Biograf mysli

Sdíleným principem prezentovaných uměleckých médií je jejich pomíjivý charakter. Většina z nich pracuje s fenoménem času a prostoru. Jejich čas je již z podstaty cyklický – promítají se ve smyčkách – a nikoli lineární, a proto i úvaha o tom, zda někdo někdy viděl například čtyřiadvacetihodinovou projekci Psycho Douglase Gordona „celou“, je vlastně irelevantní. Nemělo by jít o to, „jak dlouho“ se díváme, ale „jak se díváme“. Nicméně, pro umělce samotné je představa diváka, který deset hodin sleduje spící Brigitte Bardotovou, svůdná a provokativní. Proto neváhají a smyčkou ruší nejen filmový příběh, ale příběh jako takový, běh času a konečnost.

Projekce zbavují sterilní prostředí galerie strohosti a přísnosti – promítáním na podlahy, stropy, dveře, okna a zdi se otevírají jiné možnosti prostorového uspořádání a vnímání. Prolínání obrazů, které se na zdech rytmicky setkávají a doplňují, umocňuje nevyzpytatelný charakter simulovaných kinosálů. A to zvláště v ponurých, ztemnělých halách bývalého nádraží, kde divák pozbývá orientace. Světelnými body, které vytvářejí zvláštní naváděcí obrazový systém, jsou videoinstalace a projekce samy. Určujícími okolnostmi tohoto druhu vizuálního umění tedy nejsou pouze čas a prostor, ale také světlo a tma. Jde o uchopení a přetvoření fyzického prostoru, což skrze zvláštní vizualitu vede k navození zcela jiného rozpoložení, než jaké lze zakoušet ve statických expozicích. Prodírat se tmou za světlem instalací, hledat směr, jejž určují jednotlivé zvukové doprovody a samotný zvuk užitých technologií, je napínavé. Ztratit se potom v instalaci, stát se součástí projekce, strávit zde libovolně dlouhou dobu a zcela ve skrytu temnoty v podstatě svobodně reagovat na promítaný obraz vylučuje foucaultovské „být viděn“, tedy jistý společenský rozměr návštěvy galerie. Temné, blikající boxy, věnované 27 umělcům a jejich dílům, svým způsobem usnadňují soustředění, reflexi jednotlivých projekčních světů.

Většina zastoupených jsou uznávaní umělci. Flickovým oblíbencem je zejména Bruce Nauman, který od šedesátých let nepřestal produkovat víceméně existenciální práce, jež pravděpodobně souzní se sběratelovým životním předsevzetím. Flickův dědeček Friedrich zásoboval Třetí říši zbraněmi a využíval k tomu totálně nasazených. Kontroverzní situace Flickova vnuka tudíž vede k častým polemikám nad způsobem, jímž hospodaří s válečnými penězi. Flick sám touží očistit jméno rodiny mimo jiné prostřednictvím obrovské sbírky moderního umění. O svém favoritovi tvrdí, že „sotva existuje lepší komentář války, mučení a lidského utrpení než ten artikulovaný Naumanem“. V tom bychom mohli spatřovat jisté souznění sběratele, který neustále čelí dědičné vině, a autora, který podobná traumata zhmotňuje. Ve videoinstalaci Raw Material with Continuous Shift – MMMM z roku 1991 propojuje Nauman zdánlivě nenáročné prvky, ale vyznění celé projekce je dramatické. Umělec je snímán vzhůru nohama, kterak sedí na točící se židli a se zavřenýma očima vydává nesnesitelně monotónní zvuk. Právě monotónnost implikuje pocit stísněnosti a demaskuje skrytou agresivitu celé projekce.

Do této „naléhavé kategorie“ výstavy, již kurátoři (Stan Douglas, Christopher Eamon, Joachim Jäger a Gabriele Knapsteinová) nazvali The Liminal, což volně přeloženo znamená „Prahový“, je zařazen také tříminutový film Paula Sharitse Epileptic Seizure Comparison. Intenzivní obsah, tj. záznam dvou pacientů, kteří prodělávají epileptický záchvat, je zdůrazněn formou. Rytmus černobílých obrázků proložených barevnými plochami doprovázejí dva soundtracky, založené na frekvenci mozkových vln zachycených elektroencefalogramem.

Slavná projekce Pipilotti Rist Ever is over all je možná paradoxně zařazena v kapitole Body Double, kterou sdílí s Danem Grahamem, Garym Hillem, Peterem Welzem a Barbarou Rubinovou. Pipilotti Rist vypráví příběh o ideálním a femininním světě, zatímco ostatní se v instalacích zabývají tělesností – vnímáním lidského těla, jeho možnostmi a nemožnostmi, jeho podobou, která může souviset s identitou a sebehodnocením. Kromě Barbary Rubinové, která v osmnácti letech vytvořila film Christmas on Earth, dva překrývající se záznamy inscenovaných sexuálních orgií, a Garyho Hilla, který si pohrává s voyeurismem, se umělci pokoušejí o objektivní analýzu pohybu a pohledu na lidské tělo.

Velmi subjektivní je naopak část výstavy s názvem Persona. Chybět nesmí průkopník videoartu Andy Warhol, který je zastoupen instalací Outer and Inner Space z roku 1965. Mladičkou Edii Sedgwickovu snímá kamera, když se dívá do zrcadla a zároveň rozmlouvá s někým mimo naše zorné pole. Hra s hranicemi mezi vnitřním a vnějším je námětem i pro Valii Export. Doslova ověšená kamerami zkoumá okolní svět viděný skrze pohyby vlastního těla, které kromě toho slouží v podstatě jako stativ. S odrazem a sebereflexí pracuje také Peter Campus ve svém Prototype for ,Interface´ z roku 1972. Zapojený návštěvník vidí svůj obraz hned dvakrát – jednou obvykle stranově převráceně, podruhé stranově správně, tedy vlastně „skutečně“. Nastolena je opět otázka, co je skutečné a co nereálné. Velmi osobní a v důsledku i úsměvný je film Johna Masseyho As the Hammer Strikes (A Partial Illustration), který pojednává o setkání dvou naprosto odlišných mužů – autora a stopaře, s nímž si při jízdě v autě třicet minut povídá o své práci, umění, a snaží se ji právě tomuto muži vysvětlit. Naráží pochopitelně na naprosté nepochopení, nikoli však na nesouhlas. Údiv spolujezdce neilustruje neochotu porozumět, ale spíše fakt, že porozumět někdy nelze, a to přesto, že se hovoří stejným jazykem.

Poetická instalace Davida Claerbouta Rocking Chair patří k těm novějším. Atmosféra bezčasí na prahu domu, kde v houpacím křesle odpočívá stará žena, připomíná márquezovské obrazy života fatálně poznamenaných hrdinů. Vstupujeme do intimního prostoru bytosti, které nevidíme do obličeje, můžeme ji však pozorovat nejen ze zápraží, ale i zevnitř domu. V Consolation Service vypráví Eija-Liisa Ahtila skrze dvě obrazovky příběh o pomíjivosti lidských vztahů a života vůbec. Její působivý film sleduje rozchod mladého manželského páru a následnou smrt manžela pod krami jezera.

Do filmové škatulky s názvem Repertory Cinema kurátoři zařadili autory, kteří víceméně pracují přímo s filmovým záznamem. Stan Douglas nechává čtenáře Ztraceného času cestovat jedním z prvních amerických vlaků, Marcel Broadthaers, autor slavného Séction cinéma, se ve dvou instalacích vrací k počátkům filmu. Séconde d´Eternité (Vteřina věčnosti) je skutečným vteřinovým záznamem jeho podpisu. Ve Voyage on the North Sea kombinuje film, fotografii a obraz a ptá se – na co se vlastně díváte?

Nam June Paik je ve sklepeních nádraží přítomen s projekcí One Candle (Candle Projection). Světlo svíčky se odráží ve třech základních barvách – modrá, zelená a červená – na zdech a reaguje na sebemenší pohyb. Opět jde o hru se skutečností, o otázku, co je reálnější – hmotný objekt, nebo jeho odraz? Do sekce The Optic také patří Anthony McCall a jeho něžná světelná show Line Describing a Cone, jež se „omezuje“ na projekci světla. Umělou mlhu v tmavé místnosti prořezává kužel světla, který se stává nejen viditelným, ale skoro hmatatelným.

Důraz na iluzi, fantaskní obraz a na vztah mezi přírodou a civilizací klade poslední z kategorií výstavy, Phantasmagoria. Rodney Graham se v Edge of wood pohybuje opravdu na hranici – vidíme les a silnici, cítíme vlhkost a strach z nebezpečí, které pouze tušíme. Výhružný zvuk helikoptéry a světlo stroje, které klouže po naklánějících se stromech, evokuje napětí a očekávání.

Sedm projekcí Douga Aitkena eraser tvoří jeden rozmanitý celek. Umělec přešel pěšky karibský ostrov Montserrat, opuštěný po nedávné erupci sopky. Nachází prázdná místa po lidech, kteří museli utéct. Přízračnost celého filmu tkví právě v opuštěnosti prostoru, v tichém triumfu přírody nad civilizací. Podobně se k souboji příroda x civilizace vztahuje Diana Thaterová v instalaci The best space is the deep space. Krocení krásného bělouše, hrdého a statného koně, probíhá souběžně na třech monitorech. Alegorie moci, kdy se divoké stává domestikovaným, ukazuje, jak mylné může být přesvědčení, že ovládat je to správné řešení lidské situace.

Na začátku celé výstavy na návštěvníky pomrkává veselé oko Tonyho Ourslera. Trojrozměrná videoinstalace Criminal Eye připomíná Nočního hlídače Milana Caise, umístěného na střechu pražského Goethe-Institutu. Vědomí neustálé kontroly, dohledu a strachu, který v současnosti prohlubují hlavně média, souvisí právě s technologiemi užitými ve výstavě. Oko, které nervózně pomrkává, vyděšeně zírá a nemá chvíli pokoje, slovy katalogu sice „... vidí, ale ničemu nerozumí“.

Autorka je teoretička kultury.