídky, kdy toho náš NFA využil. Nicméně já jsem mluvil o výpůjčkách pro akce mimo prostory archivu – festivaly nebo přehlídky. Proč i tam?

To je naše dobrá vůle a stejně vždy zvažujeme případ od případu. Pokud požádám váš archiv, měl by mi ochotně zapůjčit filmy ze svých sbírek, a stejně bych jednal i já, kdyby mne o to požádali. Tento princip funguje od počátků FIAF, tedy někdy od roku 1936. Považuji toto pravidlo za velmi užitečné. Pro festivaly je třeba samozřejmě svolení majitelů práv, a pokud tomu technický stav kopie nebrání, nevidím důvod, proč nepodpořit šíření filmového umění. Je velmi těžké obnovovat kopie, protože distributoři nám často tvrdí, že to nemá smysl, že film existuje na DVD, ale dějiny kinematografie vypovídají jasně o projekcích na 35mm. Netvrdím, že to bude trvat věčně, ale zatím to je tak. Máme dva sály vybavené k projekcím z jiných formátů. Především v případě němých filmů jsme zásadně proti. Člověk, který alespoň trochu rozumí filmu, chápe rozdíl mezi projekcí na 35mm a DVD. Němý film nevznikal na dokonalý formát a režiséři k tomu přihlíželi, takže obrazově čistá projekce z DVD takovému dílu nic nepřináší – spíše ho nežádoucím způsobem mění.

Jaký význam přikládáte organizaci FIAF?

Upřímně řečeno, letos poprvé pojedu na kongres FIAF do Tokia. Doteď to pro mne nebyla priorita. Stěhovali jsme se do nových prostor a připravovalo se sloučení s Filmovou knihovnou. Nyní se situace uklidnila a můžeme se činnosti FIAF věnovat. Je to důležité také proto, že příští rok se bude kongres konat v Paříži. Doufám, že se budeme zabývat nejpalčivějšími problémy, za něž považuji kupříkladu respektování autorských práv. Což je poněkud nejasný terén. Právní společnost má dnes větší váhu než kdysi. Když jsem nastoupil do funkce, nebylo tu ani právní oddělení.

To je samozřejmě evidentní posun, protože nejen v Česku, ale i v ostatních bývalých socialistických zemích tento problém nikdo neřeší. Spíše dojde k absurdní situaci, kdy budu mít svolení majitele práv, ale filmovou kopii nezískám, přestože před měsícem byla někde uvedena bez jeho svolení.

Taková situace vznikla, protože archivy samy sobě přiřkly určitý status, což bylo logické, protože před padesáti lety němý film nikoho nezajímal. Nyní si už musíme uvědomit, že i takový snímek někomu patří. Většinou existuje produkční společnost nebo žijí autorovi dědici atp. Myslím, že FIAF je prostor, kde je možné o tomto problému diskutovat a řešit ho, protože je to podstatné pro archivaci, restauraci a nejen veřejné uvádění. Do Tokia pojedu také proto, abych viděl, jak to řeší v jiných zemích.

Údajně má náš NFA pověst, že jeho sbírky jsou jedny z nejbohatších v Evropě, což nikdo neví, protože jeho zásadou je, že kopie se nepůjčují, aby se nepoškodily. Taková praxe u nás bývá poměrně kritizována. Odpůrci tvrdí, že je k ničemu skladovat desítky kopií (často jsou v hrozném stavu), když je nikdo nemůže vidět. Zajímal by mne váš názor na archivaci kopií.

Důležité je, zda máte negativ, protože to mění situaci. My například nemáme často negativ, ale řadu filmů máme ve více kopiích, což nám usnadňuje situaci. V každém případě naše filosofií zůstává, že filmy je třeba promítat, protože to je smyslem jejich existence. Samozřejmě ne za každou cenu. My jsme si například vytvořili kolekci asi tří stovek filmů, které považujeme za zásadní, a pravidelně je promítáme. Můj osobní názor zní, že některé archivy se snaží vytvořit ideální filmotéku. Chtěly by mít a kontrolovat všechno, což není možné. Kinematografie nás přesahuje. Je mocnější než my. Díky filmu si miliony lidí prožívaly (a prožívají) své sny.

Jaké jsou vaše zásady při sestavování programu filmotéky?

J.-F. Rauger: Chceme otevřít náš program všem kinematografiím a všem obdobím. Proto naše tematické přehlídky jsou nejen pocty režisérům, které považujeme za osobité tvůrce, ale také hercům, skladatelům, kameramanům, výtvarníkům dekorací, tedy všem národním kinematografiím a žánrům.

Kolik osob se podílí na výběru filmů a rozhoduje o konkrétním uvedení?

Program sestavuje sedm lidí (ředitel, dva dramaturgové, dva historici a dvě asistentky). O filmech rozhoduji já a Serge Toubiana. Tematické cykly sestavuje jedna osoba. Já její výběr pak kontroluji.

Jak vybíráte témata a osobnosti?

Výběr podléhá našim osobním přáním i okolnostem tak, aby byla zajištěna programová různorodost.

Každých čtrnáct dní uvádíte tzv. projekce Bis (cyklus představující dlouho marginalizovanou produkci především hororových, béčkových a akčních filmů – pozn. red.). Proč jste k této praxi přistoupili?

Je to také způsob, jak ukázat bohatství kinematografie. Exploatační a béčkové filmy zajímají především mladé lidi. Můžeme je tak upozornit na filmotéku, zároveň ukázat jiný aspekt filmové produkce, aniž bychom ji vydávali za umění.

Jaká je návštěvnost?

Dvě stě tisíc diváků ročně na filmová představení. Čtyři sta tisíc včetně výstav a knihovny. Cena vstupného se pohybuje od tří do šesti eur a sto dvacet eur stojí celoroční průkazka.

Žádáte majitele práv o povolení k filmům a platíte jim?

Ano. Vždy zásadně hledáme majitele práv (někdy nám i půjčují kopie) a žádáme je o svolení k projekci. Pokud právně neexistuje nikdo takový, pak film i přesto uvedeme. Není-li kopie požadovaného snímku v našich sbírkách, musíme si ji vyžádat od distributora a zaplatit za ni.

Jakým způsobem vybíráte texty doprovázející program? A máte nějaké zvláštní požadavky na autory vzhledem k obsahu textů?

Snažíme se, aby je psali skuteční odborníci na danou tematiku nebo daného filmaře. Požadujeme, aby texty byly jasné, didaktické, pokud možno originální. Necenzurujeme jejich obsah. Autoři anotací většinou nejsou ani zaměstnanci filmotéky.