Před šestnácti lety se Pearl Jam vydali na cestu poznání. Svou hudbou ovlivnili řadu posluchačů i muzikantů a nakonec zůstali zdánlivě sami; stali se pohrobky grunge, stylu, který nikdy neexistoval. Nirvána se nekonala, Alice se uškrtila ve vlastních řetězech a nakonec uvadla i zahrada zvuků. S touto samotou se museli poprat, stejně tak jako se syčícím drakem drogové závislosti. Prožili dobrodružství, ale cílem je návrat. Již obalem se dostávají k (avokádovému) jádru věci na pozadí modré barvy (blues) a svou aktuální desku nazývají prostě Pearl Jam. Jsou kapely, od nichž se na každém albu čeká něco neočekávatelného, a pak jsou jiné, které mají jednoduše svůj styl. Po Pearl Jam nikdo nechce, aby hráli punk-jazz nebo industriální country-pop.
„Položte srdce na kanonizovanou antologii rock’n’rollu a přísahejte, že budete vypovídat rock, jenom rock a nic než rock.“ „Přísaháme.“
Po trochu měkčích deskách Binaural (2000) a Riot Act (2002) se muzikanti do svého výrazu dokáží opět opřít. Z nového alba je slyšet zkušenost, která by však byla k ničemu bez schopnosti napsat dobré nové písně. V několika okamžicích na posluchače dýchne síla debutu Ten (1991), ovšem ku prospěchu věci zde chybí onen „stadiónový“ zvuk. V písni Comatose je hlas Eddieho Veddera zoufale naštvaný tak, jak to umělo asi jen jeho mrtvé alter ego Kurt Cobain: „Budu pověšen vzhůru nohama, a tak se budu houpat po celou věčnost.“
Osvědčil se trvalý host na klávesové nástroje, o generaci starší Boom Gaspar. Dodává nahrávce zajímavé barvy. Ale nic výstředního, jen pár odstínů hamondek, klavíru i klasických varhan. Dokresluje zavedené schéma dvou kytar, které se navzájem doplňují; doprovodná, většinu času upozaděná hra Stonea Gossarda a excentrický, sólující styl Mika McCreadyho. Samozřejmostí současné sestavy se stal Matt Cameron, jediný bubeník, který s Pearl Jam vydržel na víc než dvou albech.
Eddie Vedder se tentokrát více než dříve vyjadřuje k neutěšenému stavu světa. Stačilo by jen jmenovat několik názvů skladeb: Celosvětová sebevražda, Zahozený život nebo Nezaměstnatelný. I když na druhou stranu žádný z textů nemá tak přesnou směrovou charakteristiku jako Bushleaguer z předchozí desky.
Ke skutečným vrcholům alba patří refrén písně Army Reserve („Nejsem slepý/vidím jak to přichází/v mých dětských očích to vypadá jak blýskání…“) a především sedmiminutová tečka Inside Job. Připomíná působivé akustické konce desek Vs. (1993) a Vitalogy (1994). Frontman nejspíš stále nepouští z paměti své „dny, jež byly cestou peklem“: „Pod tímto úsměvem se skrývá vše; mé naděje, vztek, pýcha i hanba; uzavřel jsem sám se sebou smlouvu, že nezavřu dveře za minulostí; pro dnešek…“
Ačkoliv nedosahuje skličující atmosféry některých raných nahrávek, i tak je aktuální album dost temné. Překvapující je obsah bookletu, který se navenek tváří docela nevinně, ale uvnitř je spousta hmyzu a neživě vyhlížejících bust. Výtvarnou stránku přenechal basista Jeff Ament poprvé někomu jinému (Fernando Apodaca).
Na posledním listu bookletu se Pearl Jam loučí: „Děkujeme a dobrou noc“. Ovšem proč se loučí a co znamená ta noc, to zřejmé není. Jisté však je, že na rubové stránce titulky je peckovitá perla z avokáda vydlabána. Chtěli ji jen ukázat. Pak odešli a strčili si ji do kapsy od flanelové košile, protože byla jejich.
Autor je přispěvatel časopisu Rock & Pop.
Pearl Jam: Pearl Jam
J-Records; 2006