Dílo španělského sochaře Bernardího Roiga (1965) je přes poměrně nízký autorův věk opatřeno již celou řadou filosofických pojednání, jež ho rozebírají ze všech stran (motivace, inspirace, situace). Velkorysá publikace, kterou je možné považovat za monografii, ač je především výstavním katalogem, obsahuje čtyři eseje plné hlubinných analýz Roigových uměleckých pohnutek. Graficky povedená a fotograficky bohatě vypravená kniha je doplněna o osobní fiktivní deník, kde autor formou dialogů se sebou samým odkrývá své obecné úvahy o umění i konkrétních uměleckých dílech. Takto komplexní katalog je dostatečnou výbavou k pochopení intencí známého španělského umělce, který se vydal dobýt Evropu. Na své pouti navštívil Domus Atrium v Salamance a Kunstmuseum v Bonnu, a poté se zastavil i v Praze, v Museu Kampa. Divákovi, který si pod pojmem španělské umění vybaví Dalího, Picassa a možná Tàpiese, připravil Roig světelnou podívanou, situovanou do komorních prostor muzea. Výstava, jejíž název se váže k fenoménu světla a kterou v redukované verzi připravila kurátorka Pilar Ribalová, představuje pouze několik autorových děl – šest soch a videoinstalace. Nicméně, námětově kompaktní a prostorově zvládnutá výstava může být pro pražské, existenciálně laděné publikum milým překvapením. Ačkoli zasvěcení bez otálení vysypou z rukávu celý přehled Roigových uměleckých východisek, která se zrcadlí v doslova smolných odlitcích mužských postav, dá se v jeho tvorbě najít záblesk originality. Odlévání figur a jejich manipulace do určitých situací v podstatě vyhrotil již George Segal, neonové objekty připomínají Dana Flavina, práce s prostorem reflektuje pozice minimalismu a neokonstruktivismu. Přesto se tyto v podstatě nesourodé prvky v Roigově tvorbě slévají v jednotu. Vybavil totiž své poselství odkazem k mýtu a vyzbrojen postmoderním smyslem pro psychoanalýzu příběhu se obrátil k věčnému lidskému tématu – k zoufalství. Bílá bachratá těla se roztékají pod dotykem zářivek, o něž se dobrovolně opírají, aby se zároveň trestala za tuto důvěru, projevenou světlu. A světlo, které je podmínkou vidění, v určitém smyslu prozření či ozřejmení, procitnutí, se pod tíhou neforemných těl proměňuje v bariéru, v zeď. Roigovi odlévací modelové dokonale zvládli roli hrdinů posedlých nějakou touhou, která nemůže být vyplněna; běsní tudíž v nitru toužícího, zaplavuje celou jeho mysl a zasahuje tělesné pochody jedince. Jsme již ve fázi, kdy se výkřik proměňuje v mlčenlivou prázdnotu, kdy zbývá jen bolestná křeč bez možnosti vyřčení, naplnění, satisfakce. Zářivky v kontrastu k dokonalým odlitkům těl – obé v podstatě chladné komponenty jednoho jediného pocitu: hrůzy. A světlo, které nemilosrdně oslňuje a v podstatě chladně vypaluje oči přitisknuté na zářivce, je poté příznakem slepoty, nesplnitelné naděje na vykoupení. Ucítíme možná i odkaz na řecké drama, a to zejména při pohledu na instalaci Actéon, která připomíná onu danost, jíž nelze uniknout, vinu, která se dědí a je připsána bez ohledu na individuální vůli.
Roig rozehrává poměrně bohatou škálu témat, která jsou vlastně atraktivní a která se nakonec týkají příslušnosti k lidskému druhu jako takovému. Sám autor vyjádřil pocit, že v Praze by mohl být docela snadno pochopen. Snad ano...
Autorka je historička kultury.
Bernardí Roig: The Light – Exercises Series. Kurátorka Pilar Ribalová. Museum Kampa v Praze, 16. 1. – 4. 3. 2007.