Kočkopes Andílci

„Anděl Asbeel se vzbouří proti sterilní hudbě a dogmatickému řádu v nebi, protože na Zemi zaslechl rockovou muziku a rád by ji zavedl v Božím království. Vydá se tedy na zkušenou k ďáblům, protože Peklo je jeden velký diskotékový klub. Kulturní převrat se mu ale v nebesích nepodaří prosadit, a tak zamíří na Zem, aby tady založil úspěšnou kapelu The Angels. Nebe i Peklo rázem vidí v kapele prostředek k uskutečnění svých plánů a dojde k bitvě, která ohrozí řád světa...,“ praví program koprodukční inscenace ND, Dětské opery Praha a Českého rozhlasu. Co nás tedy vlastně čeká?

Dílo je podle libretisty Petra Čenského a skladatele Lukáše Hurníka těžko zařaditelné do obecně platných škatulek opery nebo muzikálu. Trvá dvě hodiny, je psané pro symfonický orchestr, rockovou kapelu a obsahuje mnoho elektronických prvků, vše ze záznamu, pořízeného v Českém rozhlase. Podtitulů však autoři uvádějí hned několik: muzikál s operní příchutí, představení pro tři generace, ve kterém zní rap i klasika, rodinná muzikálová opera a mezižánrová hříčka, kočkopes… Přiklonil bych se spíše k charakterizačnímu „show“, a to ještě v uvozovkách. Multižánrovost zde znamená spíš skrumáž žánrů a stylů a dedikace třem generacím je v tomto případě snad jen vtip: těžko přijít na to, které jsou myšleny. Milovník klasické hudby si na své nijak zvlášť nepřijde a fanouškům rapu a disca se hudební čísla podávají ve velmi zředěné a archaické podobě.

Závažný zádrhel celku však spočívá v kameni základním – libretu. Text Petra Čenského je velmi naivní, mentorsky suchý a školsky křečovitý. Metra nahodile mění během sloky a nutí skladatele Hurníka k nelogickému frázování. Problémem je také jazyková rozkolísanost – nekonzistentnost spisovné a obecné češtiny jednotlivých postav, a úsměv vyvolává i samotný verš. Text: „Kukuč máš fakt rozkošnej/ rty tvý sladce měkký/ a ta bílá je moc sexy/ úplně mě rajcuje/ celičkej seš úžasnej/ I love you“ (3. výstup) hovoří za vše.

Hurníkově hudbě nezbývá nic jiného než zápasit o samotné přežití. Skladatel tvrdí, že se nechce trápit hledáním nového, „konstruo­váním důmyslných tektonických koncepcí“ a nepřijatelná je pro něj i pop kultura. Bohužel se tomuto tvrzení nedá příliš věřit. Pokusů o hitovou píseň jsem zaznamenal asi deset. Mnohý z nich je často citací něčeho podezřele známého (např. Láska je polární zář – variace na motiv ze Spielbergova filmu E.T. mimozemšťan apod.). Nesnesitelné jsou i stále se opakující modulace a prokomponované „recitativy“, kterým by nejvíce prospěla jednoduchost. Skladatel nehledal nové, ale spontánně používal ověřené postupy. Bohužel bez větší nápaditosti. Nakonec má vše zavrhované ve srovnání s Hurníkem navrch. Samostatnou kapitolou mohou být orchestrální čísla, která přeci jen dokazují skladatelovu invenčnost. V nich lze najít slibný zárodek symfonické básně nebo symfonie.

Snaha o nezávislou všehochuť bohužel nevyšla. Show postrádající super hity, kvalitní libreto a nápaditý děj se nikdy skutečnou show nestane. Chybí proklamovaná pohádkovost, podobenství o lásce, střetu starého světa s novým... Na vině je jistě i snaha vyhnout se jednotnému a čistému stylu. Směsice, v níž se spojuje klasická hudba s rockovou bez ladu a skladu jen na základě banálního příběhu, nestačí. Vtipnost, jež vzniká citací Dvořáka, Wagnera či Madonny, působí v konečné fázi tak trochu jako laciný interní vtip.

Všem účinkujícím patří veliké ocenění za snahu o co nejlépe odvedenou práci. Soubor Dětské opery Praha (obsazení vedlejších postav a sboru) prokázal zápal a mladý talent, časem nabude na jistotě i v jevištním pohybu. Michal Klamo (Asbeel) ovládá více zpěv než taneční prvky. Jeho muzikálová asimilace nedopadla nejhůře. Vedle tuctové rutiny Daniela Hůlky (arciďábel Asmodeus) na sebe upozornilo i pár nadějných talentů: Radim Schwab (ďábel Raum), Miroslav Urbánek (ďábel Malfas) a Jiří Brückler (anděl Tamiel). Velkooperně zabojovala i Barbora Perná (Lilit). Celosouborové poskakování bez větší koordinace ukazuje na zanedbanou péči pohybové spolupráce Natalie Krištůfkové a Petra Velety.

Za přínos můžeme považovat též didaktickou zkušenost a zážitky všech malých a větších umělců z Dětské opery. Velký zájem a nadšení projevilo publikum maminek a tatínků, což je na besídkách a všech školních defilé správné. Nevím jen, proč toto dílo nebylo zařazeno do operního alternativního bloku pro otrlé - Bušení do železné opony, který celoročně běží ve Stavovském divadle. Přestože je inscenace z technického hlediska pro Boudu vhodná, neubráním se dojmu, že je jen další splněnou položkou. Ale v Boudě.

Autor je teatrolog.

Projekt Bouda uskutečnilo Národní divadlo pod vedením šéfa činohry Michala Dočekala poprvé v roce 2003. Tehdy „bouda“, jíž realizoval scénograf Petr Matásek v rámci Pražského quadriennale, stála za Stavovským divadlem na Ovocném trhu. Na třech inscenacích textů Heinera Müllera, Sarah Kaneové a Wernera Schwaba předvedla „podoby současného dramatu“. O rok později Boudu – značně již vylepšenou – navrhl scénograf a ředitel ND Daniel Dvořák, a tentokrát se diváci přesunuli na piazzetu za historickou budovu Národního divadla, aby mohli shlédnout slovenskou hru Viliama Klimáčka Hypermarket. Navzdory značnému diváckému i kritickému úspěchu se Bouda v roce 2005 ne­uskutečnila – místo toho se v suterénu ND hrál Okruh osob 3.1 švédského dramatika Larse Noréna. Letos se Bouda vrátila na piazzetu.