Zpytování u zdi

Sedm českých národních hříchů si můžeme až do 2. července zopakovat cestou kolem pražské letenské zdi. Odtud, z velkých kamenných rámů, na nás upírá pohled sedm dětí, kterým na krku visí různé sebemrskačské nabídky (např.„Už nemusíte trpět, že jsme zbraně odevzdali Hitlerovi, budu trpět za vás.“; „Už nemusíte trpět, že jsme za normalizace udávali. Budu trpět za vás.“ atd.)

V předvolební vizuální razii tupých sdělení působilo sedm palčivých vět jako uzemnění – zastavilo v rozběhu k urně voličovu ruku s napřaženou obálkou, upomnělo, zabolelo. Po cestě kolem letenské zdi, která se díky Centru pro současné umění proměnila v důvtipnou galerii, ART WALL gallery, mohl leckterý z nás roztrpčeně polknout. Proč nám někdo připomíná osudné momenty, které jsou tak úspěšně pryč?!

Přímočaré rozkrytí

Pode Bal ani tentokrát neustoupili od koncepce přímočarého útoku a v podstatě navázali na linii projektů, které nešetří naši úzkostně hájenou demokracii. Politicky motivované akce umělců, kteří se mimo jiné zabývají dopadem reklamy, nás provázejí od roku 1998. Ve veřejném prostoru proběhlo přibližně deset akcí, nepočítáme-li projekty uskutečněné v zahraničí. Flagelanti jsou dalším z této řady závažných počinů. A nebylo pro ně lepšího umístění než právě sporná, ideologicky „pošpiněná“ letenská zeď, jejíž stěny a vrchol zneužívali komunisté k umístění mocenských symbolů.

Sebemrskači s dětskou tváří mlčky nesou úděl dědiců národních prohřešků. Cítíme přítomnost výtky, prostor pro manipulaci, která se děje od útlého věku, rozpor mezi brutalitou svědectví a čistotou nezkušenosti. Stojíme před nabídkou, která spouští obranné mechanismy – stojíme před jasně vyřčenými fakty. Taková jednoznačnost je pobuřující. Odpovědi na to, proč jsme nebojovali, jak jsme mohli připustit křivdy na nevinných, udávat či mlčet, však jednoznačné nejsou.

MY kontra VY

Ono velké MY a VY, my budeme trpět, protože vy nejste ochotní přijmout odpovědnost, má charakter výstrahy, ne-li přímo skryté výhrůžky. Diváka činí součástí provinilého celku, v tomto případě národa, který upřednostňuje atmosféru „odstarostnění dějin“ před jasným, čelním vyrovnáním se s vlastní historií. Kolektivní vina, jež čiší z hrubě načrtnutých hesel, je modelována ústy nejmladší generace ztělesňující naději na „lepší zítřky“. Zborcení hodnot, národního charakteru, je zde pojímáno jako nezvratitelná skutečnost, s níž je nutno se vypořádat, a to právě tváří v tvář budoucnosti. Flagelanti nepřipouštějí neexistenci hromadné odpovědnosti – operují s kolektivní vinou jako s daností, i proto je jejich výpověď tak silná. Útočí skrze jednotlivce na národ, na národní identitu, v níž pravděpodobně věří, ač jde o pojmy problematické a problematizované. Oba s sebou vláčí negativní dědictví, ať již válečné či komunistické, známky nezdravého nacionalismu, zneužívání a politického populismu. Vyzývají-li potom trýznivá hesla k dějinné introspekci, pak s cílem vrátit těmto pojmům význam, který by byl v souladu s morálními hodnotami demokracie. Otázkou je, jakým způsobem narovnat pomačkanou historii, dosíci čestného vyrovnání s poklesky „slabšího já“, v tomto případě „slabšího já“ několika generací. Jde o vnitročeskou vinu, která ve vytěsněné komůrce nepozbývá nic ze své síly. Národní hrdost je potom vlastně prázdnou proklamací, kterou používáme nejčastěji v souvislosti s výkony našich sportovců (aktuálně fotbalistů). Chceme-li vůbec být národem, natož hrdým, nezbývá než zbourat hradby oddělující dvě skutečnosti – tu vysněnou, pohodlnou, a tu reálnou, minulou.

Pozor, minulost se vrací

Podebalští Flagelanti vypadají jako sedm sudiček. Volba dětských nositelů byla pochopitelně snadná – kdo jiný než naše děti by mohl zaútočit tak mocně na naše sebevědomí? Opuštěných nápisů na pražských zdech je přece požehnaně. Na dětském krčku však působí až děsivě, když domyslíme důsledky: budeme-li stát pořád zády k minulosti, zlomená páteř se nikdy nezhojí. Paměť je významným zdrojem jakéhokoli pokroku, pokud je však neustále tišena ve jménu pohodlí a lepší budoucnosti, stane se bičem. Bičem sebemrskače.

Sedm nezletilých dobrovolníků je připraveno „očistit“ pomyslný národ od provinění, kterých se sám na sobě dopustil. Poněkud cynické nabídky sebeoběti ilustrují vykoupení, jehož můžeme dosáhnout jen prostřednictvím utrpení nevinných. Nejsnazší by bylo jejich návrhy prostě přijmout. Zachovali bychom si tak pohodlný odstup a neriskovali zbytečné hrdinství. Otázkou pak zůstává jen to, je-li opravdu nabízené vykoupení dobrovolné.

Atak veřejného prostoru

Umění ve veřejném prostoru je obecně přijímáno spíše jako dočasné estetické vylepšení městské krajiny. Všeobecný odpor k pomníkům, způsobený ideologickým zneužíváním veřejných prostor v nedávné době, se v současnosti proměnil v určitou lhostejnost vůči veřejnému prostředí jako takovému. To „podstatné“ se donedávna odehrávalo doma, v prostoru soukromém. I proto je ART WALL gallery důležitým projektem – vrací veřejnému prostranství význam, poukazuje na to, že se můžeme, ne-li musíme, „vrátit ven“. Projekt skupiny Pode Bal, ač programově kontroverzní, není jen prvoplánově provokativní. Diskutovat o tom, zda podobně motivované akce jsou, či nejsou uměním, by v tomto kontextu znamenalo jediné – opětný odklon od obsahu k formě.

Pozitivní určitě je, že projekt podpořily hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR a Fond kultury MK ČR. Paradoxem pak možná zůstává jen skutečnost, že vernisáž a část projektu probíhá v galerii Hunt Kastner Artworks, kterou provozují Camille Hunt a Katherine Kastner a která k české identitě odkazuje snad jen prostřednictvím pražské adresy

Autorka je teoretička vizuální kultury.