…použitelná ona opačná idea, tedy návrat k modalitě nebo tonalitě a komponování v různých starých stylech – neo-Vivaldi, neo-Mahler…“
G. L.
Vážná hudba po druhé světové válce se, zjednodušeně řečeno, pohybuje mezi dvěma póly: modernistickým, věřícím ve vývoj skrze nové způsoby vyjádření, a postmoderním, podle nějž nic nového již vymyslet nejde a lze jen nacházet nové kombinace starého. Mezi těmito póly se pohybují osobnosti, které potřebují tvořit mimo dogmata. Snad nejvýznamnějším z těchto solitérů byl György Ligeti, který zemřel v pondělí 12. června ve věku 83 let.
Sousloví „velký skladatel“ se o autorech žijících či teprve nedávno zemřelých příliš nepoužívá. Jak praví cynická lidová moudrost, člověk musí být bezpečně mrtev alespoň sto let, aby mohl být prohlášen za génia. Pokud se od velkého skladatele očekává, že nějakým způsobem posune vývoj hudby a zároveň dokáže stvořit skladby oslovující posluchače, pak rodák z města Dicsőszentmárton (dnes Tîrnaveni v Rumunsku) tyto požadavky splňuje. V šedesátých letech visel ve vzduchu zájem o zvuk, tedy o čistě zvukové působení hudby. Různí autoři tehdy ohledávali možné cesty a právě Ligeti se skladbami Atmosphéres nebo Lontano zaujal nejvýrazněji: hustá spleť hlasů, v nich neumožňuje posluchači registrovat jednotlivé tóny nebo harmonie a namísto toho vytváří dojem zvolna protékající a nepozorovaně se proměňující masy. K průlomu do širokého povědomí ovšem pomohl vnější faktor. Krátce po premiéře Atmosphéres si tuto skladbu a několik dalších vybral režisér Stanley Kubrick pro svůj film 2001: Vesmírná odyssea. Učinil tak sice bez autorova svolení a několik let se s ním pak soudil, pro mnoho lidí tak ovšem otevřel nové hudební galaxie.
Ačkoliv v obecném povědomí představují zvukové masy z počátku šedesátých let „typického Ligetiho“, on sám zanedlouho začal zkoumat jiné způsoby tvorby. Odpor k opakování zaběhnutých metod je pro něj typický stejně jako skutečnost, že důležitý je výsledný zvuk skladby a k jeho dosažení se hledá vždy ta pravá forma. Umění vytvořit zvukové světy demonstroval v Requiem, které nabízí apokalypsu i nadpozemskou hudbu sfér.
Zda k velkému skladateli patří humor, na tom se veřejné mínění neshoduje. Mozart byl prý veselá kopa, zatímco Beethoven byl nerudný a věčně jej trápila zácpa. Ligeti vtipný byl, ovšem neznamenalo to ani nevázanou veselost ani laskavý úsměv. Jeho doménou byl humor absurdní, černý a obecně nekorektní. V roce 1961 na jistém sympoziu způsobil svou přednáškou-happeningem Budoucnost hudby pozdvižení a byl vynesen ze sálu. V době popularity jeho „kosmického“ stylu napsal sám na sebe parodii. Dvojice Aventures a Nouvelles Aventures představuje absurdní dramata, kde tři zpěváci přednášejí text složený z hlásek bez sémantického významu. Velkou formu pak své oblibě absurdního dramatu dal v opeře Le Grand Macabre podle hry vlámského autora Michela de Ghelderode. Fraška o tom, jak nenastane konec světa, protože Smrt se opije a zemře, má až komiksový spád. Komika se ovšem nevylučuje s vážným skladatelským záměrem, což ukazuje třeba Poéme symphonique. Postavit sto metronomů nastavených na různá tempa na pódium a spustit je vypadá jako další happening, výsledkem je ovšem úžasná spleť rytmů, které se neustále proměňují s tím, jak se jednotlivé strojky zastavují a utichají.
Až do konce života György Ligeti hledal a nacházel nové způsoby hudebního vyjádření. Většina z jeho skladeb nabízí posluchači fascinující dobrodružství, ačkoliv není ani v nejmenším podbízivá. Klavírní etudy, Hamburg concerto nebo Trio pro lesní roh, housle a klavír ukazují, že zdánlivě archaické hudební formy jsou schopny pojmout obsah velice aktuální. Ligetiho vždy zajímalo spojování protikladů: řád a chaos, ušlechtilý tón a rozladěné skřípání, meditativní nálada a rytmy podivných strojů. Možná právě toto hledání napětí mezi různými póly je tím, čím je jeho hudba jedinečná.
Autor je šéfredaktor časopisu HIS Voice.