Kořen kinematografie

V roce 1995, na konferenci věnované výročí prvního století od vzniku filmu, vystoupil nečekaně dánský režisér Lars von Trier s manifestem, jenž napadl film za přílišnou nerealističnost, a sám vyhlásil deset bodů, kterými se měli režiséři řídit, aby získali certifikát hnutí Dogma 95. Toto desatero se stalo posledním filmovým manifestem 20. století a částečně navázalo na článek Françoise Truffauta Jistá tendence francouzského filmu, který stál v roce 1953 u zrodu francouzské nové vlny. Zatímco však Truffautův manifest zdůrazňuje autorství, v Trierově desateru najdeme bod, podle něhož se nemá režisérovo jméno uvádět v titulcích, protože předmětem zájmu má být nikoliv režisér, ale film. Když se po tiskové konferenci pokoušeli novináři z Triera dostat podrobnosti, řekl jim – po vzoru dánských komunistů – že mohl manifest prezentovat, ale nemá dovoleno o něm diskutovat. V tu dobu byli členové hnutí dva – vedle Triera také ještě nezkušený mladík Thomas Vinterberg (podle bratří Lumièrů si začali říkat „bratři zakladatelé“), který měl za sebou jediný celovečerní snímek.

První bratrské filmy

Po konferenci se po Dogma 95 slehla zem, a tak novináři a odborná veřejnost začali toto hnutí považovat za další z Trierových výstřelků. V roce 1998 se však objevil první film natočený podle „Slibu čistoty“, jak bratři svá pravidla pojmenovali. Byla jím Rodinná oslava Thomase Vinterberga, snímek oceněný na filmovém festivalu v Cannes cenou poroty a natočený podle skutečné události, zachycující zneužívání dětí jejich otcem. Mezitím se k Trierovi a Vinterbergovi přidali další dva dánští režiséři – Kristian Levring (známý především jako autor reklam) a Søren Kragh-Jacobsen (který se zabýval především tvorbou pro děti). Vzniklo tak Bratrstvo Dogma. Na úspěch Rodinné oslavy, která si vedla dobře nejen u kritiků, ale také u diváků, však už nebyl schopen nikdo navázat. Druhý Dogma snímek, Trierovi Idioti (1998), prezentovaný spolu s Rodinnou oslavou na festivalu v Cannes, nevzbudil příliš zájmu, stejně jako Kragh-Jacobsenův Mifune (Dogma 3, 1999) a Levringův Král je živ (Dogma 4, 2000). V tu dobu však už připravovali své Dogma filmy režiséři z celého světa. Snímek s pořadovým číslem pět, nazvaný To je mé tělo (2000), natočil francouzský herec a režisér Jean-Marc Barr, šestý, Julien Donkey-Boy (1999), Američan Hormony Korine. Následovaly filmy z Jižní Koreje, Argentiny, Švédska nebo Itálie.

Porušování Slibu čistoty

V současné době získalo certifikát již 268 snímků v různém stadiu přípravy a každý týden přibývají další. Pravidla pro získání certifikátu se však od jeho vzniku změnila. Zpočátku o udělení rozhodovalo samotné „bratrstvo“, s přibývajícími žádostmi však na jejich posuzování zbývalo čím dál méně času. V roce 2002 tak byl sekretariát Dogma uzavřen a Lars von Trier prohlásil, že za splnění podmínek Slibu čistoty stejně nemůže ručit nikdo jiný než sám režisér, který jediný ví, jaké podmínky porušil. Případný zájemce teď musí tedy jen vyplnit formulář, který najde na stánkách dogme95.dk, a zaplatit 10 tisíc dánských korun (v případě vysokorozpočtového snímku 30 tisíc, může však také napsat, proč zaplatit nemůže, a pak neplatit nic). Ale i režiséři „bratrstva“ některé z bodů porušili. Thomas Vinterberg prý v jedné scéně zakryl příliš pronikavé denní světlo závěsem (je zakázáno jakkoliv měnit osvětlení a upravovat místo, kde se natáčí), Trier zase přiznal, že vybavení domu, v němž jeho Idioti žijí, si na plac přinesli herci; ale režisér prý každému řekl, ať si vezme, co chce, a nemohl tak tyto předměty účelově využívat. Za porušení však považuje i přinesené jídlo, které herci ve snímku konzumují. Podle Vinterberga žádný úplně čistý Dogma film neexistuje a podle Triera ani existovat nemůže. Manifest Dogma 95 je totiž především jakousi hrou, kterou se režisér může rozhodnout respektovat. Anebo původně marketingovým tahem, jak na sebe upozornit?

Mrtvé Dogma?

Po třinácti letech od vyhlášení manifestu se zdá, že tak úplně nesplnil svůj účel. Trier ani Vinterberg už žádný film podle Dogma 95 nenatočili. Vinterberg se zaměřuje na pořizování snímků v Hollywoodu, Trier pokračuje v experimentování s formou hraného filmu, když Dogville a Manderlay natočil v „exteriérech“ nakreslených křídou v tovární hale a ve snímku Kdo je tady ředitel? zase v některých scénách ukryl předměty, které na scénu nepatří, a diváci měli za úkol je najít. Oba tím víceméně popřeli, že by své desatero mysleli zas tak vážně. Původně byl manifest určen těm, kteří už byli ve filmovém průmyslu etablovaní. Měl to být jakýsi návrat k základům kinematografie, k prostotě filmových záznamů bratrů Lumiè­rových Příjezd vlaku či Pokropený kropič. Mezi autory Dogma filmů však „zaběhnuté“ režiséry víceméně nenajdeme. Pro mnohé je snímek natočený podle Slibu čistoty možná dokonce jejich prvním filmem, čemuž se „bratrstvo“ od počátku bránilo. Víceméně amatérským domácím videím se pak Dogma 95 otevřelo, tím, že nevyžaduje, aby byl snímek natočen na profesionální 35mm film (stačí, aby na něj byla přepsána distribuční kopie), a v současné době se mohou o certifikát ucházet i snímky krátkometrážní. Ital Matteo Preabinica, který natočil Dogma snímek s číslem 217 (EP), se prý pro jeho vytvoření rozhodl, když se jednou nudil na prázdninách, Brit Lars Harald Gathe (č. 262, Lukas) zase přiznává, že si o Dogma certifikát zažádal, až když mu připadalo, že jeho film bude svou poetikou blízký jiným snímkům natočeným podle manifestu. Současní tvůrci pak víceméně souhlasí s tím, co prohlásil Thomas Vinterberg v roce 1999: Dogma je mrtvé. Na druhé straně právě Vinterberg tvrdil, že každý režisér by si měl natočit svůj Dogma film. Českým filmařům by to možná prospělo dvojnásob.