Vážím snad tisíc kilo

Co vás vedlo k tomu, že jste se postavila za kameru? Proč jste chtěla natáčet jako režisérka?

Myslím, že některé pohnutky v našich životech vyvěrají z neznámých důvodů a nedají se vysvětlit přísně logickým způsobem. Nejsem schopna odpovědět na otázku proč, ale jak. Pro mne to byla radostná zkušenost. Zkusila jsem si jiné povolání, které jsem jako herečka zatím pouze sledovala. Každý den jsem velmi prožívala, každý den byl pro mne výzvou do budoucnosti – podaří se mi uskutečnit sen, který jsem nosila hluboko v sobě? Byla to velmi intenzivní sedmitýdenní zkušenost. Takže, jak zpívala Edith Piaf – ničeho nelituji.

Proč jste si zvolila pro svůj debut Popel a krev tak vážné téma, navíc zasazené do rumunského prostředí?

Já jsem pouze chtěla příběh stylizovat. Záměr byl, aby se vše odehrávalo ve střední Evropě. Nechtěla jsem příběh umístit do konkrétní země, ale bylo třeba někde ten film natočit, na nějakém konkrétním místě. Pak ti lidé museli samozřejmě mluvit svým rodným jazykem. Ale jméno země není nikdy vysloveno, ani děti o něm nemluví. Když odjíždějí se svou matkou, jen říkají: „…tam“. Není to dokument o Rumunsku. Nevidíme žádné zvyky nebo rituály spojené s konkrétními příklady z Rumunska. Nechtěla jsem děj umístit ani do konkrétní doby, ani do konkrétní země, a to právě proto, abych udržela stylizovanou atmosféru. Mohlo se to klidně odehrávat ve Středomoří, v Řecku nebo na Sicílii. Ale já jsem vždy byla přitahována střední Evropou. Kdybyste se mě zeptal proč, nebudu znát odpověď. Představuje pro mě střed kontinentu, kde se vše zrodilo…

Je pravda, že jste se ve svém režijním debutu inspirovala textem albánského spisovatele Ismaila Kadareho?

Ne, to není pravda. To se píše na internetu. Četla jsem sice od něj knihu, která se jmenuje Aischylos, ten veľký smoliar [Kalligram 2006; orig. Vajza e Agamemnonit, 2003 – pozn. red.], v níž píše, že se na severu Albánie od starověku nic nezměnilo a lidé tam pořád dodržují stejné zvyky, ale šlo jen o inspirační zdroj. Pomsta přitahuje pomstu, krev přitahuje krev. Kadare cituje Agamemnona, Oresteiu, Elektru. Tam na severu sice vládli Turci, fašisté a pak komunisté, ale nic se tam nezměnilo. Lidé si tam uchovali původní zvyky, zděděné od starých Řeků, ještě od dob Euripida a Homéra. Dostala jsem chuť vyprávět příběh, v němž by se postupně odvíjely jako nit pomsta i věčné hledání spravedlnosti, v tomto případě takové, za niž se musí platit. To mne zajímalo. Není to můj osobní příběh, je to moje osobní zamyšlení. Chtěla jsem ukázat, že v určité chvíli je třeba cykly přerušit, člověk se nesmí nechat unášet ani rodinnými historkami, ani příběhy o pravdě a spravedlnosti. V danou chvíli je třeba odpustit.

Jak jste pro film vybírala herce?

Nejsou dobří nebo špatní herci. Jsou takoví, kteří si vás získají, a pak ti ostatní. Já jsem je pro svůj film vybírala podle vzhledu. Nebylo pro mne tak důležité, jak umějí francouzsky, ale jak na mne působí fyzicky.

Co vás vlastně přivedlo k filmu a jak jste se dostala k herectví? Původně jste studovala v Aix-en-Provence politologii, což je obor filmu dost vzdálený…

Myslím, že v životě je vše potrava a vše něco vyplňuje. Když jsem byla mladá a řekla jsem rodičům, že se chci stát herečkou, báli se a říkali mi, abych nejdřív vystudovala a pak se uvidí. Je to prý nejisté a riskantní povolání. Možná si řekli, že to je pouze takový rozmar, tak jsem si vybrala nejkratší studium, které jsem našla. A to byla politologie. Často ho studují lidé mého ražení, tedy nespolehliví a upovídaní. Výhoda byla, že trvá pouze tři roky. Ale nikdy jsem toho času nelitovala. Byla to doba, kdy jsem se mohla svobodně vyjadřovat. Všimla jsme si totiž, že v životě člověk nemá zase tolik času mluvit o touze změnit svět.

Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste si uvědomila, že vaším osudem bude film? Co o tom vlastně rozhodlo?

Právě během studií politologie v Aix-en-Provence jsem si v létě přivydělávala jako sekretářka ředitele místního divadelního festivalu. Nebavilo mě ale trávit čas psaním na stroji v kanceláři, takže jsem se většinou chodila dívat na zkoušky na dvůr arcibiskupského paláce. Když jsem sledovala zkoušky Dona Giovanniho, Cosi fan tutte nebo Kouzelné flétny, něco uvnitř mi říkalo, že se jednoho dne ocitnu na druhé straně. Bylo to iracionální, nikomu jsem se s tím nesvěřovala. Člověk by si myslel, že jsem blázen, ale já jsem věděla, že jednou budu stát na jevišti.

Vzpomněla byste si na svůj první film a první natáčecí den?

Hrála jsem ve filmu Psi s Gérardem Depardieuem. Vzpomínám si, že se se mnou tehdy nikdo moc nebavil. Jediný, kdo se mnou mluvil, byl právě Gérard Depardieu. Měl v sobě velkodušnost a smysl pro dobrodružství mluvit s neznámými lidmi. Měla jsem v tom filmu malou roli: mým úkolem bylo píchnout injekci do něčího zadku, takže to nemělo zrovna shakespearovský rozměr. Já jsem ale před filmem už začínala na divadle. Takže od začátku jsem věděla, že budu hrát hlavně divadlo. Film přišel až později.

Když se podíváme na vaši filmografii, je vidět, že pracujete s režiséry bez ohledu na národnost či žánr. Jak si vlastně vybíráte role? Podle čeho se rozhodujete, kterou roli přijmete?

Myslím, že herec si nevybírá, ale je vybrán. Když si mě vybrali do svých filmů Alain Resnais, François Truffaut, Costa-Gavras nebo Ettore Scola, bylo to jako být obdarována. Sice jsem byla vybrána, ale hrála jsem jen role, které jsem měla ráda. Často jsem si říkala, že velkým luxusem mého života vždy bylo, že jsem dělala jen to, co se mi líbilo. Nikdy jsem nehrála roli, která by se mi nelíbila. Naštěstí, protože kdyby mi nějaký velký režisér nabídl roli, kterou bych nenáviděla, asi bych hodně váhala. Říkám si, že život je příliš krátký na to, aby člověk během dlouhých dní ztvárňoval někoho, koho nemá rád. A jak že si vybírám role? Pošlou mi zkrátka scénář a čtu si ho, jako když piju sklenici vody. Můžu ji vypít naráz nebo ji pít po částech. Vychutnávám si tu podivuhodnou rozkoš, abych si mohla říct, že chci hrát tu a tu postavu. Mám chuť vstoupit do toho či onoho příběhu. Ale nikdy to není rozumové. Je to jako psi, kteří vběhnou do lesa a čichají.

Mohla byste nám přiblížit spolupráci s Françoisem Truffautem, která možná byla pro vás odlišná, když to byl zároveň váš životní partner?

Natáčela jsem tehdy dlouhý seriál pro televizi Les Dames de la côte [Ženy z pobřeží, 1979], který pojednával o první světové válce očima žen. A François Truffaut mě na základě toho pak angažoval pro film Žena od vedle, 1981, kde jsem měla hrát s Gérardem Depardieuem. U Truffauta jsem našla jednu velkou přednost, kterou se mi už nikdy nepodařilo nalézt u nikoho jiného. Byl totiž naprosto pohlcený, vášnivě pohlcený tím, co dělá. Přišel na plac plný energie, nadšení a lásky z toho dne, z daného okamžiku, z té dané scény. Režisér se může zmýlit a natočit špatný film, ale nic nenahradí tu šílenou lásku, kterou někteří projevují na place a jež pramení z vášně k filmování.

Když si vzpomenete na Françoise Truffauta, vybaví se vám spíš jako režisér, nebo jako člověk?

Asi na něj víc vzpomínám jako na zvláštního člověka. Na jeho život. Já jsem samozřejmě nikdy neměla jeho režisérské schopnosti. On byl schopen řešit jakékoliv krizové situace, i když si během natáčení herec ostříhal vlasy a on ho potřeboval s dlouhými. Nikdy by se nenechal zastavit či ubít. Natáčení muselo pokračovat za každou cenu. Nesměl nikdy propadnout vzteku nebo zoufalství. Truffaut ve svém životě vždycky stavěl film na první místo, naprosto nade vše.

Všimla jste si nějakého rozdílu v práci s režiséry generace nové vlny, jako byli právě Truffaut nebo Alain Resnais či Agnès Vardová, a s mladou generací francouzských režisérů, například s Françoisem Ozonem?

Nikdy jsem neměla ráda nějaké školy nebo skupiny. Každý režisér je osobnost sám o sobě. Všechno už bylo řečeno a převyprávěno. Každý se spíš snaží říct to způsobem, který bude jeho vlastním otiskem. To, že se jedná o režiséry nové vlny, ještě neznamená, že byli všichni stejní. To je jako se spisovateli; můžete se narodit v určité době, ale osobně hodně věřím na vševědoucí hlas, který vás provází vaším životem. Nikdo se nikomu nepodobá.

Myslíte si, že na vaši režijní práci mělo vliv, že jste především herečka? A vidíte to jako nevýhodu, nebo jako přednost?

Bude to spíš nevýhoda. Jako herečka totiž nepotřebuji, aby se na mě příliš mluvilo. Jsem jako ten slídící pes, o kterém už jsem mluvila. Dělám vše intuitivně. Režisér něco řekne a herec musí vycítit, co přesně chce. Takže i moji herci si mě vyslechli a museli souhlasit; pokud řekli ne, museli jsme se rozloučit. Když souhlasili, pak jsem s nimi mluvila jen krátce. Mám pocit, že když se na herce moc mluví, tak je to omezuje v rozletu. Je to takový herecký hamburger. Člověk jim všechno předžvýká – jak mají mluvit, jak se mají pohybovat, jak si mají sednout, a rytmus a hudba jim už nepomohou. Ale když jim předestřete jen takovou slabou vůni, pak se mohou rozletět. Možná se mýlím, ale já funguji takhle. Jako herečka se k nim možná chovám tak, jak bych chtěla, aby se režiséři chovali ke mně.

Takže ve vašem filmu hrála roli i improvizace, nebo jste striktně pracovala se scénářem?

Žádná improvizace neproběhla, ale zase se velmi málo zkoušelo. Natáčela jsem bez filmu ve vyskoké kvalitě, tedy HD. Je to dobré, protože je to levné a můžete pořád začínat znovu, ale je to také nevýhoda. Já jsem si natáčela i zkoušky, protože mne zajímá ten adrenalin okamžiku, kdy jsou herci skutečnými lidmi. Nejsou to pokusní psi. Já jsem jim to možná říkala trochu jinak, než jsem to napsala ve scénáři. A navíc rumunští herci jsou velkými herci. Hrají často v divadle a jsou hodně přizpůsobiví. Můj text pak říkali s jiným přízvukem a jinou hudebností. Jako kdybych se dívala na divadelní představení.

Poměrně vášnivě vyprávíte o své režijní zkušenosti. Máte tedy chuť pokračovat?

Já se pořád považuji především za herečku. Vždyť do Prahy jsem přijela hlavně proto, že jsem divadelní herečka. Mám skutečné potěšení z hraní, ať už na divadle nebo ve filmu. Kdybyste se mne zeptal, zda jsem se dala na dráhu režisérky, protože už mne nebaví hraní, pak bych vám řekla: „Ne!“ Já jsem si vždycky nerada vybírala. Vždy jsem chtěla všechno. Co se však týká další filmové režie, v prosinci jsem dostala nabídku od OSN. Chtěli natočit deset krátkých filmů, každý v délce šesti minut. Autory jsou režiséři z celého světa: z Afriky, Mexika, Barmy nebo Francie, kterou zastupuji já. Každý z nás měl natočit krátký hraný film na téma náboženské tolerance.

Nicméně hrajete v tak rozdílných filmech – od Život je román (1983) Alaina Resnaise přes Ženu od vedle Françoise Truffauta a Někdo to rád holky Gabriela Aghiona (1996) až po 8 žen Françoise Ozona. Jak se dokážete tak přeorientovat a tak rychle si vybrat?

Život má prostě větší představivost než my. V životě se setkáváme s věcmi, jimž se musíme smát. Někdy si hrajeme na hlupáky, pak se to najednou zvrhne v tragédii nebo v milostné drama. Je pravda, že jsem těžkopádná, vážím snad tisíc kilo. Smutek je smutek. Ale zároveň mám ráda komedii a lidi, kteří mě rozesmějí.

Která role vám byla nejmilejší?

To je otázka, kterou bych měla dostat až na smrtelné posteli. Protože mám velké množství vzpomínek. Teď na to nemohu odpovědět. Milovala jsem velmi rozdílné věci, jak jste mi naznačil. Počkejte si ještě, než mi tu otázku dáte naposledy.

Dobrá, tak který film se vám silně zapsal do srdce?

Velmi jsem milovala Ženu od vedle. To byl můj skutečně první film určený pro kina. Navíc vyprávěl o lásce tak, jak ji chápu já. Vždy jsem věřila, že z lásky lze i zemřít a že to je nejdůležitější věc na světě. A proto mě ten film hodně poznamenal.

S kým byste ještě ráda točila, ať už s režisérem nebo hercem?

Takových je hodně. Já jsem tíhla k debutům, kde jsem hrála s herci, které jsem neznala. Měla jsem z toho stejnou radost jako při natáčení se slavným hercem či režisérem. Natáčení je vždy stejné dobrodružství, ať má režisér za sebou dvacet filmů nebo žádný. Film je jako rovnice, která se ve stejné podobě už nikdy nebude opakovat. Je to alchymie. Takže se nechci omezovat a jmenovat konkrétně.

Rozhovor vznikl částečně na základě pražské besedy s Fanny Ardantovou, která proběhla pod záštitou Francouzského institutu a již moderoval rovněž David Čeněk.