Mláďata v obtížích

Vysoká frekvence Bolfových výstav i objem jeho umělecké produkce za poslední rok ohromují a současně vybízejí k opatrnosti. V létě 2005 vystavil v Galerii České pojišťovny čtyřdílnou malbu o rozměrech 213 x 500 cm. V listopadu na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého překvapil pěti novými obrazy monumentálních rozměrů. Na konci února 2006 měl samostatnou výstavu v Atriu Moravské galerie v Brně, opět s novým materiálem.

Jak jsem se dozvěděl od kurátorky brněnské výstavy, Bolf na poslední chvíli nahradil původně zamýšlený soubor obrazů díly zcela čerstvými. Až do 15. července je v pražské galerii Hunt Kastner Artworks v Praze k vidění další jeho expozice, prezentující opětovně dosud neviděné práce. Část toho, co Bolf za poslední rok namaloval – jde přitom často o díla velkých rozměrů –, zůstala doposud nevystavena. Lze vůbec v takovém množství práce udržet kvalitu a vyhnout se mlácení prázdné slámy? Osmnáct obrazů z výstavy v Hunt Kastner Artworks o ochabování uměleckých sil nevypovídá. Bolfova práce z posledního roku tvoří vývojovou řadu, kde doposud poslední obrazy představují vyvrcholení dosavadních umělcových snah.

Polohy malířské meditace

Výchozí velká malba z Galerie České pojišťovny představuje projev emocionálně vypjatý. Zobrazené výjevy, jejichž účastníky jsou stejně jako v následujících obrazových cyklech antropomorfizovaná zvířata nebo fantastické bytosti, připomínají jakýsi dětský horor. Snaha p o co největší přímočarosti a jednoduchosti však neprospěla její formě. Spíše než primitivizující je jen primitivní, obraz zachraňovala kolážovitá skladba sestavená ze čtyř nesouvisejících panelů. Následující obrazy z výstavy finále Ceny Jindřicha Chalupeckého jsou mnohem propracovanější a mají obsahové ambice. Obrazy, jejichž překrývající se barevné plochy sjednocovalo výrazné černé stínování, připomínají temnou variantu psychedelických obrazů Petera Maxe ze šedesátých let. Zachycené okamžiky prozření, moderních martyrií a apokalyptických vizí současně odkazují ke středověké duchovní malbě. Kvůli své komplikovanosti však obrazy ztratily spontaneitu a na někoho mohou působit dojmem pouhého naplňování předem určeného programu. I obrazy z brněnské výstavy svými lineárně definovanými postavami a vyhraněnou symbolikou evokují náboženské umění. Malíř zde však neztrácel čas složitým sjednocováním obrazového povrchu, základem pro něj byla kresba štětcem a černou barvou. Výsledek rozhodně není formalisticky komplikovaný a připomíná narychlo improvizované fresky ze svatyně nějakého heretického kultu nebo heavy metalového klubu.

Mezi kresbou, malbou a ilustrací

Josef Bolf je ve své podstatě kreslíř. Jeho starší malby někdy působí, jako kdyby autor své kresebné nápady přenášel na plátno pouze z jakési povinnosti, čemuž se kresby i malba přirozeně brání. V nejhorších případech se projeví efekt „zvětšených omalovánek“, který nezapudí ani stékající barva nebo práce se šablonami. Zatím poslední Bolfovy obrazy vznikaly technikou, již si možná někteří pamatují z výtvarných kroužků: voskovou podmalbu překryjeme tuší, do které výjev vyškrabujeme. Lze tak vytvořit nejen tenké linie, ale celé odškrabané plochy. Vyškrabováním se Bolfovi podařilo elegantně „obejít“ problém vztahu kresby a malby, jde o kombinovanou techniku, která má stejně blízko k obojímu. Výsledný efekt navíc působí jako grafická technika, některé obrazy s dominantními plochami černé barvy dokonce vzdáleně připomínají ilustrace k dobrodružným knihám padesátých a šedesátých let. (Ostatně je škoda, že si Bolfova možného ilustrátorského talentu doposud nepovšimlo žádné nakladatelství a nenabídlo mu spolupráci.) Díky spodní voskové vrstvě získaly obrazy zvláštní vnitřní světlo, spíše nouzové osvětlení. Vyzařování jednotlivých předmětů či osob nejspíše označuje míru jejich zamoření, v jeho jedovatých paprscích se vyjevují jinak neviditelné jizvy a kaluže krve.

Bolestínství současné kultury

Doslova drásané obrazy Josefa Bolfa vyzařují dojímavou krásu. Jejich hrdiny jsou těžko definovatelné, přitom důvěrně známé plyšové postavičky s podebranýma očima, které v hrůze ze světa nejsou schopny opustit svůj obývací pokoj, nebo bezduše bloudí po sídlištích a hypermarketech. Jako by dávno propásly vhodný okamžik k sebevraždě a nezbývá jim, než dál žít se svým nesnesitelným trápením, o jehož příčinách se můžeme jen dohadovat. Bylo by ale chybou projektovat si do schoulených postav zraněných medvídků výhradně samotného umělce. Obrazy Josefa Bolfa nepředstavují exhibicionistickou arteterapii, nad jejíž upřímností a současně beznadějností se mohou diváci dojímat. Jeho malby daleko více reflektují bolestínství současné kultury, díky jemuž je tak snadné se s depresivními výjevy identifikovat. Rozervanost zde není vnitřním stavem umělce, ale celé společnosti. Jsme svědky zvláštního paradoxu: žijeme v zásadě poklidné životy, přesto nebo právě proto nás fascinuje citové vydírání a emocionální nátlak, kterému jsme prostřednictvím médií i umění vystavováni. Jako kdyby nám kombinace hrůzy a roztomilosti přinášela nějaké jinak nezískatelné duchovní vitamíny. Toto emocionální, někdy až fyziologické působení obrazů Josefa Bolfa se pohybuje na hraně kýče. Ostatně používá mnohé prvky pro výtvarný kýč typické: mláďata v obtížích, velké slzející oči, hebkou srst, raněná zvířátka. Prvky kýče však posouvá do polohy hororových rekvizit, které důvěrně známé a milé věci transformují do o to hrůznějších podob. V neposlední řadě se v aktuální Bolfově sérii objevují přesně odpozorované detaily okolního života. Absurdní chodovský hřbitov, maska blížícího se metra, atmosféra prázdného supermarketu či bezútěšnost večera stráveného brouzdáním po internetu nepůsobí jen jako obecné symboly velkoměstského odcizení, ale v přenesené podobě pozorně dokumentují současný život.

Autor je historik umění.