Pět překážek?

Tvorba dánského režiséra Larse von Triera je v poslední době postavena na překonávání překážek, které si autor sám staví do cesty. V takzvané „americké trilogii“ (Dogville, Manderlay, připravovaný Washington) se vyhnul použití exteriérů, které nahradil abstraktními kulisami. Trier je také jedním z autorů manifestu Dogma 95, jenž filmařům zakázal kdeco a paradoxně tak otevřel dveře k filmové tvorbě amatérům. Podmínky se srovnaly. Snímek Pět překážek je na nutnosti vypořádat se s příkazy a zákazy explicitně postaven. Trier v něm vyzval jiného dánského režiséra, Jørgena Letha, aby svůj původně dvanáctiminutový film Dokonalý člověk z roku 1967 pětkrát předělal a přitom se držel Trierových pokynů. Leth souhlasil a vzniklo dílo, které potvrzuje, že překážky se pro umělce často stávají cennější materií nežli svoboda.

Hned první omezení nedá v úvodu Lethovi spát. Jeho snímek se totiž může skládat jen ze záběrů dlouhých dvanáct filmových oken, tedy půl sekundy. To že se má film odehrávat na Kubě bez aranžovaného pozadí, pak vypadá jako maličkost. Díky klipovým střihům však výsledný kus vypadá vyzývavě moderně. V druhém případě je největším problémem nutnost natočit film v „nejnuznějším prostředí“. Leth si vybere chudinskou čtvrť v Bombaji a v ní tržiště proslulé hojným výskytem prostitutek. Uprostřed postaví se svým štábem tabuli plnou vybraných lahůdek a sám (další podmínka) se jako „dokonalý člověk“ pustí do jídla. Pozadí snímku pak nechá orámovat průhlednou bílou stěnou, za níž jsou namačkáni lidé, kteří pravděpodobně nikdy tolik jídla neviděli, a hostinu pozorují. Tento segment patří podle mě k nejsilnějším. Přesto se ale Trier proti filmu ohradí: vadí mu v něm právě průhledné pozadí, protože jedním z příkazů bylo, že se v záběru nesmí objevit žádní lidé. Leth tedy dostane za trest na výběr – buď natočí celou část znovu, nebo bude muset další verzi filmu natočit bez Trierových překážek. Leth přistoupí na to druhé a vzniká tak nejhorší z pěti remakeů, básnivý blábol, který nejvíc připomíná přeestetizované současné francouzské filmy, předstírající umění.

Čtvrtý opus má být animovaný, přičemž se oba režiséři shodnou na tom, že animované filmy nesnášejí. Tentokrát Leth použije už natočené hrané fragmenty a doposavad nepříliš používanou metodou je zanimuje (tuto metodu použil Richard Linklater pro film A scanner darkly, jenž měl premiéru letos v Cannes). Obraz je komiksově rozdělen na pole, která se spolu na plátně střetávají a kříží a celá barevná koláž tak stojí v protikladu k původnímu černobílému dílu, natáčenému navíc na bílém pozadí. Slabší je pátý snímek, který natáčí Trier (ale nesmí být uveden v titulcích) s komentářem, jenž namluví Leth (ale napíše ho Trier), zachycující Letha při natáčení.

Celek Pěti překážek se de facto skládá ze tří částí: povídek, nastříhaného původního filmu a záběrů zachycujících vznik snímku. Už originální Dokonalý člověk je netradiční projekt, zachycující člověka v běžných situacích (při jídle, holení, když si lehá nebo skáče), s komentářem, který se zamýšlí nad tím, jak asi tyto činnosti provádí „dokonalý člověk“. Konfrontuje se tu tak nejen božská dokonalost, ale i úvahy o nadčlověku a rasové nadřazenosti. Záběry z natáčení Pěti překážek vypadají nenuceně, nicméně samy se stávají svérázným dokumentem, poodkrývajícím nejen samu filmovou tvorbu, ale i kontroverzní osobnost Larse von Triera. Ten se neskrývá s tím, že chce, aby díky jeho překážkám Leth natočil „srágoru“, ale ani tím, že divák má být při sledování filmu „želvou ležící na zádech, bezmocně kopající nohama“. V takové situaci se ocitáme, například když okem kamery sledujeme, jak Leth odmítá dát jedné z žebrajících indických žen s dítětem peníze a tváří se jako by ji neviděl (pak jí přece jen jakousi minci podá). Jindy zas omezovaný tvůrce prochází po chodbě hotelu, a když slyší výkřiky ženy při souloži, zastaví se a „šmíruje“ za dveřmi v nesnesitelně dlouhém, několikaminutovém záběru. Trier se k němu v týrání diváků připojuje, když navrhuje, aby Leth natočil v „nejubožejším místě světa“ umírající dítě a doplnil ho původní zvukovou stopou o dokonalém člověku (ani jeden z režisérů v sobě nakonec tolik cynismu nemá).

Pět překážek otevírá nové cesty ve filmové práci a ukazuje, že Lars von Trier ještě občas má dobré nápady. Přesto se u snímku bude asi mnoho diváků nudit, především u zmíněné třetí verze točené „bez překážek“ a u závěrečné Trierovy rekapitulace. Příliš dlouhé jsou také některé vstupy, v nichž se Trier s Lethem baví o dalším nebo předchozím filmu. Pro studenty filmových škol by shlédnutí Pěti překážek mělo být povinností, pro ostatní to snad bude chvílemi netradiční, kuriózní zábava.