Festival Malá inventura, jemuž jsme se věnovali i v minulém čísle, vyjevil, jaká je česká scéna takzvaného nového divadla. A zároveň položil otázky, jež bude třeba zodpovědět.
Pátý ročník festivalu Malá inventura probíhal po dobu pěti dnů na pěti pražských divadelních scénách a v jeho rámci bylo představeno pětkrát pět divadelních, paradivadelních a nedivadelních projektů. Poctivý kulturní turista měl díky jeho pořadatelům všech pět pohromadě a při svých tramvajových projížďkách Prahou mezi jednotlivými chody každovečerního menu tzv. nového divadla si mohl skládat třpytivé puzzle tohoto těžko uchopitelného fenoménu. Mám pocit, že se složil obraz, který nutí k zamyšlení.
O co vlastně jde
Malá inventura si v rámci divadelních festivalů stále udržuje poměrně specifické postavení. Za festival ji vlastně začali považovat diváci, organizátoři se vždy snažili prezentovat své aktivity jako přehlídku či výkladní skříň, jejímž záměrem je seznámit s projekty uplynulého roku především divadelní producenty a umožnit tak jejich větší cirkulaci. Díky tomu celkem zákonitě rezignují na jednotící dramaturgii, ani měřítko kvality není určujícím prvkem, hlavní je životaschopnost projektu, který dosáhne v Praze zhruba deseti repríz a má potenciál šířit se dál. Tato teze byla u zrodu festivalu před pěti lety a vzešla z dramaturgické dílny divadla Alfréd ve dvoře. S postupným rozrůstáním participujících divadel se však jasný záměr začíná vytrácet a není zcela zřejmé, co to které divadlo vlastně sleduje. Jde o zviditelnění umělců? Chtějí se jednotlivá divadla blýsknout tím, co během uplynulého roku vytvořila? Manifestují jednotlivé instituce vzájemnou solidaritu v opozici ke klasickým kamenným domům? Anebo jen nastavují zrcadlo scéně českého (pražského) tzv. nového divadla? Od každého jako by bylo v programové skladbě něco, ale chybí tomu jednotící tah.
Amatéři vedle ověnčených
Žánrová skladba akce je až bombasticky rozmanitá od velmi tuhé činohry přes pohybové divadlo, výtvarné divadlo, klauniádu, loutkové divadlo, jevištní experiment, divadlo pro děti až po čistě taneční útvary. Nemá smysl jednotlivá představení škatulkovat, každé z nich tenduje vždy k určitému žánru, a navíc právě v jejich přesahování lze nalézt jednotící stopu. Díky tomu, že jsou prezentovány práce profesionálních umělců ověnčených nejvoňavějšími vavříny (v rámci festivalu mělo původně proběhnout dvojí uvedení Čekárny souboru Farma v jeskyni) vedle hokusů-pokusů amatérských nadšenců, není zcela zřejmé, kdy se jedná o promyšlený experiment a kdy jde o řemeslnou nezručnost.
Oproti předcházejícím ročníkům je nápadný úbytek projektů, které si kladou za cíl zkoumat divadelní jazyk. Z celé nabídky jde v podstatě především o představení Silence etablované skupiny Handa Gote, během něhož se tanečnice dobrovolně vzdává jakékoli zpětné vazby od diváků tím, že je uzavře do individualistického světa reprodukované hudby ze sluchátek. Je třeba zmínit se i o minimalistickém experimentu Tiká tiká politika Jiřího Adámka, který nás fascinující zvukovou prací s téměř jediným slovem „politika“ provádí ztemnělými džunglemi tohoto umění přesvědčovat davy, že jde o veřejný zájem.
Patrně nechtěným experimentem se pak stal dialogicky mimořádně vytříbený útvar Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát! No. 6 aneb pravda vo mym soukromym životě, pane Jožko, při němž se dva herci vůbec nezvednou od stolu a své role v podstatě přečtou, aby tak popřením veškeré divadelnosti poukázali na prazáklad jakéhokoli scénického útvaru. Ostatní projekty fungují trochu jako indické koření masala – od všeho trochu a nakonec nám chutná, ale pořád tak nějak stejně.
Nakonec aspoň to zrcadlo
Malá inventura letos opět vyrazila do světa s podtitulkem „festival nového divadla“. Tedy divadla nových forem, hledajícího nové tvary, řečeno slovy organizátorů „divadla provětrávajícího lexikon divadelních znaků“. Troufám si kacířsky vyslovit, že drtivá většina uvedených projektů nové tvary nehledá. A vůbec to není na škodu. Je to důkazem, že scéna konečně přestává být vnímána jako exotický opeřenec z cizí planety a včleňuje se do standardního divadelního života. Experiment za každou cenu přestává být způsobem vymezení vůči repertoárovému divadlu a jednotlivé kusy lze označit buď jako dobré divadlo, nebo jako divadlo špatné.
Festival tak více než dříve odhalil situaci současné alternativy: nalezl ji v zajímavém bodě přechodu z dětství do dospělosti. Nezaznamenal dynamické hemžení všemi směry, ale poklidný odpočinek, během něhož se rozhoduje, jakým směrem se půjde dál. Nechme se tedy překvapit.
Autor je režisér.